25 Cdo 4022/2019Usnesení NS ze dne 06.02.2020

25 Cdo 4022/2019-220

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobce: H. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11, 615 00 Brno, proti žalovaným: 1. M. V., narozený XY, bytem XY, a 2. I. V., narozená XY, bytem XY, o 504 457 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 290/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2019, č. j. 17 Co 15/2018-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 22. 1. 2019, č. j. 17 Co 15/2018-180, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 9. 2017, č. j. 4 C 290/2015-160, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 504 457 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody vyšel soud ze zjištění, že žalobce v roce 2014, při rekonstrukci domu koupeného od žalovaných, zjistil, že část zdiva je z nepálených cihel a v důsledku toho vynaložil žalovanou částku na zbudování nového zdiva i základů. Nebylo však prokázáno, že žalovaní při prodeji porušili své právní povinnosti (ujistili kupujícího, že dům je postaven výhradně z pálených cihel nebo vyloučili, že by byl zčásti zbudován z cihel nepálených) a není tak dán jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. V dovolání není uvedeno konkrétně, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné. Žalobce v dovolání pouze odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkrétně rozvedl, v čem je některý z důvodů přípustnosti naplněn. Přitom z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že k projednání dovolání pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (tím méně pouhé uvedení paragrafu) nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Potřebný údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání, neboť dovolatel ani neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně.

Námitky dovolatele směřují výlučně proti skutkovému stavu, jak jej zjistil odvolací soud v návaznosti na soud prvního stupně, předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí; v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky tak ale postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.

Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 2. 2020

JUDr. Hana Tichá

pověřená členka senátu