24 Cdo 1649/2019Rozsudek NS ze dne 24.06.2020

24 Cdo 1649/2019-242

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně E. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, proti žalované GasNet, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská č. 940/96, IČO 27295567, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, organizační složka Správa Plzeň, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o zaplacení 233 516,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 17 C 127/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2019, č. j. 64 Co 326/2018-212, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že po ukončení nájemní smlouvy žalovaná nadále užívala její pozemky, aniž by ještě v souladu s energetickým zákonem došlo k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, nebo k omezení vlastnického práva žalobkyně rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu.

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 17 C 127/2017-168 uložil žalované zaplatit žalobkyni 233 516,25 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na pozemcích žalobkyně zřídila vysokotlaké plynovodní potrubí, kterým jsou pozemky žalobkyně dotčeny v rozsahu 1323 m2. Za účelem zřízení přeložky vysokotlakého plynovodu byla prostřednictvím vedlejšího účastníka uzavřena s žalobkyní nájemní smlouva dne 4. 8. 2008, v níž bylo mj. sjednáno, že po výstavbě plynovodu bude zpracován geometrický plán k vyznačení věcných břemen a bude uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene ve prospěch žalované. Po vybudování přeložky vedlejší účastník následně nájemní smlouvu dopisem ze dne 8. 10. 2014 vypověděl s tříměsíční výpovědní dobou. Žalovaná však užívá od zániku nájemní smlouvy pozemky žalobkyně, i když právní důvod tohoto užívání odpadl, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., a náhradu takto získaného bezdůvodného obohacení je povinna žalobkyni vydat. Po skončení nájemní smlouvy se účastníci nedohodli na výši úplaty za zřízení věcného břemene ve prospěch žalované, a rozhodnutí, které pravomocně vyvstane ve vyvlastňovacím řízení, bude působit ex nunc a nemůže se vztahovat na období předchozí. Neopodstatněnou shledal soud prvního stupně námitku vedlejšího účastníka, dle které představuje uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Postup žalobkyně nelze považovat za nemravný, pokud nepřistoupila na návrh vedlejšího účastníka ohledně výše náhrady za užívání pozemku. Žalobkyně se nikdy nechovala tak, že by u žalované či vedlejšího účastníka vzbuzovala naděje, že bude souhlasit se zřízením věcného břemene za podmínek, které vedlejší účastník navrhoval. Soud prvního stupně s vedlejším účastníkem nesouhlasil také v tom, že k omezení žalobkyně dochází pouze v rozsahu šíře samotného plynovodního potrubí. Energetický zákon omezuje vlastníka pozemku, na němž je plynovodní potrubí umístěno, i v rozsahu ochranného pásma tohoto zařízení. V ochranném pásmu není možné celou řadu činností provádět vůbec a některé pouze se souhlasem vlastníka potrubí.

K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 64 Co 326/2018-212 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud doplnil, že dne 15. 5. 2018 Magistrát města Plzeň vydal na základě ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona rozhodnutí o vyvlastnění – omezení vlastnického práva žalobkyně k jejím pozemkům v rozsahu ochranného pásma pro stavbu přeložky vysokotlakého plynovodu, kterým rovněž žalobkyni přiznal náhradu za vyvlastnění ve výši 567 515 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že skončením nájemní smlouvy žalované neodpadl právní důvod k provozování jejího plynárenského zařízení. Nájemní smlouva, která byla zřízena ve prospěch třetí osoby (žalované), však nikdy právním důvodem k provozu zařízení nebyla, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 799/2016 energetický zákon požaduje, aby právní vztah mezi provozovatelem zařízení a vlastníkem pozemku byl (smluvně) řešen výlučně formou věcného břemene. Jinou formu smluvního vztahu zvolit nelze. Pokud vlastník pozemku odmítne návrh smlouvy o zřízení věcného břemene a požaduje jinou formu úpravy vzájemných vztahů (např. prodej pozemků nebo dlouhodobý nájem) je to – za splnění dalších podmínek, stanovených v zákoně o vyvlastnění – důvodem pro zahájení vyvlastňovacího řízení. Podle odvolacího soudu provozování plynovodu na pozemcích žalobkyně před vydáním rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu ani nelze považovat ze strany žalované za plnění získané bez právního důvodu. Vztah provozovatele plynárenského zařízení a vlastníka pozemku, na němž se zařízení nachází, je upraven ustanovením § 59 energetického zákona. To ve svém prvém odstavci pod písm. e) stanoví, že provozovatel distribuční soustavy má právo v souladu se zvláštním právním předpisem (jímž je zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu - stavební zákon), zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení. Náhrada za vyvlastnění je plněním, které vlastníku náleží za samotné omezení jeho vlastnického práva v důsledku zřízení a trvající existence plynárenského zařízení a není závislá, na dalších okolnostech, za nichž provozovatel svá zákonná práva se zařízením spojená (a upravená v ustanovení § 59 odst. 1 písm. e/ - i/ energetického zákona) na cizích pozemcích vykonává. Vznikne-li v důsledku jejich výkonu (další) újma na majetku vlastníka, má právo na jejich jednorázovou náhradu podle ustanovení § 59 odst. 3 energetického zákona – té se žalobkyně, jak sama zdůrazňovala, v přezkoumávané věci nedomáhá. Provozovateli distribuční soustavy oprávnění zřizovat a provozovat zařízení na cizím pozemku vzniká přímo ze zákona

- z ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona. Faktické omezení vlastnického práva vlastníka pozemku přitom nastane vždy dříve - nikoliv bez právního důvodu, ale v důsledku právem předjímané skutečnosti, kterou je zbudování plynárenského zařízení, aby rozsah omezení vlastnického práva mohl být jednoznačně vymezen. Musí se tak dít v souladu s právem (s předpisy stavebního práva) a podle rozhodnutí vydaného ve stavebním řízení; jinak se o výkon práva podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona nejedná. Teprve následně může provozovatel splnit povinnost zřídit věcné břemeno nebo, není-li to možné, dojde k omezení vlastnického práva v důsledku správního rozhodnutí. V obou případech bude výsledkem poskytnutí odpovídající peněžité náhrady, která je jednorázová a jejíž výše nezávisí na délce doby, po kterou bude vlastník omezen. Vlastníkovi se jí dostává kompenzace za omezení jeho vlastnického práva od okamžiku, kdy toto omezení nastane (zbudováním zařízení), nikoliv až od uzavření smlouvy či právní závaznosti vyvlastňovacího rozhodnutí. Proto ani v mezidobí mezi zbudováním zařízení a sjednáním náhrady či jejím určením správním rozhodnutím nejde o užívání věci bez právního důvodu, kterým by se provozovatel zařízení na úkor vlastníka bezdůvodně obohatil. O takový právní stav by se jednalo pouze v případě, kdyby vyvlastňovací úřad návrhu na omezení vlastnického práva nevyhověl, k čemuž v přezkoumávané věci nedošlo. K argumentaci žalobkyně, podle níž byla žalovaná se splněním povinnosti zřídit věcné břemeno v prodlení, odvolací soud uvedl, že ačkoliv pro splnění povinnosti zřídit věcné břemeno není stanovena lhůta, provozovatel by měl jednat bez zbytečného odkladu. Ani případné prodlení provozovatele se splněním této povinnosti ale nemůže mít za následek, že by se žalovaná provozováním svého zařízení na pozemcích žalobkyně bezdůvodně obohacovala. Dle názoru odvolacího soudu by v takovém případě nastal obecně platný následek porušení právní povinnosti; provozovatel by byl povinen (při splnění zákonných předpokladů) k náhradě újmy, která by případně v příčinné souvislosti s jeho prodlením vlastníku pozemku vznikla.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje právní otázkou, která podle ní v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a sice zda za situace, kdy provozovatel plynárenského zařízení vybuduje na cizím pozemku na základě nájemní smlouvy plynárenské zařízení a nájemce následně tuto nájemní smlouvu (v tomto případě vedlejší účastník) vypoví, a žalovaná je několik let v prodlení se zahájením vyvlastňovacího řízení, vzniká vlastníkovi pozemku nárok na bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku. Žalobkyně dále poukazuje na to, že ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona odkazuje na zvláštní právní předpis, kterým je stavební zákon, který ke stavbě a následnému užívání pozemku vyžaduje souhlas vlastníka, tj. občanskoprávní titul. Jestliže tento titul odpadl, není provozovatel plynárenského zařízení privilegován oproti jiným vlastníkům staveb na cizích pozemcích. Dále žalobkyně namítá, že pokud soud neposoudil nárok jako bezdůvodné obohacení, měl jej podle obsahu posoudit jako nárok na náhradu újmy podle ustanovení § 59 odst. 3 energetického zákona, byť tato náhrada přísluší při výkonu práv provozovatele energetické soustavy, bezdůvodné obohacení je plněním bez právního důvodu, tj. bez výkonu práva. Pokud by však byla správná úvaha, že ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona nahrazuje souhlas vlastníka, potom měla být žalobkyni přiznána náhrada podle ustanovení § 59 odst. 3 energetického zákona. Následně žalobkyně argumentuje, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016, na nějž odvolací soud poukázal, neboť jej nesprávně vyložil, když uvedené rozhodnutí stanovuje, že jiné náhrady než ty podle ustanovení § 10 – 14 zákona o vyvlastnění nejsou předmětem náhrad podle zákona o vyvlastnění. Žalobkyně namítá rovněž odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu, podle níž vlastníkovi pozemku náleží bezdůvodné obohacení od vlastníka stavby, která na něm stojí bez právního důvodu. Žalobkyně dále akcentuje prodlení se zahájením vyvlastňovacího řízení, k jehož zahájení bylo impulsem až pohrůžka podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Absence lhůty pro předložení smlouvy a zahájení vyvlastňovacího řízení vychází primárně z předpokladu, že stavba nebude zahájena před sjednáním smlouvy o věcném břemenu, nebo rozhodnutím o vyvlastnění. Zároveň žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že by nebylo možné technicky či právně sjednat smlouvu o věcném břemenu ještě před započetím stavby.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že zde existoval soukromoprávní titul ke zřízení stavby, žalobkyně souhlas s účelem nájmu (zřízením stavby) výslovně neodvolala, a že důvodem neuzavření smlouvy o zřízení věcného břemen byly neodůvodněně vysoké nároky žalobkyně, pročež průtahy nelze přičítat k tíži žalované. Opačný výklad by mohl vést ke zneužití vlastnického práva, kdy by nepřiměřenými požadavky bylo oddalováno uzavření smlouvy a za tuto dobu by vznikal nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Úplatu za zřízení věcného břemen považuje za jednorázovou, která zahrnuje veškeré nároky žalobkyně. Vyvlastnění lze provést i pro již zřízená plynárenská zařízení, v projednávané věci šlo přitom o vybudování přeložky stávajícího zařízení.

K vyjádření žalované podala žalobkyně repliku. Odmítá, že důvodem neuzavření smlouvy byly její nepřiměřeně vysoké nároky, když spor byl o to, zda pro ocenění použít ustanovení § 16b odst. 4 nebo ustanovení § 16 odst. 3 zákona o oceňování. Ve vyvlastňovacím řízení byla stanovena podstatně vyšší cena, než kterou původně vedlejší účastník nabízel. Takto stanovenou cenu přitom žalobkyně akceptovala a nenapadala rozhodnutí správní žalobou. K tvrzenému neodvolání souhlasu se zřízením stavby uvádí, že se nedomáhala odstranění stavby, ale nesouhlasila s mnohaletým bezplatným užíváním jejího pozemku. Názor, že se náhrada za vyvlastnění vztahuje i na nároky za dobu před rozhodnutím o vyvlastnění podle ní popírá konstitutivní povahu rozhodnutí o vyvlastnění i smysl nájemní smlouvy. Žalobkyně dále nerozumí úvaze, že by mohla zneužívat své vlastnické právo, když naopak žalovaná užívala svou stavbu na pozemku žalobkyně bez občanskoprávního titulu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda po skončení nájemní smlouvy představuje užívání cizího pozemku provozovatelem distribuční soustavy odůvodňované ustanovením § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona v souladu se stavebními předpisy bezdůvodné obohacení,

nezřídí-li provozovatel distribuční soustavy smluvně věcné břemeno k tomuto pozemku podle ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona, nebo nedisponuje-li pravomocným vyvlastňovacím titulem (resp. zda vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu, než je naplněna podmínka věcného břemene nebo vyvlastňovacího titulu). Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), provozovatel distribuční soustavy má právo v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení.

Podle ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona, provozovatel distribuční soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 1 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; toto neplatí, pokud vlastníkem dotčeného plynárenského zařízení není provozovatel distribuční soustavy; v takovém případě plní tuto povinnost vlastník plynárenského zařízení. V případě, že vlastník není znám nebo není určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, příslušný vyvlastňovací úřad rozhodne na návrh provozovatele distribuční soustavy o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy nebo vlastník plynárenského zařízení.

Podle ustanovení § 59 odst. 3 energetického zákona, pokud byl vlastník nebo uživatel nemovitosti v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle odstavce 1 písm. e) až i) omezen v obvyklém užívání nemovitosti nebo mu vznikla újma na majetku, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu. Právo na náhradu podle věty první lze uplatnit u provozovatele distribuční soustavy do 2 let ode dne, kdy k omezení nebo újmě došlo, jinak právo zaniká.

Podle ustanovení § 59 odst. 4 energetického zákona, v případech uvedených v odstavci 1 písm. d) až i) je provozovatel distribuční soustavy povinen co nejvíce šetřit práv vlastníků dotčených nemovitostí a vstup na jejich nemovitost jim oznámit. Po skončení prací je povinen uvést nemovitost do předchozího stavu, nebo není-li to možné s ohledem na povahu provedených prací, do stavu odpovídajícímu předchozímu účelu či užívání dotčené nemovitosti a oznámit tuto skutečnost vlastníku nemovitosti. Po provedení odstranění nebo okleštění stromoví je povinen na svůj náklad provést likvidaci vzniklého klestu a zbytků po těžbě.

Podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

Pro projednávanou věc je rozhodným především výklad ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona, z nějž se podává, že provozovatel distribuční soustavy má právo v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech plynárenská zařízení.

Na oprávnění zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech v souladu se stavebním zákonem plynárenská zařízení navazuje povinnost provozovatele distribuční soustavy (příp. za stanovených podmínek vlastníka plynárenského zařízení) zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 1 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti. V případě, že vlastník není znám nebo není určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, příslušný vyvlastňovací úřad rozhodne na návrh provozovatele distribuční soustavy o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy nebo vlastník plynárenského zařízení (§ 59 odst. 2 energetického zákona).

Předně je zapotřebí konstatovat, že odkázal-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016, ten neřeší obdobnou situaci, neboť se v něm dovolací soud sice zabýval povinností zřízení věcného břemene podle ustanovení § 24 odst. 4 energetického zákona, umožňujícího využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely zřizování a provozování zařízení přenosové soustavy na cizích nemovitostech v souladu se zvláštním právním předpisem, dovolací soud v něm však dovodil, že pokud dotčený vlastník odmítne návrh smlouvy o zřízení věcného břemene a požaduje jinou formu úpravy vzájemných vztahů (např. prodej pozemků nebo dlouhodobý nájem) je to – za splnění dalších podmínek, stanovených v zákoně o vyvlastnění – důvodem pro zahájení vyvlastňovacího řízení, a že jiné náhrady než ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 10-14 zákona o vyvlastnění nejsou předmětem náhrady podle zákona o vyvlastnění.

Lze souhlasit se závěrem, že náhrada za nucené omezení vlastnického práva rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu je koncipována jako náhrada jednorázová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, publikovaném pod č. 134/2005 Sb.).

Základním předpokladem pro tuto úvahu je však skutečnost, že vyvlastnitel užívá nemovitost vyvlastňovaného od počátku v souladu s právními předpisy. V opačném případě není vyloučeno právo na náhradu újmy za dobu, po níž byl cizí pozemek užíván protiprávně, byť by se vlastníku pozemku posléze dostalo jednorázové náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Je tomu tak proto, že rozhodnutí o vyvlastnění je konstitutivním rozhodnutím orgánu veřejné moci s účinky ex nunc.

Ustanovení § 59 odst. 1 energetického zákona stanovuje pod písm. d) až i) provozovateli distribuční soustavy oprávnění dotýkající se cizích nemovitostí (srov. § 59 odst. 4 energetického zákona, podle nějž je provozovatel distribuční soustavy v případech uvedených v odstavci 1 písm. d/ až i/ povinen mimo jiné co nejvíce šetřit práv vlastníků dotčených nemovitostí a vstup na jejich nemovitost jim oznámit, a po skončení prací je povinen uvést nemovitost do předchozího stavu, nebo není-li to možné s ohledem na povahu provedených prací, do stavu odpovídajícímu předchozímu účelu či užívání dotčené nemovitosti a oznámit tuto skutečnost vlastníku nemovitosti).

Pouze za účelem oprávnění podle předmětného ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona [na rozdíl od oprávnění podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. d), f), g), h), i)] je v odstavci druhém tohoto ustanovení provozovateli distribuční soustavy

(není-li tento vlastníkem dotčeného plynárenského zařízení, potom vlastníkovi plynárenského zařízení) uloženo smluvně zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části. Z uvedeného vyplývá zásadní rozdíl v oprávnění provozovatele distribuční soustavy k cizím nemovitostem podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) a jeho ostatními oprávněními k cizím nemovitostem podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. d), f), g), h) a i) energetického zákona.

Dovolací soud se neztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, že k faktickému omezení vlastnického práva musí dojít vždy dříve, než je smluvně zřízeno věcné břemeno nebo rozhodnuto vyvlastňovacím úřadem o omezení vlastnického práva, aby mohl být následně vypracován geometrický plán a až podle něj byl stanoven rozsah věcného břemene nebo nuceného omezení vlastnického práva. Z ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona se podává povinnost zřídit věcné břemeno pro účely uvedené v ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona, kterými jsou zřizování a provozování plynárenských zařízení na cizích nemovitostech. Pokud by mělo být plynárenské zařízení fakticky zřizováno vždy dříve, jak uvádí odvolací soud, než by k jeho zbudování provozovatel distribuční soustavy smluvně zřídil věcné břemeno k dotčenému pozemku nebo disponoval vyvlastňovacím titulem, postrádal by smyslu zákonný požadavek na smluvní zřízení věcného břemene i pro účely zřizování plynárenského zařízení (a nejen jeho provozování). Na uvedeném ničeho nemění, že zákon umožňuje vyvlastnění i v případě, pokud je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy nebo vlastník plynárenského zařízení (§ 59 odst. 2 věta třetí energetického zákona).

Bez významu není ani skutečnost, že zákon o vyvlastnění v ustanovení § 5 odst. 1 stanovuje pouze, po jaké době je vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě) přípustné, ale nikoli do kdy musí být návrh na vyvlastnění podán, vyvlastňovací řízení lze přitom zahájit jen na žádost vyvlastnitele (§ 18 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Postup předestřený odvolacím soudem by vlastníka pozemku vystavoval značné nejistotě ohledně toho, kdy, popřípadě zda vůbec bude zahájeno vyvlastňovací řízení a rozhodnuto o výši náhrady za omezení vlastnického práva, případně o zamítnutí žádosti o vyvlastnění, nedohodne-li se s provozovatelem distribuční soustavy na výši úplaty za zřízení věcného břemene. Nelze ani přehlédnout, že v případě následného zamítnutí žádosti o vyvlastnění by závěry odvolacího soudu dovedeny do důsledku znamenaly, že vlastník pozemku,

který - jak uvedeno výše - nemá oprávnění k zahájení vyvlastňovacího řízení, by musel snášet protiprávní jednání provozovatele distribuční soustavy po dobu, jejíž trvání by nemohl sám přímo ovlivnit, ale byl by naopak odkázán na aktivitu provozovatele distribuční soustavy, když pouze k návrhu vyvlastnitele na zahájení vyvlastňovacího řízení by mohlo následně vzejít rozhodnutí, kterým by byla žádost o vyvlastnění (resp. omezení vlastnického práva) zamítnuta.

Oprávnění zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení v souladu se stavebním zákonem nenáleží jen provozovateli plynárenské distribuční soustavy, ale také např. provozovateli elektroenergetické distribuční soustavy (srov. § 25 odst. 3 písm. e/ energetického zákona).

Tak jako v ustanovení § 59 odst. 2 energetického zákona provozovateli plynárenské distribuční soustavy, je i v totožně koncipovaném ustanovení § 25 odst. 4 energetického zákona provozovateli elektroenergetické distribuční soustavy za účelem zřizování a provozování zařízení na cizích nemovitostech uložena povinnost zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části, a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy.

Otázkou zřizování a provozování zařízení na cizích nemovitostech v souladu se stavebním zákonem podle ustanovení § 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona a povinností provozovatele elektroenergetické distribuční soustavy za těmito účely zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části, nebo disponovat rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu o omezení vlastnického práva se zabýval již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 As 231/2016-40, v němž dospěl k závěrům, že k tomu, aby provozovatel distribuční soustavy získal právo zřídit na cizí nemovitosti zařízení distribuční soustavy nebo ji např. přetnul vodičem, nepostačuje samotný energetický zákon a rozhodnutí provozovatele distribuční soustavy, ale je třeba získat příslušný soukromoprávní titul. Tím bude typicky smlouva s vlastníkem pozemku nebo rozhodnutí o omezení vlastnického práva dle zákona o vyvlastnění. … K provedení stavby na cizím pozemku je třeba současně disponovat pravomocným územním rozhodnutím (popř. i stavebním povolením, je-li třeba dle stavebního zákona) a soukromoprávním titulem (jímž může být dohoda o zřízení věcného břemene nebo rozhodnutí o omezení vlastnického práva). V případě absence soukromoprávního titulu nelze stavbu provést, jelikož by se jednalo o stavbu neoprávněnou. Vlastník pozemku by se mohl domáhat odstranění takové stavby prostředky soukromého práva (včetně případného návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by bylo stavebníkovi uloženo nepokračovat v realizaci stavby) a popř. i náhrady škody. Skutečnost, že veřejnoprávní předpis (stavební zákon ani energetický zákon) nesankcionuje porušení povinnosti zřídit věcné břemeno zakotvené v § 25 odst. 4 energetického zákona, neznamená, že je zákonem dovoleno stavbu provést, aniž by došlo ke splnění uvedené povinnosti. Obsahuje-li zákon výslovný příkaz, a contrario zakazuje jednat jinak. Nesplnění zákonné povinnosti zřídit věcné břemeno v daném případě toliko nenese s sebou důsledky ve veřejnoprávní sféře, protože má dopad do vztahu soukromého práva.

Rovněž komentářová literatura zaujímá názor, že pokud bude smluvní ujednání s vlastníkem nemovitosti absentovat, bude možné se zřizováním zařízení na cizí nemovitosti započít teprve po nabytí právní moci vyvlastňovacího nálezu. V případě, že by bylo zařízení zřízeno na cizí nemovitosti bez korespondujícího věcněprávního vztahu, jednalo by se o stavbu neoprávněnou, a to se všemi konsekvencemi, které tato situace přináší (Eichlerová, K., Handrlica, J. a kol. Energetický zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ani ustanovení § 59 odst. 1 písm. e) energetického zákona nezakládá bez dalšího provozovateli distribuční soustavy oprávnění jen na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení zřizovat a provozovat plynárenská zařízení na cizích nemovitostech, neboť je nezbytné, aby provozovatel distribuční soustavy zároveň disponoval příslušným soukromoprávním titulem (smlouva s vlastníkem pozemku nebo rozhodnutí o omezení vlastnického práva dle zákona o vyvlastnění).

Závěr odvolacího soudu, že po skončení nájemní smlouvy neodpadl právní důvod užívání pozemku žalovaným, proto neobstojí. Nelze souhlasit ani s tím, že náhrada za omezení vlastnického práva přiznaná vyvlastňovacím úřadem nahrazuje újmu již od okamžiku faktického omezení vlastnického práva vlastníku pozemku nezávisle na tom, zda provozovatel distribuční soustavy získal soukromoprávní titul k užívání pozemku až posléze.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003).

Okolnost, že součástí vypovězené nájemní smlouvy bylo i ujednání, že po skončení výstavby bude zaměřen skutečný stav a bude uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, by mohla mít v obecné rovině potenciálně význam z hlediska práva na náhradu škody, pokud by neuzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bylo důsledkem (výhradně) porušení smluvní povinnosti vlastníka nemovitosti, z nějž by provozovateli distribuční soustavy (příp. vedlejšímu účastníkovi) vznikla majetková újma (např. vydáním bezdůvodného obohacení, k němuž by nebyl povinen v případě včasného uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene). Tímto však dovolací soud nepresumuje, zda tomu tak mohlo být v nyní projednávaném případě, kdy v předmětném ujednání o budoucím zřízení věcného břemene nebyla ujednána přesná výše úplaty za věcné břemeno, na níž se následně žalobkyně s žalovanou nedohodly (resp. bylo ujednáno stanovení úplaty „dle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene“, avšak nastal mezi účastníky spor o to, které ustanovení cenových předpisů má být aplikováno).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu