25 Cdo 978/2019Usnesení NS ze dne 10.07.2020

25 Cdo 978/2019-356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. R., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha, proti žalované: Nemocnice Pardubického kraje, a.s., IČO 27520536, se sídlem Kyjevská 44, 532 03 Pardubice, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 110 C 46/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018, č. j. 27 Co 136/2018-328, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 110 C 46/2014-272, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, č. j. 110 C 46/2014-293, zamítl žalobu na zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 1. 6. 2011 vyšetřen v ambulanci úrazové chirurgie žalované s tím, že v roce 2007 utrpěl úraz pravého ramene, podrobil se operaci, ale hybnost kloubu je stále omezená a žalobce dlouhodobě trpí bolestmi. Dne 8. 6. 2011 byl vyšetřen nukleární magnetickou rezonancí (dále jen „NMR“) se závěrem lékařky žalované, že došlo k subtotální (neúplné) ruptuře šlach pravého ramenního kloubu. Poté chirurg žalované C. rozhodl dne 17. 6. 2011 o konzervativní léčbě potíží žalobce (provedl obstřik pravého ramene) a léčba tímto způsobem pokračovala do 7. 3. 2012, kdy bylo rozhodnuto o provedení artroskopie ramenního kloubu. Při této operaci (dne 28. 5. 2012) vyšlo najevo, že se jednalo o totální rupturu šlachy (konzervativně neřešitelnou), jež byla chirurgicky ošetřena a po následné rehabilitaci bolesti pravého ramene výrazně ustoupily a jeho hybnost se zlepšila. Na základě znaleckého posudku Doc. MUDr. Havlase, Ph.D., a revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci soud po skutkové stránce uzavřel, že postup lékařů žalované byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis). I přes pochybení žalované při popisu snímku NMR, byl postup při léčbě správný, neboť rozhodující je především klinické vyšetření pacienta, jeho symptomy, časový odstup od úrazu, věk i degenerativní změny a v případě chronického nálezu, jako u žalobce, je konzervativní léčba primární. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák“) a § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, přičemž neshledal příčinnou souvislost mezi chybným popisem snímku NMR a zásahem do osobnostních práv žalobce, neboť i v případě, že by k chybnému popisu snímku nedošlo, léčebný postup žalované by se nezměnil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 27 Co 136/2018-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. V případě nepřesného vyhodnocení snímku NMR jde o tzv. vitium artis, tedy pouze o dílčí chybu v jinak celkově správném postupu žalované, který by nebyl jiný ani v případě jeho správného vyhodnocení. Z tohoto důvodu neshledal v nesprávném popisu NMR existenci zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobce, a neshledal ji ani v tvrzeném nepravdivém vedení zdravotnické dokumentace, neboť šlo o údaj, který se až posléze ukázal být chybným, přičemž tato chyba neměla žádný vliv na způsob léčby. Ze stejného důvodu dovodil nedůvodnost námitky, že konzervativní léčba proběhla bez informovaného souhlasu žalobce a že se žalobci nedostalo úplných informací o jeho zdravotním stavu a možnostech léčby.

Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně chybného popisu snímku NMR s tím, že šance na zhojení úplné ruptury šlachy konzervativní léčbou jsou prakticky nulové, dovodil, že v postupu žalované nelze shledat protiprávní jednání. Přesto, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, odvolací soud zjevně nelogicky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 418/2009, 30 Cdo 5359/2007) a v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 552/2014, 25 Cdo 1981/2011, 25 Cdo 118/2006 a 25 Cdo 2542/2003) označil pochybení v hodnocení snímku NMR za postup lege artis. Žalovaná při péči o žalobce postupovala v rozporu čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a právními předpisy, včetně např. řádného vedení zdravotnické dokumentace, do které vložila objektivně nesprávné údaje (25 Cdo 2237/2012, 8 Tdo 1421/2008, I. ÚS 1565/14, bod 53, a III. ÚS 2253/13). Jednáním žalované tak bylo porušeno právo žalobce být o svém zdravotním stavu pravdivě informován a teprve na základě těchto pravdivých informací se svobodně rozhodnout zda, kde a jakou léčbu podstoupí (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2078/16). Uvedeným jednáním došlo k zásahu do pacientova práva na sebeurčení a osobní autonomii. Navrhl proto zrušení části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a vrácení věci v této části odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce pouze opakuje argumentaci uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se již vypořádaly, a jím uvedené právní otázky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Znalci v řízení vysvětlili, že žalovaná postupovala v péči o žalobce lege artis, neboť ani správná diagnostika snímku by při zohlednění individuálních okolností na straně pacienta a jeho klinického stavu neměla vliv na léčebný postup. Není proto dána příčinná souvislost mezi pochybením a tvrzeným následkem. Navíc žalobce opomíjí rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 219/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že samotná chybná diagnóza nemusí opodstatňovat závěr, že byla porušena právní povinnost. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu (kde šlo o záměnu výsledků s jiným pacientem) v souvislosti s tvrzeným nesprávným vedením zdravotnické dokumentace žalobce není případný vzhledem ke zcela odlišnému skutkovému stavu. Za irelevantní označila i tvrzení žalobce o zásahu do jeho práva svobodně se rozhodnout o poskytovaných zdravotních službách, neboť v obou případech by mu byla nabídnuta stejná varianta léčby. Žalobce v řízení navíc neprokázal, že by v případě, byl-li by informován o totální ruptuře svalu, trval pouze na okamžitém operačním řešení a doporučenou konzervativní léčbu by nepodstoupil. Navrhla proto odmítnutí případně zamítnutí dovolání.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že postup žalované při péči o zdraví žalobce byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe, tj. lege artis, přestože bylo prokázáno, že snímek NMR byl zaměstnanci žalované vyhodnocen nesprávně. Nehledě k tomu, že jde o skutkový závěr, který nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že soudy vyšly ze shodných odborných závěrů znaleckých posudků, jejichž kvalitu dovolatel nezpochybňoval, přičemž neshledaly v léčebném postupu (konzervativní léčbě) pochybení. Došlo sice k nesprávnému popisu snímku NMR, avšak i kdyby byl popis správný, předcházela by vzhledem ke klinickému vyšetření, specifikům zdravotního stavu žalobce i rizikům operace konzervativní léčba. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze ničeho vytknout právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaná nevybočila ze standardů náležité péče vyplývající z poznatků dosavadní lékařské vědy a praxe, a nedošlo tak k porušení právní povinnosti, jež by byla v příčinné souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobce.

Kromě toho odvolací soud respektoval i ustálenou judikaturu dovolacího soudu k otázkám hmotného práva, tj. výkladu podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za porušení náležitého odborného postupu. Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 13633 (dále jen „Soubor“), podle nějž postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování. Stanoví-li lékař při výkonu svého povolání chybnou či opožděnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj ze zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, T 784). Pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta (vztah příčinné souvislosti), vzniká odpovědnostní vztah. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066). Nelze totiž škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány, jak je tomu i v projednávané věci.

Dovolatel dále pokládá dovolacímu soudu řadu otázek, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, přičemž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), případně při jejichž řešení nalézací soudy nijak nepochybily. Proto jsou bez významu výhrady k nedostatečnosti zdravotnické dokumentace, úvahy o tom, že léčba byla vedena bez informovaného souhlasu žalobce či o zásahu do práva na jeho osobní autonomii.

Otázka předestřená dovolatelem, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu odpovídat obecným zásadám logiky, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť v obecné rovině je odpověď na tuto otázku samozřejmě kladná, avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na odlišném řešení této otázky. Mínil-li dovolatel, že z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jedná se o námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu