23 Cdo 608/2020Usnesení NS ze dne 27.03.2020

23 Cdo 608/2020-441

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KASKA s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Prostřední 2860/3, identifikační číslo osoby 26080966, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1914/1a, proti žalované APOLO SOLAR s. r. o., se sídlem v Klatovech II, Maxima Gorkého 198, identifikační číslo osoby 29081777, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o zaplacení částky 7.834,50 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 125/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 235/2018-392, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Plzni rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. 3. 2018, č. j. 44 Cm 125/2012-347, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.031 EUR s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a co do částky 4.803,50 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu náklady svědečného (výrok IV.) a rozhodl též o tom, že se žalované vrací poměrná část zálohy na svědečné (výrok V.).

K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v podaném dovolání předkládá dovolacímu soudu otázku „přípustnosti dovolání za situace, kdy odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje dostatečné zdůvodnění potvrzujícího rozhodnutí, zejména když i prvoinstanční rozhodnutí trpí závažnými procesními a hmotněprávními pochybeními, na něž bylo v odvolání poukázáno, především pak opomenutím podstatných soudem provedených důkazů při právním hodnocení věci“, a to jako otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, příp. která by měla být posouzena jinak.

Přípustnost dovolání však dovolatelkou formulovaná otázka založit nemůže, když nejde o otázku, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka tak přehlíží, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Námitkami týkajícími se tvrzeného nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, tvrzené nepřezkoumatelnosti postupu odvolacího soudu a tvrzených vad v procesu dokazování pak dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám ovšem dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, jedná-li se o přípustné dovolání (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018,

sp. zn. 33 Cdo 1078/2018, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 832/2019); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu