25 Cdo 4477/2010Rozsudek NS ze dne 05.04.2012

25 Cdo 4477/2010

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 343/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č.j. 55 Co 484/2009-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 53.671,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Antonína Mokrého.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na pojistiteli viníka dopravní nehody náhrady škody na zdraví (za ztížení společenského uplatnění), náhrady nákladů vynaložených na přilepšení ke stravě po dobu pobytu v nemocnici a náhrady nákladů za znalecké posudky.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 5. 2009, č.j. 13 C 343/2006-75, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 7. 2009, č.j. 13 C 343/2006-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.398.825,- Kč, zamítl žalobu v částce 2.148.000,- Kč s příslušenstvím včetně úroků z prodlení z částky 243.625,- Kč, ohledně částky 772.800,- Kč s úrokem z prodlení z částky 372.000,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce při dopravní nehodě dne 29. 3. 2005 jako spolujezdec v osobním automobilu utrpěl těžký úraz (otřes mozku, pohmoždění mozku s rozvojem otoků mozku, zlomeninu lebeční kosti a pohmoždění kyčle). Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 7.160 body. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se u žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, neboť žalobce utrpěl úraz ve věku 22 let poté, co se vyučil truhlářem, absolvoval základní vojenskou službu, chystal se nastoupit do prvního zaměstnání a věnoval se běžným zálibám. V důsledku úrazu není schopen se sám obsloužit, potřebuje pomoc s běžnými úkony, má narušenou schopnost čtení, psaní a běžné slovní komunikace, porušenou hybnost obou nohou a pravé ruky, trpí epileptickými záchvaty, svůj handicap si uvědomuje a nechce chodit mezi lidi. Soud považoval za odpovídající zjištěným skutečnostem zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o další šestinásobek s tím, že vyšší plnění lze přiznat v případě ještě těžších následků. Soud vyčíslil náhradu za ztížení společenského uplatnění na částku 6.440.000,- Kč, žalovaná již zaplatila 1.066.800,- Kč, a proto soud přiznal žalobci 5.398.825,- Kč zahrnující doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 5.377.200,- Kč, náklady znaleckých posudků ve výši 17.675,- Kč a příspěvek na přilepšení ke stravě ve výši 3.950,- Kč. Ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č.j. 55 Co 484/2009-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 2.148.000,- Kč, ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 2.577.600,- Kč, rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 2.577.600,- Kč, změnil rozsudek ve výroku o zamítnutí příslušenství z částky 243.625,- Kč tak, že žalované uložil žalované povinnost zaplatit úroky z prodlení z částky 21.625,- Kč a z částky 222.000,- Kč ve výši blíže vymezené v rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil, dále změnil rozsudek ve výroku o výši soudního poplatku ze žaloby, jejž má žalovaný zaplatit, a zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do příslušenství z částky 2.148.000,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně, že se u žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele především vzhledem k věku, v němž k újmě na zdraví došlo, a rozsahu jeho zdravotního poškození, a proto je na místě mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neztotožnil se však s výší přiznané náhrady. Uvedl, že úraz se kromě oblasti mentální zásadním způsobem neodrazil ve sféře pohybové, a tudíž žalobce není prakticky vyloučen z jakékoliv další životní aktivity. Pokud jde o intelektové schopnosti žalobce, soud zdůraznil, že již před úrazem byl žalobce v této oblasti poněkud hendikepován. Odvolací soud zopakoval svědecký výslech otce žalobce a provedl důkaz žalovanou předloženou zprávou o výsledku šetření běžného způsobu života žalobce vypracovanou po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně soukromým detektivem Bc. D. S. ze dne 26. 3. 2010 a dospěl k závěru, že žalobce je v současné době schopen sebeobsluhy i konání jednodušších prací, pohybu bez francouzské hole či jiné opory, a některých dalších činností v běžném životě. V řízení také nebylo zjištěno, že by žalobce byl izolován od svých vrstevníků a širšího okolí. Na základě výše uvedeného proto dovodil, že se u žalobce nejedná o případ, kdy by společenské uplatnění poškozeného bylo omezeno tak významnou měrou, aby odůvodňovalo závěr o přiměřenosti odškodnění stanovené soudem prvního stupně, a proto odvolací soud považoval za přiměřené zvýšení odškodnění žalobce za ztížení společenského uplatnění v úrovni celkového čtyřnásobku základního bodového ohodnocení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku o věci samé v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu vady řízení, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které byly žalovanou uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., když přihlédl k důkazu - zprávě detektiva, který byl vyhotoven dodatečně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tedy šlo o důkaz nepřípustný (nový). Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného skutkového zjištění, jenž má spočívat v tom, že zjištění o komunikaci žalobce s kamarády a možnosti jeho společenské realizace odporuje ostatním provedeným důkazům a je mechanické, neboť pouhou pasivní přítomnost nelze považovat za hodnotné zapojení. Za nesprávné považuje dovolatel, pokud odvolací soud zdůraznil intelektuální hendikep žalobce již před úrazem, neboť dle výsledků dokazování se nejednalo o psychiatrickou poruchu, nýbrž pouze o problémy se zvládnutím učiva, jež však pro budoucí uplatnění neměly význam, a nebýt úrazu měl žalobce všechny předpoklady k plnohodnotné realizaci v životě, odpovídající jeho schopnostem. Dovolatel má též za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež spatřuje v chybném výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to pokud jde o přiměřenost mezi výší odškodnění a způsobenou újmou. Soud v této souvislosti nezvážil všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o dalším mimořádném navýšení odškodnění, zejména povahu následků, jejich předpokládaný vývoj, věk poškozeného, rozsah omezení žalobce v jednotlivých oblastech života a jednorázovost odškodnění. Dovolatel rekapituluje jednotlivé diagnózy, jimiž trpí, a uzavírá, že zvýšení základního odškodnění pouze o trojnásobek není dostatečné, když v případech nejtěžších poškození zdraví se přiznávaná odškodnění pohybují v rozmezí od devítinásobku výše a nezřídka přesahují 15 milionů Kč. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalobce, že řízení je postiženo vadou, spočívající v provedení nepřípustného důkazu, když odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a předmětný důkaz (zpráva detektiva) byl proveden v souladu s ustanovením § 213 odst. 2, § 120 odst. 3 i § 205a o. s. ř. Právní posouzení věci považuje rovněž za správné a řádně zdůvodněné. Zdůrazňuje potřebu srovnatelného odškodnění v obdobných případech, k čemuž slouží jako užitečný nástroj používání násobků základního bodového ohodnocení stanoveného lékařem podle vyhlášky. Kritérium proporcionality samo o sobě považuje za příliš vágní. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Dovolatel v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v nepřípustném doplnění dokazování zprávou soukromého detektiva.

Dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které doposud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné dokazování. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a (§ 213 odst. 4 a 5 o. s. ř.).

Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem mimo jiné jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) a f) o. s. ř.].

Odvolací soud se nemůže odchýlit od hodnocení určitého důkazu soudem prvního stupně, ledaže tento důkaz znovu sám zopakuje. Odvolatel může důvodně zpochybnit věrohodnost jen těch důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný či věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Věrohodnost důkazních prostředků nelze však zpochybnit tím, že účastník navrhuje jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navržením jiných důkazů totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav, tentokráte úplně a správně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1641).

Odvolací soud smí přihlédnout ke skutečnostem nebo důkazům, které jsou ve srovnání s řízením před soudem prvního stupně nové, jen když byly účastníky uplatněny v souladu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. Skutečnosti či důkazy, které nastaly až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, musí být v řízení skutečně nové, neboť v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně ještě neexistovaly a nemohly tedy být v řízení před soudem prvního stupně uplatněny (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1643, 1718).

Pokud v odvolacím řízení byl proveden žalovanou navržený nový důkaz zprávou o výsledku šetření běžného způsobu života žalobce zpracovanou soukromým detektivem Bc. Danielem Sovou, stalo se tak v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (neboť šlo o důkaz vzniklý po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a týkající se skutečností nastalých po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) i v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. (neboť šlo o dosud neprovedený důkaz navržený účastníkem řízení, potřebný ke zjištění skutkového stavu věci a nešlo přitom o dokazování rozsáhlé ani dokazování ke skutečnostem, k nimž nebylo dosud provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). Již s ohledem na to, že žalobce byl znalci vyšetřen 14. 2. 2007, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 5. 5. 2009 a dotčená zpráva byla vypracována 26. 3. 2010, nelze mít za to, že skutečnosti zprávou prokazované nejsou novými skutečnostmi ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Též z hlediska požadavku rovnosti zbraní jako součásti ústavního práva na spravedlivý proces, nelze za situace, kdy odvolací soud opětovně vyslechl jako svědka otce žalobce, mít námitek proti provedení důkazu zprávou o aktuálních aktivitách žalobce, směřující k objektivizaci následků poškození zdraví žalobce.

Při dodržení principů neúplné apelace (viz výše) odvolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, proto není důvodná dovolací námitka, že vytýkal-li žalovaný v odvolání (pouze) nesprávné právní posouzení věci, neměl odvolací soud provést důkaz žalovanou předloženou zprávou detektiva.

K námitkám týkajícím se správnosti skutkových zjištění nutno především zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit jakékoli výhrady ke skutkovým zjištěním, neboť podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze [v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitky žalobce z hlediska uvedených požadavků neobstojí. Skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedených důkazech, v jejich hodnocení není logický rozpor. Pouhý (subjektivní) názor dovolatele, že určitý důkaz je v rozporu s jinými důkazy, není způsobilý skutková zjištění odvolacího soudu zpochybnit. Dovolatel zjevně přeceňuje rozdíly ve skutkových závěrech soudu prvního a druhého stupně. Tvrzení, že odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce normálně komunikuje s kamarády a tudíž není prakticky vyloučen z jakékoli další životní aktivity“, je vytrženo z kontextu, a tudíž závěry odvolacího soudu zkresluje. Všechny okolnosti svědčící ve prospěch žalobce odvolací soud vzal v úvahu a náležitě zhodnotil. Ani intelektuálnímu hendikepu žalobce před úrazem nepřipisoval nadměrný význam, nehodnotil jej jako psychickou poruchu, pouze k němu přihlédl jako jednomu z řady hledisek při posouzení intenzity následků poškození zdraví a předpokladů pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě srovnání předpokladů žalobce pro toto uplatnění před úrazem a po něm.

Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti. Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění je reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a že při určení částky zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem je podstatné, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech.

Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění judikatura již neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž přiznává je i v případech dalších, např. jestliže poškozený je pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03), přičemž těmto případům vyhrazuje větší rozsah zvýšení, takže dokonce připouští mimořádné zvýšení náhrady i v případech méně závažných (byť stále ještě mimořádných); rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v rozsahu omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se však pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění však musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k obecně závaznými právními předpisy nastavené úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžního vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné (přičemž není zásadně rozhodné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna).

Zjištěný skutkový stav svědčí pro závěr o splnění předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť u žalobce došlo v mladém věku k závažnému poškození (zejména psychického) zdraví, rozsah aktivit, z nichž byl žalobce na počátku dospělosti trvale vyřazen či je v nich významně omezen, je značný, základní odškodnění ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje uvedené následky, což činí z dané věci výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, na čemž se ostatně shodly soudy obou stupňů a uznala to i žalovaná. Odvolací soud však rovněž důvodně bral v úvahu, že úroveň společenského uplatnění žalobce před úrazem nebyla nikterak mimořádná, v oblasti intelektu byl poněkud hendikepován, zůstala mu zachována schopnost pohybová, vnímá (vidí, slyší), byť s obtížemi komunikuje a chodí (bez opory i v nerovném či svažitém terénu), provádí základní životní úkony, jeho aktivity jsou výrazně omezeny, nikoli však zcela vyloučeny, není zcela izolován od okolí. Nejde tedy o stav, kdy následky poškození zdraví by jej téměř vyřadily ze života a jeho předpoklady společenského uplatnění by byly ve všech směrech téměř ztraceny. V praxi se vyskytují ještě závažnější poškození zdraví s ještě významnějšími (rozsáhlejšími a intenzivnějšími) omezeními životních aktivit, jimž je vyhrazeno i výraznější zvýšení odškodnění.

Dle názoru dovolacího soudu odvolací soud při stanovení rozsahu mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vzal dostatečně v úvahu povahu následků, jejich předpokládaný vývoj, věk poškozeného, rozsah a intenzitu omezení žalobce v jednotlivých oblastech jeho života i okolnost, že odškodnění představuje jednorázovou kompenzaci nemajetkové újmy. Jestliže odvolací soud rozhodl na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu a přiměřenou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil (spolu s již vyplaceným odškodněním) v částce 3.866.400,- Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou. Uvedená částka obstojí i z hlediska srovnání s výší odškodnění v jiných případech, neboť žalobcem uváděné hodnoty se týkají skutečně nejtěžších poškození zdraví. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud uvedená východiska právní úpravy respektoval a náležitě zvážil zjištěné relevantní okolnosti.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 44.426,- Kč (srov. § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a dále v částce odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 8.945,- Kč; celkem tedy náhrada nákladů činí 53.671,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 5. dubna 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu