23 Cdo 5560/2017Usnesení NS ze dne 19.06.2018

23 Cdo 5560/2017-239

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně BIODOM CZ s. r. o., se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, identifikační číslo osoby 24253791, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovaným 1) LÚNULA s. r. o., se sídlem v Novém Strašecí, Zahradní 1034, identifikační číslo osoby 28546598, 2) Ž. Š., N. S., obě zastoupeny Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Váňova 3180, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 128/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 16 Co 168/2017-192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 65 C 128/2014-144, zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Milana Koláře ze dne 9. 7. 2014, č. j. Rc 23/2014-06 (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do obou jeho výroků, podaly žalované (dále též „dovolatelky“) společným podáním dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Současně dovolatelky navrhly odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243 o. s. ř.

K dovolání žalovaných se žalobkyně vyjádřila tak, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za formálně i věcně správné a navrhuje, aby bylo dovolání žalovaných zamítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem dovolací soud podotýká, že i když dovolatelky v dovolání výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadají v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodčího nálezu. Náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Namítají-li předně dovolatelky, že žalobkyně nevznesla v rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí doložky, přehlíží, že odvolací soud učinil ze spisu rozhodce skutkové zjištění o opaku, tedy že žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí doložky vznesla řádně a včas. Nejvyšší soud proto na tomto místě připomíná, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka dovolatelek ohledně platnosti rozhodčí smlouvy. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud otázku platnosti rozhodčí smlouvy v případě určení rozhodce zástupcem právnické osoby posoudil podle dosavadní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněný pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zpochybňují-li konečně dovolatelky způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jejich odvolací argumentací, tj. namítají-li nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí, není tato jejich argumentace způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o tvrzenou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Dovolatelky v dovolání navrhly též odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu