25 Cdo 4107/2013Usnesení NS ze dne 26.02.2014

25 Cdo 4107/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. M., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 35/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, č.j. 20 Co 163/2012-255, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2011, č. j. 19 C 35/2009-223, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody za období od 8. 8. 2006 do podání žaloby, tj. 8. 9. 2008, z důvodu vnikání vody do její stavby postavené na pozemku žalované, neboť tuto vodu musí žalobkyně čerpat do veřejné kanalizace, čímž jí vznikají náklady, jejichž náhradu požaduje na žalované.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č.j. 19 C 35/2009-223, zamítl žalobu na zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že již v průběhu výstavby objektu byla řešena otázka podzemních vod, které byly navrtány v mělkých hloubkách, a technická opatření k čerpání a odvedení těchto vod ze stavby. V kupní smlouvě ze dne 28. 2. 2001 byla žalobkyně upozorněna na stav objektu, jenž byl zohledněn i v kupní ceně nemovitosti, která byla výrazně nižší (cca o 1.000.000,- Kč) oproti ceně, za kterou byla nemovitost prodána předchozímu vlastníkovi. Soud dovodil, že náklady na čerpání vody měly jít k tíži strany žalující, neboť na tyto náklady byla již v kupní smlouvě upozorněna, a žalovaná nenese odpovědnost za to, že spodní voda vniká do objektu, když žalovanou nebyla voda nijak usměrňována, aby vnikala do stavby žalobkyně, naopak projekt stavby tuto spodní vodu usměrnil tak, aby stavbu nepoškozovala, byla jímána a odváděna. Uzavřel, že v dané lokalitě nelze zabránit - bez vynaložení přiměřených nákladů - pronikání spodních vod do stavby jinak než správnou údržbou veškerého vyprojektovaného odvodnění; není tudíž dána odpovědnost žalované za toto pronikání.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 20 Co 163/2012-255, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, že pronikání spodních vod do nemovitosti žalobkyně přes pozemek žalovaného, na které tato nemovitost stojí, je objektivní skutečností vyvolanou přírodním jevem (vyšší mocí) a žalovaná svým zaviněným protiprávním jednáním tuto skutečnost nezpůsobila, a proto nemůže nést odpovědnost za náklady, které je žalobkyně na její odstranění nucena vynaložit. Podle odvolacího soudu si žalobkyně musela při koupi objektu být vědoma skutečnosti, že hydroizolační systém byl dlouhodobě bez údržby, a proto jsou nezbytné investice do tohoto systému, což se odrazilo i ve výši kupní ceny objektu. Uzavřel, že předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu na straně žalované ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. nejsou dány.

Proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Má za to, že soudy obou stupňů zcela laicky - bez ustanovení znalce - posuzovaly projektovou dokumentaci stavby a další skutečnosti, a dospěly tak k nepravdivému a mylnému závěru, že vada spočívající v zatékání musela existovat již při uzavírání kupní smlouvy žalovanou, ačkoliv z důkazů, které si žalobkyně opatřila a jež soud neprovedl, vyplývá, že k zatékání do stavby došlo až v roce 2003. Vytýká soudům, že se s otázkou neprovedení navrhovaných důkazů nevypořádaly v odůvodnění rozhodnutí. Podle dovolatelky je dána odpovědnost žalované za imise, když výlučně jejím zaviněním nebylo udržováno zařízení, snižující úroveň hladiny spodních vod, resp. žalovaná si právně nezajistila, např. dohodou o vzniku věcného břemene, aby povinnost udržovat čerpací zařízení v chodu a jeho údržbu, což by postačovalo k úplnému zamezení vnikání spodních vod do stavby, zatěžovala vlastníka nemovitosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobkyně dovolání výslovně směřuje též proti rozsudku soudu prvního stupně. V tomto případě však brání rozhodnutí o dovolání neodstranitelný nedostatek podmínky dovolacího řízení. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2011, č. j. 19 C 35/2009-223, který byl dovoláním napaden, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je zásadně odvolání. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti prvostupňovému rozsudku zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem soudu odvolacího, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka jednak v nesprávném hodnocení důkazů a v neodborném posuzování projektové dokumentace a okolností při uzavírání kupní smlouvy, jednak v neprovedení navržených důkazů znaleckým posudkem z oboru hydroizolací a dalších důkazů, jež mohly osvětlit skutečný stav zatékání vody do stavby.

Pochybení při hodnocení důkazů projevující se rozporem skutkových zjištění s obsahem konkrétních důkazů, popř. pominutí skutečností z provedených důkazů vyplývajících, však lze namítat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod je uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a přípustnost dovolání nezakládá; pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, které však nejsou v předmětném dovolání vymezeny.

K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] sice dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, nejedná-li se o řešení procesněprávních otázek, jimž lze z pohledu obecné soudní praxe přiznat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatelkou vytýkaná vada řízení spočívající v neprovedení jí navržených důkazů je zpochybněním konkrétního procesního postupu soudu, v němž platí, že soud rozhoduje o tom, které z navržených důkazů boudu provedeny (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), přičemž soud prvního stupně neprovedení navržených důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem, zdůvodnil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění učiněná z provedených důkazů; ve skutečnosti je jimi uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud založil svůj závěr na tom, že nedošlo k naplnění jednoho ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti na straně žalované, což dovodil ze zjištěného skutkového stavu [jeho správnost vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu], že pronikání spodních vod do objektu žalobkyně nezpůsobila žalovaná svým protiprávním jednáním, a proto nemůže nést odpovědnost za náklady, které je žalobkyně nucena na jejich odstranění vynaložit.

Dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2014

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu