24 Cdo 2380/2019Rozsudek NS ze dne 29.10.2020

24 Cdo 2380/2019-355

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené kolizním opatrovníkem městem Náměští nad Oslavou, se sídlem Městského úřadu v Náměšti nad Oslavou, Masarykovo nám. č. 104, dcery I. M., narozené dne XY, zemřelé dne 31. srpna 2015, a R. J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná č. 53/24, za účasti navrhovatelů J. S., nar. XY, a J. S., nar. XY, oba bytem v XY, zastoupených JUDr. Ivanou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova č. 95/16, a Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova č. 18/3, o návrhu navrhovatelů J. a J. S. na svěření nezletilé do jejich výchovy, o návrhu státního zastupitelství na zbavení rodičovské odpovědnosti otce nezletilé vedené Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 10 P 172/2015, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 16 Co 101/2018-311, takto:

Rozsudek krajského soudu, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Návrhem na svěření nezletilé do péče jiné osoby dle ustanovení § 953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) společně s návrhem na vydání předběžného opatření o svěření nezletilé do výchovy ze dne 31. 8. 2015 se navrhovatelka domáhala, aby soud určil, že nezletilá bude svěřena do její výchovy a navrhovatelka bude oprávněna činit úkony ve prospěch nezletilé a bude oprávněna jednat v jejích záležitostech, zejména ohledně školy, zdravotního stavu a dalších potřebných každodenních záležitostech.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 10 P 172/2015-99, svěřil nezletilou do společné výchovy navrhovatelů (výrok I.), nestanovil otci povinnost přispívat na výchovu nezletilé (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

K odvolání otce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 Co 309/2016-153, zrušil výrok I. rozsudku soudu I. stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Okresní soud v Třebíči usnesením vyhlášeným u jednání před soudem I. stupně dne 31. 3. 2017 spojil předmětné řízení s řízením o zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé zahájené na základě návrhu o Okresní státní zastupitelství v Třebíči ze dne 13. 3. 2017.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, č. j. 10 P 172/2015-216, zbavil otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé (výrok I.), svěřil nezletilou do společné výchovy navrhovatelů (výrok II.), stanovil otci povinnost přispívat nezletilé na výživu částkou 20 000 Kč měsíčně počínaje měsícem září 2015 (výrok III.), přičemž dlužné výživné za období od 1. 9. 2015 do 30. 4. 2017 v celkové výši 400 000 Kč uhradí otec k rukám navrhovatelů do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání otce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2017, č. j. 16 Co 252/2017-254, zrušil výrok I. rozsudku soudu I. stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 10 P 172/2015-272, zbavil otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé (výrok I.), svěřil nezletilou do společné výchovy navrhovatelů (výrok II.), stanovil otci povinnost přispívat nezletilé na výživu částkou 20 000 Kč měsíčně počínaje měsícem září 2015 (výrok III.), přičemž dlužné výživné za období od 1. 9. 2015 do 28. 2. 2018 v celkové výši 600 000 Kč uhradí otec k rukám navrhovatelů do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé odůvodnil soud I. stupně skutečnostmi, že otec s nezletilou neudržuje kontakt, nikdy nehradil výživné, projevuje o ni absolutní nezájem, což vyústilo v nezájem o kontakt s ním ze strany nezletilé.

K odvolání otce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 16 Co 101/2018-311, potvrdil výrok I. rozsudku soudu I. stupně, kterým byl otec zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilé, změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně, kterým svěřil nezletilou do péče pouze J. S., a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud provedl další dokazování, zejména výslech nezletilé, za účelem zjištění aktuálního stavu věci z hlediska vztahů mezi otcem a nezletilou. Po provedeném dokazování odvolací soud zhodnotil, že trvají podmínky pro zrušení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé, přičemž s odůvodněním odkázal na rozsudek soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 16 Co 101/2018-311, v rozsahu jeho výroku I. podal otec dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy obou stupňů odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011) a za extenzivního výkladu ustanovení občanského zákoníku vztahujících se ke zbavení rodičovské odpovědnosti, nezvážily možnost menšího zásahu do rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé, a to jejího omezení. Dovolání otec odůvodnil dále tím, že absence kontaktu mezi ním a nezletilou je v současné době způsobena především negativním přístupem navrhovatelů, z tohoto důvodu nezletilá také nemá o styk s otcem zájem.

K dovolání otce se vyjádřili navrhovatelé, kteří považují dovolání za nedůvodné a navrhli jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou učiněna na základě pečlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž soudy zhodnotily nebezpečí zavlečení nezletilé do ciziny hrozící ze strany jejího otce, a současně zohlednily skutečnost, že otec nejeví o nezletilou žádný zájem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dosavadní řízení ve věci je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 o. s. ř.), a dovolání je proto přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 865 občanského zákoníku rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

Podle ustanovení § 866 občanského zákoníku pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.

Podle ustanovení § 870 občanského zákoníku nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.

Podle ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.

Zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, a to že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.

Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990). Doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976). Z uvedeného vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně "jediným účinným prostředkem ochrany dítěte"; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2012).

Primární úvahou soudu mělo být, zda v přezkoumávané věci byly mezi otcem a nezletilou vytvořeny takové vazby, z nichž by bylo možno usuzovat na trvání rodinného života, jakkoliv mohly být takové vazby z důvodu chování otce narušeny. I když ze skutkových zjištění obou soudů vyplynulo, že nezletilá otce osobně téměř nezná a nemá zájem být s ním v kontaktu, nelze mít za spolehlivě prokázán nezájem o rodinný vztah také ze strany otce. Je sice pravdou, že otec nezletilou dlouhou dobu nikterak nekontaktoval, po smrti její matky však projevil o rodinný vztah s nezletilou zájem posláním přání k narozeninám. O zájmu otce o nezletilou vypovídají také jím iniciovaná trestní řízení. V takovém případě bylo tedy ze strany soudu nutno zkoumat zájem nezletilé ve smyslu ustanovení § 866 občanského zákoníku z hlediska zachování rodičovské odpovědnosti otce.

Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011). Obecné soudy jsou povinny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní pozornost však musí být věnována zájmu dítěte, který může – v závislosti na své povaze a závažnosti – převážit nad zájmem rodiče (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 459/03), za každých okolností však musí být dodržen výše uvedený korektiv, díky kterému je zbavení rodičovské odpovědnosti "jediným účinným prostředkem ochrany dítěte".

Ačkoliv soudy obou stupňů zjistili postoj nezletilé k otci řadou důkazů, zejména výslechem nezletilé, nevypořádaly se dostatečně s tímto výše uvedeným korektivem zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé. Správným postupem soudu by na tomto místě bylo zvážit zvolení menšího stupně narušení rodičovské odpovědnosti, když výchovná opatření podle části druhé, hlavy druhé zákona o rodině jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011).

Zbavily-li soudy nižších stupňů otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé, aniž by zvážily přistoupení k méně invazivnímu narušení práva na rodinný život, dostatečně se nevypořádaly s možností omezení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé ve smyslu ustanovení § 870 občanského zákoníku a tento postup soudů nelze označit za správný.

Z uvedeného vyplývá, že soudy věc nesprávně právně posoudily, a proto nelze rozsudek odvolacího soudu požadovat za správné. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu