23 Cdo 569/2019Usnesení NS ze dne 29.05.2019

23 Cdo 569/2019-277

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně STAWO Přeštice s. r. o., se sídlem v Přešticích, Komenského 75, identifikační číslo osoby 26406667, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kopeckého sady 152/15, o zaplacení 1.407.449,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 512/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, č. j. 64 Co 406/2015-245, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2018, č. j. 64 Co 406/2015-258, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 7 C 512/2013-146, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.007.449,30 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 400.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 64 Co 406/2015-245, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2018, č. j. 64 Co 406/2015-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (první výrok), změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 400.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení mezi účastníky (čtvrtý výrok).

Odvolací soud v projednávané věci rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2015, č. j. 64 Co 406/2015-186, zrušeno k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, č. j. 31 Cdo 927/2016-210, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že výkon jeho práva na zaplacení smluvní pokuty je výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá tak právní ochrany ve smyslu ust. § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu o tom, že uplatnění jeho nároku na zaplacení smluvní pokuty je možné posuzovat jako jednání zneužívající, a proto odporující zásadám poctivého obchodního styku. V této souvislosti cituje závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006. Dále uvádí, že důvody vymezené odvolacím soudem nejsou způsobilé vést k závěru, že se v posuzované věci jedná o výkon práva rozporný s těmito zásadami.

Tato dovolatelem předestřená otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při řešení otázky aplikace korektivu § 265 obch. zák. nevybočil z limitů judikatury Nejvyššího soudu.

Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, ze kterých by dovodil, že sjednaná výše pokuty je nepřiměřená. Nepřistoupil proto k uplatnění moderačního práva dle ust. § 301 obch. zák. Dále pak posuzoval skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že uplatnění práva žalovaného na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž s ohledem na skutková zjištění v dané věci dospěl k závěru, že je namístě aplikace § 265 obch. zák.

Nejvyšší soud přitom řešil aplikaci korektivu § 265 obch. zák. již v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016, v němž dovodil: „Pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák.“ Uvedené závěry citovaného usnesení Nejvyššího soudu je namístě aplikovat i na danou věc, kdy Nejvyšší soud nemůže korigovat závěry nalézacích soudů v otázce posouzení výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a to s ohledem na jejich úzkou provázanost se skutkovými zjištěními soudu, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu. V dané věci se nejedná ani o takovou situaci, že by bylo možno s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu tomuto soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost v úvahách podle § 265 obch. zák.

Pokud dovolatel své argumenty o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, které je podle jeho názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zakládá na odlišném hodnocení zjištěných okolností, než jak učinil odvolací soud (např. hodnocení okolností, pro které nedošlo k předání díla), je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou tedy založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.

Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu možné vady řízení spočívající v nezopakování dokazování v rozsahu, který by odvolacímu soudu umožňoval dospět v projednávané věci k jiným skutkovým zjištěním, v rozporu s § 213 o. s. ř., nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu