26 Cdo 1881/2003Usnesení NS ze dne 07.10.2004

26 Cdo 1881/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce H. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S. a 2) E. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 9/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2001, č. j. 17 C 9/2000-67, jímž Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 2, sestávající ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství v I. podlaží domu čp. 1625 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 20. září 1994 byla mezi žalovanými jako nabyvateli a R. K. jako převádějícím uzavřena ohledně předmětného bytu dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, že dne 2. listopadu 1994 byla s žalovanými uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu, že dne 8. ledna 1999 uzavřeli žalovaní jako převádějící a V. V. jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 8. ledna 1999“), že dne 20. června 1999 byla mezi V. V. a žalovaným uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu na dobu od 1. července 1999 do 31. prosince 1999, že na základě dohody ze dne 7. prosince 1999 převedl V. V. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalobce (dále jen „dohoda ze dne 7. prosince 1999“) a že dne 10. ledna 2000 uzavřelo bytové družstvo s žalobcem smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále rovněž zjistily, že podle „zvláštního ujednání ke smlouvě o převodu členských práv bytu a směnky“ ze dne 8. ledna 1999 měla být převodem zajištěna půjčka ve výši 700.000,- Kč ze dne 8. ledna 1999, že tato půjčka byla zajištěna rovněž směnkou vlastní ze dne 8. ledna 1999 na částku 700.000,- Kč, která byla splatná k 1. květnu 1999, a že „po vrácení půjčky měl být předán předmětný družstevní byt, resp. užívací právo k němu, zpět“. Vzaly také za zjištěno, že dne 16. května 2000 uzavřel žalobce jako převádějící a žalovaní jako nabyvatelé ohledně předmětného bytu dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a že dne 15. února 2001 žalobce od uvedené dohody účinně odstoupil. Z uvedených skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že žalovaní měli v úmyslu převést členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na V. V. Na tomto skutkovém základě dovodily, že dohoda ze dne 8. ledna 1999 byla uzavřena platně a že na tomto závěru nic nemění ani to, že tato dohoda měla zajišťovat půjčku ve výši 700.000,- Kč. Dále rovněž dovodily, že na základě platné dohody ze dne 7. prosince 1999 převedl V. V. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalobce, který je podle smlouvy o nájmu ze dne 10. ledna 2000 nájemcem předmětného bytu. Poté uzavřely, že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly. Vzhledem k tomu, že žalovaní mají nezletilé dítě, stanovily jim pro splnění vyklizovací povinnosti lhůtu tří měsíců od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání popsali skutkový stav věci, který byl podle jejich názoru provedenými důkazy prokázán, uvedli, co tudíž měly soudy z těchto důkazů zjistit, a namítli, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění soudu I. stupně a na základě tohoto hodnocení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. … Soudy obou stupňů vyšly z formálního hodnocení důkazů. … měly být důkazy soudu předložené, a to jak listinné tak svědecké, vyhodnoceny jako důkazy o nesvobodě jednání žalovaných“. Dále uvedli, že „jejich úkon při převodu členských práv a povinností (tj. dohoda ze dne 8. ledna 1999) nebyl právním. V případě 1. žalovaného se jednalo o úkon, který zajišťoval závazek ze směnky na částku 700.000,- Kč, kde směnečným věřitelem byl V. V. …měl být jeho úkon vyhodnocen jako zdánlivý – absolutně neplatný … Při uzavírání smlouvy (tj. dohody ze dne 8. ledna 1999) neměl ani jeden z žalovaných v úmyslu pozbýt členských práv v bytovém družstvu a tím odvozeného práva nájmu k výše specifikovanému bytu“. Podle žalovaných bylo provedenými důkazy prokázáno, že „2. žalovaná byla dne 8.1.1999 postavena tzv. před hotovou věc. … Pod tlakem okolností odmítala smlouvu uzavřít. Teprve poté, co po telefonátu s právním zástupcem JUDr. J. bylo uzavřeno zvláštní ujednání ke smlouvě o převodu členských práv a povinností, podlehla a smlouvu uzavřela. Takový úkon nemůže být vyhodnocen jako svobodný a vážný“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. května 2004, sp. zn. 473/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu o platnosti dohody ze dne 8. ledna 1999 poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody a jak měla být jejich vůle interpretována, napadají správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o platnosti dohody ze dne 8. ledna 1999, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu