25 Cdo 4193/2018Usnesení NS ze dne 10.07.2020

25 Cdo 4193/2018-199

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. N., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem Krčská 981/50, Praha 4, proti žalovanému: A. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem Kubelíkova 1189/29, Praha 3, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 126/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ondřeje Preusse, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. 5 C 126/2016-124, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo v nejbližším čísle časopisu XY a na webových stránkách XY uveřejnit na jeho náklady omluvu ve znění „Já, A. P., se tímto omlouvám panu M. N., neboť mé výroky ve výtisku speciálu ke 32. číslu časopisu XY‘ uveřejněné na stránce XY, které byly uveřejněny taktéž na webových stránkách XY tj. výrok: ‚…půl roku jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY, během té doby jsem se dostal mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do časopisu jsem vstupoval s velkým nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že jediným a absolutistickým vládcem XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M. N. ukázala jako nemožná a já se rozhodl časopis opustit…‘ a výrok: ‚…XY není oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M. N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky tisíc korun za půlroční práci…‘, se nezakládaly na pravdě.“ (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 750 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–IV). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný je autorem citovaných výroků a působil jako šéfredaktor časopisu XY. Žalobce ve značné míře zasahoval do přípravy časopisu, vznášel připomínky, rozhodoval o logu, výběru tiskárny, o nákladech a o konečné podobě článků. Žalovanému i ostatním tvůrcům časopisu opakovaně zasílal své připomínky a trval na jejich realizaci. Tímto způsobem deklaroval své rozhodovací pravomoci při tvorbě časopisu a organizaci práce XY (dále jen „XY“), včetně ekonomických otázek. Činil tak ještě předtím, než byla XY zaregistrována, a neměla tedy stanovy a jednací řády. Spolupráce probíhala na základě ústních dohod, které jsou obecně obtížně vymahatelné. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 11, § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Žalovaného shledal pasivně legitimovaným, neboť ani případná odpovědnost vydavatele časopisu, který inkriminované výroky uveřejnil a jehož nebyl žalovaný zaměstnancem, jej odpovědnosti za zásah do osobnosti žalobce nezbavuje. Při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti soud použil test proporcionality, formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14. Výroky posoudil jako hodnotící soudy, jimiž žalovaný vyjádřil svůj subjektivní názor na žalobce. Jejich obsah se týkal pracovní, resp. podnikatelské sféry žalobce, nebyly vulgární ani expresivní. Žalovaný svými výroky nevybočil z pravidel slušného chování a nedopustil se tedy excesu, který by zasáhl osobnost žalobce. Jde o kritiku věcnou (vycházející z pravdivých skutečností), korektní a přiměřenou. Žalobce se prezentoval jako vůdčí osoba v procesu přípravy a vydávání časopisu, je proto povinen snést vyšší míru kritiky svého jednání ze strany osob, které úkoloval, jejichž činnost kontroloval a finančně oceňoval. Měl možnost na výroky žalovaného veřejně reagovat, ale nevyužil ji. Soud prvního stupně uzavřel, že ze strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu chování. Aniž by se blíže zabýval tím, zda skutečně (právně a vymahatelně) dluží žalobce za práci redaktorům či grafikům, případně jak vysoké částky (byť někteří svědci tuto skutečnost potvrdili), shledal, že šlo o kritiku férovou, neporušující pravidla slušnosti. Právo žalobce na ochranu osobnosti nebylo ohroženo ani zasaženo v takové míře, aby bylo nutno poskytnout mu soudní ochranu.

Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 21 Co 463/2017-169, jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil s jeho závěrem o pasivní legitimaci žalovaného. Podle § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel. Žalovaný nebyl autorem článku, v němž byly použity jeho výroky. Jednalo se o autorský článek vydavatele předmětného periodika, jehož autorům žalovaný toliko odpověděl na otázky týkající se jeho osobních zkušeností ze spolupráce se žalobcem. Žalovaný nemohl ovlivnit, jak bylo dále naloženo s jeho odpověďmi autory článku, případně vydavatelem. Nemůže tak být odpovědný ani za obsah článku ani za jeho celkové vyznění. Soud prvního stupně měl žalobu zamítnout již z důvodu absence pasivní legitimace na straně žalovaného. Nicméně zabýval-li se soud prvního stupně žalobou věcně, odvolací soud se s jeho posouzením ztotožnil. Výroky žalovaného nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Vskutku se jednalo o vyjádření subjektivního názoru žalovaného na jeho spolupráci se žalobcem tak, jak ji vnímal na základě svých osobních zkušeností, tedy o hodnotící soudy, které nelze podrobit důkazu pravdy. Navíc se jednalo o výroky s pravdivým základem (v řízení bylo prokázáno, že žalobce se skutečně choval autoritativně, zasahoval do chodu zakládané společnosti i do přípravy časopisu, jakož i to, že žalovanému a ostatním redaktorům či grafikům nebyla vyplacena odměna), byly vyjádřeny korektním, kultivovaným způsobem bez jakýchkoliv vulgárních či expresivních výrazů.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výrok: „…XY není oficiálně založeným občanským sdružením a nemá stanovy ani jednací řády, což M. N. umožňuje dělat si, co se mu zlíbí. M. N. své jednání staví na ústních dohodách, tyto dohody jsou pak bez písemné smlouvy těžce vymahatelné. M. N. mi za mou práci v časopise nezaplatil, dodnes dluží mně a mým grafikům desítky tisíc korun za půlroční práci…“ není hodnotovým soudem ale skutkovým tvrzením, které se v řízení neprokázalo, a proto soud rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním. Výrok „…půl roku jsem zastával pozici šéfredaktora časopisu XY, během té doby jsem se dostal mezi nejužší skupinu lidí, která XY řídí. Do časopisu jsem vstupoval s velkým nadšením a ideály, časem se však ukázalo, že jediným a absolutistickým vládcem XY je M. N., ten řídí XY skrze svého bratra D. N. a tajemnici Z. V.. Mimo něj nemá v XY nikdo pravomoc o čemkoli rozhodovat, z toho důvodu se spolupráce s M. N. ukázala jako nemožná a já se rozhodl časopis opustit…“ lze označit jako hodnotový soud, ale ze strany žalovaného šlo o tzv. exces, neboť primárním cílem žalovaného bylo zneuctění žalobce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006). Při provádění testu proporcionality a řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce nepostupoval soud prvního stupně, s jehož názorem se odvolací soud ztotožnil, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/2014. Rovněž je jednoznačná pasivní legitimace žalovaného. Objektivní odpovědnost vydavatele periodického tisku podle § 4 tiskového zákona nepředstavuje zákonný důvod zániku odpovědnosti autora předmětných výroků. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1870/2017. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že otázky hmotného práva, na kterých rozhodnutí dovolacího soudu spočívá, byly Nejvyšším i Ústavním soudem opakovaně vyřešeny, a to nepříznivě pro dovolatele, přičemž na celou řadu těchto rozhodnutí odkazuje. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a náležitě odůvodněný. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

V souladu s § 13 obč. zák. předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, (dále též jen „Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotící soudy se skutkovým základem) je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná).

Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel. Bylo by sice možné mu vytknout, že první výrok označil jako hodnotící soud, i když by bylo přesnější nazývat ho hybridním výrokem, resp. hodnotícím soudem se skutkovým základem. V posuzovaném případě by však šlo o pouhou formální výtku, neboť se soud zabýval pravdivostí výroku v části, ve které by bylo lze ho označit za skutkové tvrzení. V řízení se prokázalo (skutková tvrzení nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení), že v době pronesení předmětného výroku XY neměla právní osobnost, právní vztahy byly založeny na ústních dohodách, které jsou obecně těžce vymahatelné, a svědci vypověděli, že jim žalobce dluží peníze. Jde-li o posouzení druhého výroku, platí obdobně výše uvedené. Nelze přisvědčit dovolateli ani v tom, že napadený rozsudek není v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, neboť ze strany žalovaného nebylo primárním cílem kritiky hanobení a zneuctění žalobce.

Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se proto nezabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil pasivní věcnou legitimaci žalovaného podle tiskového zákona.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Robert Waltr

podepsánoJUDr. Hanou Tichou

za nepřítomného předsedu senátu