24 Cdo 3346/2019Usnesení NS ze dne 24.03.2020

24 Cdo 3346/2019-366

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně Yale Medical Consulting, a. s., se sídlem v Praze 1, Martinská 360/2, identifikační číslo osoby: 256 45 609, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovaným 1) M. P., narozené XY, bytem v XY, a 2) A. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 29, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o určení platnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 88/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 394, 395/2018-332, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.808,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Preusse, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 29.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 28 C 88/2012-196, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 15. března 2018, č. j. 28 C 88/2012-216, určil, že žalobkyně je vlastnicí id. ½ pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území (dále již „k. ú.“) XY (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí (druhé) id ½ téhož nemovitého majetku (výrok II.), určil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou 2), jejímž předmětem byl prodej pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY, je platná (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na kupní cenu částku 1.750.000,- Kč do 30 dnů ode dne vkladu do katastru nemovitostí (výrok IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 394, 395/2018-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY, v rozsahu jedné poloviny (výrok I.), ve výroku II. jej potvrdil (výrok II.), ve výroku III. jej změnil tak, že se zamítá žaloba o určení, že kupní smlouva uzavřená dne 6. ledna 2009 mezi žalobkyní a žalovanou 2) o prodeji pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY, je platná (výrok III.), ve výroku IV. jej zrušil (výrok IV.), a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že za stavu, kdy o vkladu vlastnického práva podle předmětné kupní smlouvy nebylo katastrálním úřadem nikdy rozhodnuto, nemohla žalobkyně podle této smlouvy nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, přičemž není podstatné, zda uvedená smlouva byla uzavřena platně, neboť ani v případě její platnosti by bez příslušného rozhodnutí katastrálního úřadu k převodu vlastnického práva dojít nemohlo.

Podle odvolacího soudu správný není ani závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má požadovaný naléhavý právní zájem na určení platnosti kupní smlouvy. Otázka platnosti kupní smlouvy je pouze otázkou předběžnou, a za stavu, kdy podle této kupní smlouvy nebylo katastrálním úřadem rozhodnuto o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by ani eventuálním vyhovujícím výrokem nedošlo k vyřešení žádného stavu nejistoty mezi nimi, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle uzavřené kupní smlouvy nebylo žádnou ze stran ničeho plněno a ze strany žalovaných je navíc tvrzeno, že žalovaná 2) po uzavření kupní smlouvy od smlouvy odstoupila. Určení platnosti kupní smlouvy rozhodnutím soudu by se tak do vzájemných vztahů mezi účastníky nijak nepromítlo, nemělo by žádné právní důsledky, a proto nelze než uzavřít, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.

Odvolací soud dále vyložil, že pokud soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na kupní cenu částku 1.750.000,- Kč, je třeba konstatovat, že takovýto nárok v průběhu řízení neuplatnila žádná ze stran sporu, tento nárok se proto nikdy nestal předmětem řízení, a nebyl proto žádný důvod, aby o něm soud rozhodoval; z těchto důvodů proto odvolací soud předmětný výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž však (v rámci své dovolací argumentace) uplatnila dovolací důvod a vymezila předpoklady přípustnosti dovolání (tak, že: „napadený rozsudek v dílčí části závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí v procesních otázkách ve vztahu k hodnocení naléhavého právního zájmu určovací žaloby dle § 80 o. s. ř.“, a dále, že: „napadený rozsudek v dílčí části závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, týkající se předvídatelnosti soudního postupu a rozhodování“) výhradně proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětná kupní smlouva je platná.

Dovolatelka sice Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zaslala elektronicky dne 29. ledna 2020 podání označené jako „doplnění k dovolání“, avšak dovolací soud k tomuto podání z důvodu uplynutí dvouměsíční propadné lhůty k podání dovolání podle § 240 odst. 1, 2 o. s. ř. (v situaci, kdy dovolatelce byl rozsudek odvolacího soudu doručen již dne 5. června 2019) nepřihlížel (přihlížet nemohl).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně – vyjma jejího dovolání proti měnícímu výroku III. (zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy) – neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (vymezení dovolacího důvodů a jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání), je třeba konstatovat, že vyjma zmíněného rozsudečného výroku III. byla dovolacímu soudu upřena vůbec možnost zabývat se otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání žalobkyně proti nákladovým výrokům pak není objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu (zamítnutí žaloby o určení platnosti předmětné kupní smlouvy) není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné již z toho důvodu, že dovoláním nebyly dotčeny meritorní výroky rozsudku odvolacího soudu týkající se zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně je vlastnictví předmětného nemovitého majetku, kdy podle stavu zápisů v katastru nemovitostí žalovaná 2) je vlastnicí pouze id. ½ těchto nemovitostí, takže ani případné určení platnosti předmětné kupní smlouvy by v žádném ohledu nemělo (objektivně by nemohlo mít) příznivý vliv na právní postavení žalobkyně.

Jinými slovy řečeno, i kdyby snad bylo určeno, že předmětná kupní smlouva je platná, žalobkyně by na základě takovéhoto soudního rozhodnutí nemohla dosáhnout – v případě podání vkladového návrhu podle této kupní smlouvy – vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětnému nemovitému majetku ve svůj prospěch, neboť takovému vkladu by pochopitelně bránil stav zápisů v katastru nemovitostí, podle kterého – jak již shora bylo vyloženo – žalovaná 2) není výlučnou vlastnictví těchto nemovitostí.

S přihlédnutím k výše uvedenému proto závěru odvolacího soudu, že otázka určení platnosti kupní smlouvy je pouze otázkou předběžnou, a za stavu, kdy podle této kupní smlouvy nebylo katastrálním úřadem rozhodnuto o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by ani eventuálním vyhovujícím výrokem o určení platnosti kupní smlouvy nebyly vztahy mezi účastníky nijak dotčeny, nedošlo by k vyřešení žádného stavu nejistoty mezi nimi, a to i s přihlédnutím k tomu, že v řízení ze strany žalovaných bylo tvrzeno, že žalovaná 2) od této smlouvy odstoupila, nelze za daných okolností případu ničeho vytknout.

Ostatní dovolací argumentace žalobkyně, jež se upíná se k témuž výroku rozsudku odvolacího soudu, byla závěrem učiněným shora konzumována.

Jen pro úplnost dovolací soud poukazuje na svou judikaturu, podle které lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní posouzení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř. dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, in https://nsoud.cz). Uvedené závěry se pochopitelně přiměřeně uplatní i pro případ žaloby o určení platnosti převodní smlouvy, a to v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

I když nákladové výroky není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto k výroku III. uvádí, že o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná 2) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání učiněný prostřednictvím jejího advokáta), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 4.500,- Kč podle § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 3, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. d), § 12 odst. 3 [při součtu tarifních hodnot 35.000,- Kč (žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy) + 50.000,- Kč (žaloba na určení vlastnického práva k nemovitému majetku) = 80.000,- Kč] vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.008,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 5.808,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu