25 Cdo 1164/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

25 Cdo 1164/2020-86

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobce: O. M., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, 160 12 Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, 288 02 Nymburk, o 71 529 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 227/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2020, č. j. 15 Co 415/2019-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 5 179 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Kazdy.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, č. j. 6 C 227/2018-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku 71 529 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení části úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 8. 2014 utrpěl žalobce těžká zranění při dopravní nehodě zaviněné řidičem nákladního automobilu pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Nárok žalobce posoudil podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a dovodil, že námitka promlčení není důvodná, neboť tříletá promlčecí lhůta začala podle § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), běžet od 21. 8. 2015, skončila dne 21. 8. 2018, a proto žaloba, která byla podána 20. 8. 2018, byla podána včas.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2020, č. j. 15 Co 415/2019-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením promlčení nároku. Uzavřel, že právo žalobce na pojistné plnění se podle § 635 odst. 2 o. z. promlčelo uplynutím subjektivní promlčecí lhůty práva žalobce na náhradu škody, která mu počala běžet okamžikem, kdy se dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, tedy nejpozději dne 1. 3. 2015, k němuž skončila jeho pracovní neschopnost, a skončila 1. 3. 2018. Byla-li žaloba u soudu podána až dne 20. 8. 2018, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud rovněž dovodil, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci v podání žaloby nebránila žádná objektivní překážka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení. Namítá, že odvolací soud na daný případ aplikoval nepřiléhavou judikaturu dovolacího soudu (jíž však nespecifikuje) a nijak nezdůvodnil, proč v posuzovaném případě běží počátek promlčecí lhůty od okamžiku dopravní nehody a nikoliv od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá. Odkazuje na skutkové okolnosti a zdůrazňuje, že o osobě odpovědné za škodu se dozvěděl až po ukončení trestního řízení, přičemž žalovaná poskytnutí pojistného plnění do této doby kategoricky odmítala. Odvolací soud námitky dovolatele v tomto směru přehlížel a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Námitka promlčení byla navíc podle dovolatele uplatněna žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť v březnu 2018 vyplatila bolestné, a tudíž v této době nárok za promlčený nepovažovala, přičemž ani s touto skutečností se odvolací soud řádně nevypořádal. Dovolatel napadl i výrok o náhradě nákladů řízení a navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (R 4/2014). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19).

Dovolání žalobce však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti - konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena, jinak. Dovolatel rekapituluje základní skutkové okolnosti a dosavadní vývoj sporu, činí vlastní závěr ohledně počátku běhu promlčecí lhůty a vytýká soudu aplikaci nepřiléhavé judikatury, avšak neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž by měla být soudem údajně nesprávně použitá judikatura v rozporu. V nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě pro absenci konkrétní judikatury, od níž se měl odvolací soud odchýlit, splněna není.

Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatel v dovolání označil dovolací důvod, který spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky promlčení nároku. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Hana Tichá

pověřený člen senátu