26 Cdo 1584/2016Usnesení NS ze dne 23.01.2018

26 Cdo 1584/2016-102

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, IČO 60162694, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 178/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 14 Co 360/2015-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 14 C 178/2009-50, určil, že vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí je žalobce, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 14 Co 360/2015-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud předně shledal, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, protože jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi právním stavem (jak jej tvrdí žalobce) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dále dovodil (vycházeje ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly do vlastnictví obce P. přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, Č. U III – 182/49, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že vlastnické právo obce bylo vloženo do pozemkové knihy dne 5. 1. 1950), že věc je třeba posuzovat podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), proto nepřichází v úvahu postup dle § 2c tohoto zákona. Při možné dvojí interpretaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. považoval s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu za spravedlivé, aby bylo vycházeno z té interpretační varianty, dle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni 1. 7. 2000, to je ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo ustanovení § 2a do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno. Vyšel přitom z toho, že žalovaná neužívá předmětné nemovitosti přímo v souvislosti s obranou státu, ale k reprezentačním a ubytovacím účelům, takže jejich funkce je zastupitelná jinými objekty ve vlastnictví státu. Uzavřel, že v tomto případě byly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce dle § 2a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) a zákona 172/1991 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

Předně je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěr dovolací praxe, že rozhodnutí vydané Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy o přidělení předmětného majetku obci P. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je rozhodnutím přídělovým, neboť účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), a proto případy takto přiděleného majetku se řeší v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nikoli postupem podle § 2c uvedeného zákona, jež byl vložen zákonem č. 173/2012 Sb. s účinností od 29. 6. 2012 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, nebo ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014).

Ani v další relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), kterým bylo do zákona č. 172/1991 Sb. ustanovení § 2a včleněno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže.

Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. - 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. - 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1091/2010, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3016/2010). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.

Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitativně nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Důležitý je v těchto případech také časový faktor, tedy kritérium plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a zájem na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i jeho správce či nájemce) majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, vydané ve sporech hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis; dále pak např. usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015, jež týká se nemovitého majetku, který je nadále využíván státem k plnění úkonů na úseku obrany státu).

Tato interpretační varianta je však spíše výjimka z obecného pravidla, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 tohoto zákona a jeho účelu, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3537/2015, rozsudky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, nebo ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).

Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí na žalobce byla existence vlastnického práva České republiky k tomuto majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), založil na výkladu důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., a dále na zjištění, že předmětné nemovitosti žalovaná nevyužívá přímo v souvislosti s obranou státu, ale k reprezentačním a ubytovacím účelům, čímž je tato její funkce zastupitelná jinými objekty ve vlastnictví státu nebo komerčními konferenčními či ubytovacími objekty, odpovídá napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nejsou užívány přímo k obraně státu, nese se její námitka v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání stejně jako výtka, že řízení je zatíženo vadou, jestliže nebyla vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán rozsudek i v té jeho části, ve které odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Těmito výroky však odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti nim je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva s přihlédnutím k tomu, že jde o spor, tvořící poměrně četnou agendu žalobce, u nějž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu