25 Cdo 3453/2018Usnesení NS ze dne 13.05.2020

25 Cdo 3453/2018-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E. E., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, Bruntál, proti žalované: J. M., IČO XY, advokátka se sídlem XY, zastoupená JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 811/4, Ostrava - Mariánské Hory, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 281/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2018, č. j. 56 Co 13/2018-191, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 56 Co 13/2018-191, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 81 C 281/2015-164, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 100.709,20 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobkyni v řízení u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 10 C 103/2008, o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“), ve kterém žalovaná bez souhlasu a přítomnosti žalobkyně u jednání uzavřela smír s protistranou. Žalobkyně se následně neúspěšně domáhala (již zastoupena jiným advokátem) zrušení zmíněného smíru v řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 155/2013, v němž jí vznikly náklady řízení ve výši 101.546,20 Kč, které v nyní projednávané věci (snížené o 837 Kč po částečném zpětvzetí žaloby) požaduje po žalované z titulu odpovědnosti advokáta za škodu dle § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění k době vzniku škody (dále jen „zákon o advokacii“). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované není dána, neboť mezi škodou žalobkyně, jejíž vznik je spojen se soudním řízením sp. zn. 10 C 155/2013, a jednáním žalované v soudním řízení pod sp. zn. 10 C 103/2008 není příčinná souvislost. Pro případné uplatnění náhrady škody, která žalobkyni vznikla v řízení o vypořádání SJM, totiž nebylo nezbytné podávat žalobu na zrušení soudem schváleného smíru. Žalovaná jako advokátka žádnou právní povinnost v řízení pod sp. zn. 10 C 155/2013 neporušila a ani porušit nemohla, jestliže se tohoto řízení neúčastnila v žádné procesní roli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek dosud dovolacím soudem dle jejího názoru neřešených, zda má klient vůči svému advokátovi právo na náhradu škody vzniklé v podobě nákladů řízení, které musel vynaložit v řízení o zrušení smíru dle § 99 odst. 3 o. s. ř. v případě, jestliže advokát uzavře takový smír bez jeho vědomí a souhlasu. Dále, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti advokáta v nalézacím řízení, ve kterém byl schválen smír, a škodou, která vznikla jeho klientovi v podobě nákladů, které vynaložil na zrušení smíru. A v neposlední řadě, zda je v tomto případě posouzení příčinné souvislosti otázkou skutkovou, či právní. Dovolatelka je přesvědčena, že má právo na náhradu škody vůči žalované, neboť nebýt uzavření smíru v řízení o vypořádání SJM, nemuselo být vedeno řízení o žalobě na zrušení tohoto smíru a náklady s tím spojené by žalobkyni nevznikly. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka příčinné souvislosti byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.

Žalobkyně je osobou s bydlištěm ve Spolkové republice Německo, jde tedy o řízení s cizím prvkem. Rozhodným hmotným právem v projednávané věci je právo České republiky s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), a to čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 24. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů se podává z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Aplikace českých procesních předpisů vychází z obecné zásady aplikace právního řádu místa soudu (lex fori) v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 979). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10104). Časové hledisko pak není jediným ani rozhodujícím kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V posuzované věci žalobkyně požaduje náhradu za náklady, které jí vznikly v souvislosti s řízením o zrušení soudem schválného smíru. Na zahájení zmíněného soudního řízení, jeho průběh a náklady z něho vzešlé přitom žalovaná neměla žádný vliv. Příčinou vzniku škody zde byla skutečnost, že žalobkyně podala návrh na zrušení usnesení o schválení smíru, neboť se domnívala, že smír je podle hmotného práva neplatný. Je to právě tato skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Nejde o příčinu jedinou (této příčině předchází soudem schválený smír, který zapříčinila žalovaná a žalobkyně s ním nesouhlasila), avšak rozhodující je, že jde o příčinu podstatnou, která přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním žalované v řízení o vypořádání SJM, neboť na jednání žalované je zcela nezávislá a byla vyvolána především jednáním žalobkyně, tj. podáním nedůvodné žaloby na zrušení smíru.

Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že mezi škodou žalobkyně, jejíž vznik je spojen s řízením o zrušení soudem schváleného smíru, a jednáním žalované v řízení o vypořádání SJM není příčinná souvislost, nelze tomuto závěru nic vytknout.

Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu