24 Cdo 3015/2020Usnesení NS ze dne 12.11.2020

24 Cdo 3015/2020-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, proti žalované H. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Zdislavina 488/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 14 C 159/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2020, č. j. 49 Co 69/2020-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. května 2020, č. j. 14 C 159/2015-192, výrokem I. rozhodl tak, že (pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání): „Řízení se zastavuje“, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. května 2020, č. j. 49 Co 69/2020-200, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za podané dovolání, a to ani dodatečně v soudem prvního stupně určené patnáctidenní lhůtě, byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.

Žalobkyně dovolání směřuje jak do výroku o zastavení řízení, tak i proti nákladovému výroku, ačkoliv proti němu dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že: „považuje za nesprávné právní posouzení věci jak soudem 1. stupně také soudem 2. stupně v tom, že by neuhradila soudní poplatek za dovolání ve stanovené lhůtě.“

Předpoklady dovolání ovšem dovolatelka v podaném dovolání způsobem vyloženým v § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. nevymezila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V daném případě dovolatelka stran vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání ve svém dovolání pouze uvedla, že: „dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“

V další části svého dovolání pak dovolatelka poukazuje na skutkové okolnosti související s pozdní úhradou soudního poplatku, označuje postup rozhodujícího soudu za přepjatý formalismus a vytýká odvolacímu soudu, že se rovněž měl dopustit „obdobného administrativního pochybení“, pakliže v odůvodnění svého usnesení nesprávně označil rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V závěru svého dovolání ovšem dovolatelka uvádí, že: „si je vědoma jistého úskalí pro vymezení dovolacího důvodu, jakož i toho, že vytýkaná pochybení dovoláním napadeného rozhodnutí soudu odvolacího jsou při stávající právní úpravě vymezena spíše k nápravě u soudu ústavního, jelikož však není možné obrátit se na soud ústavní před absolvováním dovolacího řízení, pak tedy dovolatelka tvrdí, že dovolání je přípustné, protože podle jeho (jejího) názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“

Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z reference obsahu podaného dovolání je tedy zřejmé, že dovolatelka v něm ve shora připomenutém rámci právně relevantním způsobem (tj. ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.) nevymezila žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Naznačovala-li dovolatelka v dovolání, že se měl odvolací soud napadeným usnesením odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měla pro takový případ v dovolání formulovat předmětnou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a dále alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl konkrétně odvolací soud odchýlit.

Dovolatelka ovšem naznačeným způsobem nepostupovala, předmětnou právní otázku, kterou pokládá za právně relevantní z pohledu napadeného rozhodnutí, neformulovala, pročež ani nevymezila k tomu se upínající příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání.

Neúplné dovolání žalobkyně (o příslušnou variantu předpokladu jeho přípustnosti) tak znemožňuje Nejvyššímu soudu, aby se mohl vůbec zabývat jeho přípustností.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání proti nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 11. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu