25 Cdo 281/2014Usnesení NS ze dne 02.02.2015

25 Cdo 281/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobců a) MUDr. M. B., b) M. J., a c) MUDr. M. B., zastoupených Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem Praha 10 – Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti žalovaným 1) České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, a 2) T. K., o náhradu škody na zdraví a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 342/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č.j. 22 Co 140/2013-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č.j. 22 Co 140/2013-185, jímž byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 10. 2012, č.j. 11 C 342/2009-146, není přípustné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

V projednávané věci žalobci napadají dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně dílčích nároků na náhradu účelných nákladů souvisejících s léčením ve výši 38.110,- Kč a nákladů na uplatnění škody ve výši 8.000,- Kč. Protože výše uvedených samostatných nároků nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (k příslušenství se nepřihlíží), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. bez ohledu na to, zda jejich součet s dalšími dílčími nároky tuto částku převyšuje či nikoliv, a že o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Stejně tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 776,- Kč nedosahuje limitu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkového zjištění, že K. B. (právní předchůdkyně žalobců) dne 29. 5. 2007 na nádraží v Říčanech vědomě nepoužila bezpečnou odchodovou cestu značenou přes staniční budovu, vstoupila neočekávaně do kolejiště před právě projíždějící vlak, který po předchozím zastavení opouštěl stanici, načež byla tímto vlakem sražena a utrpěla újmu na zdraví. Na základě zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že v daném případě není dána odpovědnost žalované 1) za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalovaný 2), strojvedoucí předmětného vlaku a zaměstnanec žalované 1), neporušil žádnou právní povinnost (proti němu byla žaloba již dříve pravomocně zamítnuta). Protože byla způsobená škoda zapříčiněna výlučně jednáním poškozené, není dána odpovědnost žalované 1) jakožto provozovatele dráhy ani podle § 427 odst. 1 obč. zák.

Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení otázky porušení právní (prevenční) povinnosti žalovaným 2), činí tak ale prostřednictvím vlastních skutkových závěrů odlišných od skutkového stavu zjištěného soudem. Konkrétně uvádějí, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru na základě nesprávných skutkových zjištění, když podle nich poškozená již kráčela v kolejišti ve chvíli, kdy se vlak rozjížděl. Pokud dovolatelé zpochybňují hodnocení důkazů soudem a z provedených důkazů dovozují určitá (odlišná) skutková zjištění, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, tudíž nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2015

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu