24 Cdo 901/2019Usnesení NS ze dne 30.04.2020

24 Cdo 901/2019-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po D. J., zemřelé dne 13. ledna 2016, posledně bytem v XY, za účasti 1) A. V., narozené dne XY, bytem XY, 2) D. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115, 3) T. Š., narozeného dne XY, bytem XY, 4) H. J., narozené dne XY, bytem XY, 5) D. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného M. J., bytem XY, 6) M. J., narozeného dne XY, bytem XY, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 118/2016, o dovolání D. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. října 2018, č. j. 18 Co 238/2018-261, takto:

I. Dovolání D. Š. se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání D. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8.10.2018, č. j. 18 Co 238/2018-261, neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání [k přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň má za to, že se částečně jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.“ (odstavec II. dovolání); k důvodu dovolání pak uvedla, že (i) judikatura zmíněná odvolacím soudem je poplatná (odlišné) právní úpravě účinné do 31.12.2013 (odstavec III. dovolání); (ii) „dohoda vůbec mezi dědici neexistuje, nebo je přinejmenším neplatná“, dovolatelka neměla v úmyslu uzavřít „dědickou dohodu s obsahem, který byl vtělen do Protokolu o jednání před notářem ze dne 11.10.2017“ (odstavec IV. dovolání); (iii) upřesnila význam své námitky rozporu s dobrými mravy, kterou mínila tak, že dědicové odmítli modifikoval dědickou dohodu, ačkoliv původně nikdo z nich neměl v úmyslu uzavřít dědickou dohodu, v níž by se velikost dědických podílů lišila od zákonných dědických podílů (odstavec V. dovolání); (iv) zdůraznila okolnosti uzavření dohody o rozdělení pozůstalosti, a sice že všichni se shodli na tom, že „pozemky p. č. XY, XY, XY, a dále pozemky na LV číslo XY, XY, XY, vše v obci XY a katastrálním území XY“ zdědí D. Š. a T. Š. celé. Notářem byla dne 11.10.2017 předložena k podpisu dohoda, která se svým obsahem lišila tím, že jmenovaní dědí do podílového spoluvlastnictví každý jednu polovinu, na což nebyla upozorněna a jako právní laik tuto změnu nezaznamenala. Předpokládala, že obsah dohody notářem předložené se shoduje s dohodou dědiců. Nevěděla, že předmětem dědické dohody nemohou být jiné pozemky, než které vlastnila zůstavitelka (odstavec VI. dovolání); (v) „odvolací soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3185/2007“ (odstavec VII. dovolání); (vi) kdyby dovolatelka byla upozorněna, že notářem sepsaná dědická dohoda má jiný obsah, nesouhlasila by s ní, a proto se jedná o podstatný právní omyl, ve který byla uvedena „jednáním ostatních dědiců, respektive jejich předchůdcem panem J. J., který jí (i všem ostatním dědicům) navrhl takové vypořádání dědictví, které nebylo v rámci dědického řízení právně možné“ (odstavec VIII. dovolání); a proto uzavřela, že odvolací soud „věc nesprávně právně posoudil, když nesprávně hodnotil námitky dovolatelky a aplikoval nesprávná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR“ (odstavec IX. dovolání)], absence této zákonné náležitosti [§ 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“], kterou nelze dovodit ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), zatěžuje dovolání vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241 b odst. 3 o.s.ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4, ročník 2014, ze dne 21.8.2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16.9.2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Dovolatelka konkrétní právní otázku nevymezila, a takováto otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Vymezení konkrétní právní otázky je přitom nezbytnou náležitostí dovolání, což je akceptováno i v rovině ústavní (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 23). Uvedení vlastní právní argumentace (právního posouzení) polemizující s právním posouzením odvolacího soudu [viz body (ii) až (iv) a (vi) výše provedeného rozboru obsahu dovolání] s vymezením konkrétní právní otázky ztotožnit nelze [ve shora tohoto odstavce citovaném stanovisku Ústavního soudu, ve kterém se plénum Ústavního soudu zabývalo smyslem a účelem právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, je odlišen požadavek na uvedení splnění předpokladů přípustnosti dovolání od požadavku na uvedení dovolacího důvodu a zdůrazněna nezbytnost - obligatorní požadavek (jak uvádí nález Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 24) - seznámení se s ustálenou (relevantní) praxí dovolacího soudu v souvislosti s řešením konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva; k tomu, jak je vymezení právní otázky akceptováno v ústavní rovině, srov. body 49 až 53 citovaného stanoviska Ústavního soudu].

Nevymezila-li dovolatelka konkrétní právní otázku (otázky), nemohla vymezit ani požadovanou vazbu mezi konkrétním předpokladem přípustnosti a konkrétní právní otázkou, což je pro posuzovanou věc aktuální, neboť dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání na základě dvou předpokladů, a to nikoliv k témuž. Logickým důsledkem, který završuje nedostatek řádného vymezení přípustnosti dovolání, je pak skutečnost, že dovolatelka neuvádí, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. Konstatování, že nelze aplikovat judikaturu vykládající (odlišnou) právní úpravu účinnou do 31.12.2013, rozvedené ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.4.2008, sp. zn. 21 Cdo 3185/2007 [viz body (i) a (v) výše provedeného rozboru obsahu dovolání] je již z povahy věci kategorií odlišnou, kterou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které se odvolací soud při řešení právní otázky, na niž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, odchýlil, nelze zaměnit.

Protože dovolatelka požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nedostála, nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky její dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. (v této souvislosti snad lze ještě poukázat na jeden ze závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu