25 Cdo 1003/2011Usnesení NS ze dne 23.08.2012

25 Cdo 1003/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně K. R., zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 4, proti žalovanému J. G., zastoupenému JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o zaplacení 1.103.169,- s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 361/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2010, č. j. 54 Co 322/2009-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Karla Matějky, advokáta se sídlem v Praze 2, Legerova 44.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 54 Co 322/2009-251, potvrdil rozsudek ze dne 16. 12. 2008, č. j. 43 C 361/2003-200, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 43 C 361/2003-241, a opravného usnesení ze dne 18. 11. 2009, č. j. 43 C 361/2003-243, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 3.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 5. 2004 do zaplacení, v částce 1.100.569,- Kč se zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 8. 2000 ve večerních hodinách došlo před objektem autobazaru provozovaného žalovaným ke škodě na zdraví žalobkyně tím, že jeden ze psů hlídajících autobazar prostrčil otvorem ve spodní části oplocení čenich a poranil žalobkyni nárt a chodidlo levé nohy. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud zčásti důvodnou, neboť žalobkyně se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděla nejpozději v říjnu 2000, kdy uvedená informace vyplynula z přípisu policie ze dne 31. 10. 2000, přičemž oplocení autobazaru je viditelně označeno údaji o provozovateli. Uplatnila-li žalobkyně nárok na bolestné žalobou dne 14. 8. 2003, učinila tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet od skončení její pracovní neschopnosti dne 31. 12. 2000. Po uplynutí promlčecí doby došlo i k rozšíření žaloby (v průběhu soudního řízení v letech 2006 a 2007) o další nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ušlého výdělku. U nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění počala promlčecí doba běžet od ustálení zdravotního stavu ve druhé polovině roku 2001, a do podání žaloby neuplynula, proto žalobkyni náleží náhrada za původně uplatněných 100 bodů podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., k rozšíření žaloby o další částku však došlo již po jejím uplynutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčena, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku počátku běhu promlčecí doby uplatněných nároků. Poukazuje zejména na okolnost, že o osobě škůdce se dozvěděla až dotazem na policii v červnu 2003, nikoli v souvislosti s podáním trestního oznámení na neznámého pachatele či v průběhu hospitalizace z lékařské zprávy; jde pouze o domněnku soudu, že se žalobkyně s uvedenými dokumenty seznámila, aniž byly provedeny navržené důkazy, z nichž vyplývá, že předmětná vyrozumění neobdržela. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobkyně v den podání žaloby nebyl konečný a v průběhu řízení se měnil, je třeba i rozšíření žaloby ze dne 10. 5. 2006 považovat za včasné. Rovněž znalec MUDr. Handl v roce 2008 ohodnotil znaleckým posudkem ze dne 27. 3. 2008 ztížení společenského uplatnění celkem 710 body s tím, že uvedené je možné hodnotit nejdříve s odstupem jednoho roku po ukončení léčby. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění proto nemůže být promlčen, jestliže zdravotní stav nebyl stabilizován. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že zpochybnění počátku běhu promlčecí doby, resp. okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se týká otázky skutkové, proto by dovolání mělo být pro nepřípustnost odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Námitkami, jejichž obsahem jsou nesprávná a neúplná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, k otázce, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde tudíž o posouzení otázek skutkových, nikoliv právních, tím méně pak může jít o otázky zásadního právního významu, pro které by se otevírala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.100.169,- Kč), a podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2012

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu