26 Cdo 1291/2009Usnesení NS ze dne 26.10.2010

26 Cdo 1291/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců a) MUDr. H. Š., b) M. W., c) V. H., d) Ing. M. B., a e) Ing. J. W., zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalované V. M., o určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 5/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. 64 Co 79/2008-57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost platit jim za užívání bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, nacházejícího se ve II. podlaží domu č.p. 1104 na pozemku p. č. 2045 v k.ú. H. na adrese P. 7, K. 16, nájemné v měsíční výši 12.100,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 C 5/2007-23, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č.j. 64 Co 79/2008-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

V projednávané věci dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. výslovně uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že soudy obou stupňů nesplnily „povinnost uloženou jim nálezy Ústavního soudu, tedy poučovací povinnost nad rámec § 3 /správně § 5/ o. s. ř.“, jelikož jim nevyložily, „za jakých podmínek mohou přistoupit k dotváření práva a ke zvýšení nájemného rozhodnutím soudu“, a že žádný ze soudů se nevypořádal s jejich argumentací ohledně „nutnosti ústavně konformního výkladu“ zákona č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 107/2006 Sb./, a sdělení ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb.). Přitom však přehlédli, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. 8 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). K tomu lze dodat, že žaloba v dané věci byla podána dne 3. 1. 2007, tedy již po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., kdy již byl citovaným obecně závazným právním předpisem upraven způsob jednostranného zvýšení nájemného, a kdy již rozhodování soudu nepřicházelo v úvahu (viz dále); nelze tedy důvodně vytýkat soudům obou stupňů nesplnění poučovací povinnosti.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že soudy mohly rozhodovat o zvýšení nájemného z bytu za dobu, kdy neexistoval právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, a že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj. právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem. Dovolatelé – prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – správnost tohoto závěru zpochybnili.

Ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem. Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. 4. 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.), v němž se odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008). Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu se shora uvedenou judikaturou a dovolání žalobců není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalované náklady v dovolacím řízení (dle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2010

Doc.JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu