26 Cdo 1326/2005Usnesení NS ze dne 09.08.2005

26 Cdo 1326/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Ú., zastoupeného advokátem proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 51.319,82 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 68/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2004, č. j. 20 Co 504/2004-16, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) svým usnesením ze dne 19. 10. 2004, č.j. 20 C 68/2004-11, odmítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 51.319,82 Kč z titulu dlužného nájemného a poplatků z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co vyzval žalobce k odstranění vady žaloby spočívající v neurčitém skutkovém tvrzení, neboť žalobce nedostatečně specifikoval uplatněný nárok, když pouze odkázal na předložené listiny. Soud zdůraznil, že žalobce je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a v tomto smyslu také žalobce zastoupeného advokátem poučil. Podle názoru soudu prvního stupně soud není oprávněn ani povinen vyhledávat rozhodné skutečnosti z předložených listin, aniž by tyto skutečnosti účastník tvrdil, jinak by byla narušena nestrannost soudu. Jelikož žalobce přes výzvu soudu neidentifikoval uplatněnou pohledávku, tedy neodstranil neurčitost skutkových tvrzení, považoval soud prvního stupně za splněné předpoklady pro odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 12. 2004, č.j. 20 Co 504/2004-16, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byl žalobce řádně vyzván usnesením ze dne 8. 9. 2004 k doplnění žaloby a poučen o následcích nesplnění této výzvy. Předmětná žaloba je nezpůsobilá věcného projednání, neboť žalobce v žalobě uvedl pouze, že žádá částku ve výši 24.596 Kč z titulu dlužného nájemného do 31. 12. 2003 a částku 26.723,82 Kč jako k témuž datu vypočtený poplatek z prodlení. Dále však nevymezil, za jaké období toto plnění požaduje a jak dospěl k jeho výši. V tomto směru tedy žalobce nedostatečně vylíčil rozhodné skutečnosti (skutkový stav věci).

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož prostřednictvím uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci v tom, že výzva soudu prvního stupně ze dne 8. 9. 2004 k doplnění žaloby je nekonkrétní a částečně i nesrozumitelná. Žalobci tak nebylo jasné, v čem měly spočívat vady jeho podání. Odvolací soud proto pochybil, když se správností poučení soudu prvního stupně vůbec nezabýval. Podle žalobce dále není z hlediska obsahu poučení podstatné, zda je účastník řízení zastoupen advokátem. Žalobce dále brojí proti právnímu posouzení žaloby jako nezpůsobilé věcného projednání pro nedostatečné vylíčení skutkového stavu věci. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 22. 9. 2004, sp.zn. 21 Cdo 370/2002, a rozsudek ze dne 15. 5. 1996, sp.zn. 3 Cdon 370/96), podle níž může mít vylíčení rozhodných skutečností původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě. Žalobu lze navíc doplnit i v průběhu řízení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř., vyvstane-li taková potřeba. Podle dikce § 79 odst. 1 o.s.ř. žalobce ani není povinen v návrhu uvádět právní důvod žaloby. Žalobce nadto po doručení výzvy soudu prvního stupně své podání doplnil a zaslal soudu protokol o výpočtu penále ze dne 5. 10. 2004, vyúčtování úhrad spojených s užíváním bytu ze dne 6. 10. 2004, souhrnné vyúčtování záloh ze dne 14. 4. 2004 a přehled plateb za byty za roky 2001, 2002 a 2003. Specifikace žalované částky (tj. rozpis jednotlivých položek označujících neuhrazené nájemné za konkrétní měsíce) pak byla přiložena k podání jako listinný důkaz, na který žalobce i odkázal. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.

Ačkoli dovolatel podřazuje uplatněné dovolací důvody ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., jím uplatněné námitky směřují výlučně proti právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť podrobují kritice právní závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro odmítnutí žaloby dle § 43 o.s.ř. Z hlediska obsahového tedy nejsou dovoláním uplatněny ani zmatečnostní vady dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a jelikož tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ze spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny předpoklady pro věcné projednání žaloby z důvodu nedostatečného vylíčení rozhodujících skutečností.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.

Pokud dovolatel tvrdí, že odvolací soud ve svém postupu pochybil, když se nezabýval správností výzvy, jíž byl žalobce vyzván soudem prvního stupně k doplnění žaloby, nelze mu dát za pravdu, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, v čem je vylíčení rozhodných skutečností nedostatečné (v žalobě není vymezeno, za jaké období žalobce plnění požaduje a jak dospěl k jeho výši) a uvedl, že podle jeho názoru soud prvního stupně žalobce v tomto směru řádně poučil výzvou ze dne 8. 9. 2004, včetně uvedení následků nesplnění této výzvy. Usnesení, kterým se soud žalobce dotazuje na konkrétní měsíce, za které žalovaný dluží na nájemném, z čeho žalobce dovozuje výši dlužného nájemného, od kdy do kdy a z jaké částky je poplatek z prodlení požadován a z čeho žalobce dovozuje okamžik prodlení žalovaného, případně, zda je mezi účastníky spor o výši nájemného, lze i podle názoru dovolacího soudu považovat za řádnou výzvu, neboť dostatečně a srozumitelně poučuje žalobce o tom, v čem spočívá vadnost v žalobě obsažených tvrzení, respektive konkrétně vymezuje, o jaká skutková tvrzení je třeba žalobu doplnit. K dovolacím námitkám lze dodat, že není zřejmé, proč považuje žalobce za nesrozumitelnou výzvu v části, v níž byl dotázán, „z čeho dovozuje výši dlužného nájemného“, a to s přihlédnutím k tomu, že v žalobě vůbec nebyly uvedeny tak základní údaje, jako je výše měsíčního nájemného, kolik na nájemném žalovaný zaplatil a za které měsíce dluh vznikl. Údaj, že „žalobce neplatil řádně nájemné a služby“ nic nevypovídá o tom, ke kterému okamžiku se dostal žalovaný do prodlení, proto byl zcela důvodně vyzván ke sdělení, z čeho dovozuje okamžik prodlení žalovaného. Výzvu nečiní nekonkrétní a nesrozumitelnou ani okolnost, že jeden z jejích bodů je formulován podmíněně, tj. žalobce je vyzýván ke sdělení, na základě čeho považuje názor žalovaného na výši nájemného za nesprávný, pouze pro případ, že je mezi účastníky spor o výši nájemného. Žalobci nic nebránilo sdělit soudu, že mu není známo, zda žalovaný výši nájemného pokládá za spornou. Ostatně žaloba nebyla odmítnuta pro neuvedení právě tohoto údaje. Úspěšná nemůže být ani další námitka dovolatele, podle které není z hlediska obsahu poučení podstatné, zda je vyzývaný účastník zastoupen advokátem, protože na tomto argumentu odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil.

V dalším Nejvyšší soud přezkoumal námitku nesprávného právního posouzení žaloby z hlediska jejích náležitostí podle § 79 o.s.ř.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje i dovolatel, se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že zákon (občanský soudní řád) nevyžaduje bezpodmínečně vylíčení všech pro rozhodnutí významných tvrzení přímo v žalobě, ale pouze těch rozhodných skutečností, které označují skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej např. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání 2003, Praha, C. H. Beck, str. 246, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 290/2002, a ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). Vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce - coby důkaz - připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 215/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 26/2004, či ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 35/2003).

Při aplikaci uvedených závěrů na daný případ nelze přehlédnout, že předmětem řízení je nárok na zaplacení dlužného nájemného a poplatků z prodlení. Aby žalobce dostál shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí v žádném případě uvést výši dluhu dvěma celkovými částkami (jako to učinil v dané věci), neboť bez uvedení údajů o tom, za které konkrétní měsíce žalovaný dluží, jaká je výše měsíčního nájemného, kolik žalovaný zaplatil, odkdy dokdy a z jaké částky je požadován poplatek z prodlení a kterým okamžikem k prodlení mělo dojít (tedy právě údajů, k jejichž doplnění byl žalobce vyzván) není skutek, jenž má být předmětem řízení, nezaměnitelně individualizován, což je nezbytné nejen pro možnost obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností a rozhodnutí ve věci samé, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené a pravomocně rozhodnuté.

Je nutno přisvědčit názoru, že žalobce není povinen v návrhu uvádět právní důvod žaloby, nic takového ovšem soud prvého stupně ani soud odvolací po žalobci nepožadovaly. Je též pravda, že soudní praxe připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i výslovným odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě. Tento závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Uvedená možnost je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být vykládána restriktivně. Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002).V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti.

Žalobce však v dané věci postupoval v rozporu s uvedenými závěry. V žalobě, která vskutku postrádala vylíčení základních právně významných skutečností odkázal na „listinné doklady“, přičemž k žalobě přiložil 4 blíže označené listiny. Na usnesení ze dne 8.9.2004, jímž byl vyzván k doplnění žaloby a konkrétně poučen, v jakých směrech má žalobu doplnit, reagoval přípisem ze dne 6.10.2004, v němž pouze uvedl, že předkládá listinné doklady, z nichž se podávají odpovědi na otázky, které soud položil, a že dovozuje výši dlužného nájemného ze skutečnosti o platbách, které jsou zachyceny na listinných dokladech, které dokumentují, jaké platby žalovaný uskutečnil a jaké nikoliv, a rovněž za které kalendářní měsíce (období) a že v přílohových listinách je vypočtena i výše poplatku z prodlení s uvedením termínů, za které se prodlení počítalo. K tomuto podání přiložil žalobce svazek příloh označených 1. protokol o výpočtu penále z 5. 10. 2004 (2 listy), 2. vyúčtování úhrad spojených s užíváním bytu z 6. 10. 2004 (3 listy), 3. souhrnné vyúčtování záloh ze dne 14. 4. 2004 a 4. přehled plateb za byt za roky 2001, 2002, 2003 (3 listy). Paušální odkaz na tyto listiny nemůže být pokládán za splnění povinnosti tvrzení jednotlivých rozhodných skutečností, k němuž byl žalobce vyzván. Ani v odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 19.10.2004 žalobce rozhodná žalobní tvrzení blíže nespecifikoval, pouze vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že vylíčení rozhodných skutečností je nedostatečné. S tímto závěrem, jejž shledal správným i odvolací soud, se ztotožňuje rovněž soud dovolací.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovanému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2005

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu