23 Cdo 707/2019Usnesení NS ze dne 24.01.2020

23 Cdo 707/2019-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PORR a.s. se sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 43005560, proti žalované LETOINVEST, s.r.o., se sídlem v Brně, Kamenná 178/7, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 27741559, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, o zaplacení 136 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 70/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2018, č. j. 47 Co 521/2016-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2016, č. j. 77 C 70/2015-61, jímž soud prvního stupně ve věci samé uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně, společnosti ALPINE Bau CZ a.s. naposledy se sídlem v Krásně nad Bečvou, Jiráskova 613/13, identifikační číslo osoby 02604795, částku 136 125 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Právní předchůdkyně žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky z důvodu bezdůvodného obohacení žalované v důsledku odstoupení právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy uzavřené v roce 2014 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou o poskytnutí technické podpory žalovanou na stavbě prováděné právní předchůdkyní žalobkyně za sjednanou úplatu v celkové výši 272 250 Kč rozdělenou do dvou stejně vysokých splátek, z nichž první měla být zaplacena do 10 dnů od zahájení stavby, nejpozději do 30. 6. 2014, druhá do 31. 7. 2014 (dále též „předmětná smlouva“). Právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smlouvou zaplatila žalované první splátku ve výši 136 125 Kč. Žalovaná však žádné plnění neposkytla a právní předchůdkyně žalobkyně realizovala celou stavbu sama. Právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 14. 10. 2014 od smlouvy odstoupila, žalovaná však zaplacenou část úplaty právní předchůdkyni žalobkyně nevrátila.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, podle kterého právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely počátkem roku 2014 v písemné formě smlouvu o poskytnutí technické podpory, na základě které se žalovaná zavázala poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně technickou podporu při stavbě „Polní hnojiště v Zahnašovicích“, kterou právní předchůdkyně žalobkyně prováděla jako generální dodávku. Technická pomoc žalované dle této smlouvy měla spočívat v konzultační činnosti na staveništi, posuzování projektové dokumentace s přihlédnutím k místu realizace stavby a v dohledu nad stavebními postupy, které objednatel stavby bude považovat za rizikové, včetně zajištění a zpracování podkladů pro nabídku, dále ve spolupráci při odevzdání nabídky na SZIF a v kontrole harmonogramu výstavby a dokladové části pro investora dle požadavku SZIF. Za tuto činnost žalované byla sjednána úplata v celkové výši 272 250 Kč s DPH, ve dvou splátkách, a to na základě faktur vystavených žalovanou tak, že první splátka bude uhrazena do deseti dnů od zahájení stavby, nejpozději však k 30. 6. 2014, druhá splátka do pěti dnů od předání stavby investorovi, nejpozději však k 31. 7. 2014. Dopisem ze dne 14. 10. 2014 právní předchůdkyně žalobkyně žalované sdělila, že při kontrole plnění smlouvy o poskytnutí technické podpory bylo zjištěno, že žádná technická podpora nebyla žalovanou poskytnuta, a vzhledem k tomu, že poskytnutí technické podpory již nebylo fakticky možné, odstoupila právní předchůdkyně žalobkyně tímto od uvedené smlouvy a současně vyzvala žalovanou k neprodlenému vrácení částky 136 125 Kč uhrazené na základě faktury č. 140100006.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná ani po poučení neprokázala své tvrzení o tom, že bylo mezi stranami dohodnuto, že plnění žalované mělo být pouze ústní, a že žalovaná prováděla na staveništi pro právní předchůdkyni žalobkyně konzultační činnost v měsících červen a červenec 2014 a dohlížela na to, aby stavba byla postavena dle odborného názoru žalované v pořádku, a přitom jednala se zaměstnanci právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná tak neunesla důkazní břemeno ohledně těchto tvrzených skutečností, které na ní leželo. Žalované se rovněž nepodařilo prokázat tvrzení, že celková úplata za poskytnutí technické podpory měla být ve skutečnosti odměnou či provizí za jednání žalované ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně na jiných zakázkách. Soud prvního stupně neprovedl žalovanou navržené důkazy výslechem označených svědků a výpovědí bývalé jednatelky žalované pro nadbytečnost, neboť provedené důkazy byly pro soud prvního stupně dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu vyložil soud prvního stupně obsah právního jednání mezi stranami postupem podle § 555 odst. 1 o. z. a dospěl za použití § 1724, § 1725, § 1746 odst. 1 a 2 a § 1759 o. z. k názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely shora uvedeným způsobem smlouvu o technické podpoře prováděné žalovanou ve sjednaném rozsahu a za sjednanou úplatu. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprovedla podle této smlouvy žádné plnění, byly splněny předpoklady pro odstoupení právní předchůdkyně žalobkyně od této smlouvy ve smyslu § 2001, § 2002 odst. 2 a § 2004 odst. 1 o. z. Na straně žalované tak vzniklo podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. bezdůvodné obohacení ve výši zaplacené splátky sjednané úplaty, kterou je žalovaná povinna v důsledku odstoupení od smlouvy vrátit.

Odvolací soud po částečném zopakování dokazování a jeho doplnění dospěl nad rámec zjištění soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná neposkytla právní předchůdkyni žalobkyně žádné plnění podle předmětné smlouvy, když stavba byla prováděna právní předchůdkyní žalobkyně od 11. 8. 2014 do 14. 10. 2014 a do doby předání stavby žalovaná žádnou technickou podporu neposkytla.

Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že mezi stranami byla uzavřena tzv. fixní smlouva podle § 1980 odst. 1 o. z. Po předání stavby objednateli nemohla mít právní předchůdkyně žalobkyně zájem na opožděném plnění ze strany žalované. Závazek mezi stranami v takovém případě zaniká prodlením dlužníka se stejnými účinky, jako by věřitel od smlouvy odstoupil, proto je žalovaná povinna zaplacenou část úplaty právní předchůdkyni žalobkyně podle § 2991 odst. 2 o. z. vrátit. V tomto směru odvolací soud rovněž konstatoval, že soudu prvního stupně nelze vytknout žádné pochybení, dopěl-li k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat její verzi obrany spočívající v tvrzení o skutečném důvodu plnění obdrženého od žalované právní předchůdkyní žalobkyně, jež mělo mít vztah k provizi za výstavbu odlišné stavby, a to bioplynové stanice Bílov.

Odvolací soud dále uvedl, že nárok právní předchůdkyně žalobkyně by byl důvodný i v případě, pokud by se o fixní závazek nejednalo, neboť v takovém případě by se vztah mezi stranami posuzoval podle § 1746 odst. 2 o. z. o nepojmenovaných smlouvách. Neposkytnutí sjednaného plnění ze strany žalované by pak bylo možno považovat ze podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 1977 o. z. a právní předchůdkyně žalobkyně by mohla odstoupit podle § 2002 odst. 1 o. z. Odstoupení provedené dopisem ze dne 14. 10. 2014 nelze považovat za opožděné, neboť stavba byla předána dne 21. 10. 2014.

Kromě toho odvolací soud dovodil, že okamžikem realizace stavby a jejím předáním zanikl do té doby nesplněný závazek žalované pro nemožnost plnění podle § 2006 odst. 1 o. z. a právní předchůdkyně žalobkyně tak má právo na vrácení zaplacené úplaty i z tohoto důvodu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná. Své dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky procesního práva, za jakých podmínek je možno rozhodnout na základě závěru o neunesení důkazního břemene účastníkem, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu závisí a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutích ze dne 7. 8. 2003 ve věci sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 3. 3. 2015 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1229/2014 a ze dne 25. 5. 2016 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1402/2016.

Shrnujíc důvody nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu spatřuje žalovaná nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno o tvrzené skutečnosti, že splnila svou povinnost poskytovat služby dle smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně, ačkoli žalovaná k prokázání tohoto svého tvrzení navrhovala důkazy svědeckými výpověďmi označených osob a účastnickým výslechem tehdejší jednatelky žalované, které však nebyly v řízení provedeny. Žalovaná tedy splnila předpoklad pro to, aby unesla své důkazní břemeno, avšak tyto důkazy soud prvního stupně neprovedl s odůvodněním, že jsou nadbytečné a skutkový stav byl dostatečně zjištěn, přičemž odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně neodstranil. Žalované tudíž nebyl dán prostor k prokázání pravdivosti svého tvrzení. Stejně tomu bylo i u dalšího tvrzení žalované, že peněžité plnění obdržené od právní předchůdkyně žalobkyně mělo ve skutečnosti vztah k provizi za realizaci jiné stavby.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní předchůdkyně žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že účastník řízení nemá právo na provedení jakýchkoli navržených důkazů, přičemž odvolací soud se se všemi odvolacími námitkami důkladně vypořádal. Navrhla proto, aby dovolání žalované bylo odmítnuto pro zjevnou bezdůvodnost nebo zamítnuto z důvodu správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 23 Cdo 707/2019-125, o pokračování v řízení na místě právní předchůdkyně žalobkyně se žalobkyní.

Poté Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene dovolatelkou ohledně jejího tvrzení o splnění její povinnosti dle předmětné smlouvy a o odlišném právním důvodu jí poskytnutého plnění právní předchůdkyni žalobkyně.

Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).

Otázka, kterou dovolatelka vymezila, závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř.

Dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se vztahují k situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene účastníkem řízení. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li účastník důkazní povinnost vyplývající z ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 ve věci sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

Odvolací soud nicméně po zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení dospěl k (pozitivnímu) skutkovému zjištění, že dovolatelka žádnou činnost dle sjednané smlouvy pro právní předchůdkyni žalobkyně nevykonala. Jeho rozhodnutí ve vztahu k tomuto tvrzení dovolatelky proto není založeno na stavu tzv. důkazní nouze, a tudíž ani na otázce podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene důkazního, k níž dovolatelka přípustnost svého dovolání vztahuje.

Proto dovolatelkou citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu o jí vymezené otázce procesního práva na projednávanou věc v tomto směru nedopadají a na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Vyjadřuje-li dovolatelka ve svém dovolání přesvědčení, že svoji povinnost dle sjednané smlouvy vůči právní předchůdkyni žalobkyně splnila, napadá tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů o způsobu plnění předmětné smlouvy, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Obdobný závěr platí i pro dovolatelkou namítané nesprávné posouzení jejího tvrzení o skutečné povaze plnění poskytnutého dovolatelkou právní předchůdkyni žalobkyně, jež mělo dle dovolatelky souvislost s provizí za realizaci odlišné stavby. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice uvedl, že neshledává žádné pochybení v závěru soudu prvního stupně o neprokázání této verze obrany dovolatelky, nicméně tento dílčí závěr odvolacího soudu neměl pro jeho rozhodnutí ve věci určující význam. Rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto směru vychází z (pozitivního) skutkového zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila dovolatelce úplatu za její činnost sjednanou dle předmětné smlouvy, a to na základě faktury vystavené z tohoto titulu dovolatelkou, a nikoli z jiného právního důvodu. Ani v tomto směru tedy odvolací soud své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene dovolatelkou nezaložil a jeho rozhodnutí na vyřešení dovolatelkou vymezené právní otázky nezávisí.

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalovanou tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 24. 1. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu