23 Cdo 3182/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

23 Cdo 3182/2020-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Česká pošta, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupeného JUDr. Annou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované S - Invest CZ s. r. o., se sídlem v Brně, Kaštanová 496/123a, identifikační číslo osoby 25526171, zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení částky 7.794.392,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 34/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, č. j. 27 Co 55/2018-378, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2020, č. j. 27 Co 55/2018-420, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48.158 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, č. j. 261 C 34/2014-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.676.635,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 3.117.757 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 27 Co 55/2018-378, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2020, č. j. 27 Co 55/2018-420, odmítl odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.676.635,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá (druhý výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (čtvrtý a pátý výrok).

Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky:

(i) Kdy, případně z jaké informace, si poškozený v souladu s § 398 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), může učinit závěr o tom, která konkrétní osoba je povinná k náhradě škody, zda zaměstnavatel, který odpovídá za činnost svého zaměstnance, anebo jeho zaměstnanec, který odpovídá poškozenému přímo a sám v případě excesu, pokud škodu způsobil jeho zaměstnanec při plnění pracovních povinností nedbalostním trestným činem, jestliže je proti tomuto zaměstnanci vedeno trestní řízení nejprve pro úmyslný trestný čin, který je však následně překvalifikován na nedbalostní trestný čin.

(ii) Z jaké informace ve smyslu § 398 obch. zák. si může poškozený, který ví o škodě, učinit závěr o tom, která konkrétní osoba je povinna k její náhradě, a to za situace, kdy se jeví možná odpovědnost za tuto škodu dvou různých osob.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož je nárok dovolatele promlčen, je nesprávné. Na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku druhém až pátém zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Podle § 398 obch. zák. běží promlčecí doba u práva na náhradu škody ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti vznesené námitky promlčení odůvodnil s tím, že subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 398 obch. zák. k uplatnění žalovaného nároku začala dovolateli běžet dříve, než bylo usnesením ze dne 18. 3. 2010 zahájeno trestní stíhání obviněných K. a Ch. a dovolatel byl vyzván ke sdělení, zda se připojuje s nárokem na náhradu škody v trestním řízení.

Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu k výkladu § 398 obch. zák., z níž se mimo jiné podává, že:

1) Subjektivní vědomost o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody.

2) Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3334/2018, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015. Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, dovolací soud uvedl, že odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“), nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzující pochybnosti z dikce právního předpisu.

Přiměřeně lze odkázat při výkladu § 398 obch. zák. i na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu úpravy § 106 odst. 1 obč. zák. (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 401/2017), dle které se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, tak aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, rozsudek ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). V rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

Ačkoliv dovolatel na tyto závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu ve svém dovolání odkazuje, následně na nich konstruuje vlastní úvahy, na nichž však rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Pro závěr odvolacího soudu byla určující zjištění, jež odvolací soud učinil po zopakování dokazování části listinných důkazů z trestního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 150/2010, a zejména ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Šponara č. 214/08 ze dne 17. 10. 2008. Na tomto základě odvolací soud nevycházel ze zjištění, že by se nejpozději ke dni 18. 3. 2010 dovolatel, tedy poškozený, o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozvěděl, nýbrž ze zjištění o tom, že dovolatel se o těchto okolnostech dozvědět bezpochyby mohl.

Samo zjištění o tom, zda dovolatel tyto informace získal nahlížením do trestního spisu či nikoliv, není pro projednávanou věc významné. Závěr odvolacího soudu vychází ze zjištění o dostupnosti informací o vzniku škody a o možné odpovědnosti určitého subjektu tak, jak je uvedeno ve shora odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není ani v rozporu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4668/2008, neboť v něm dovolací soud vychází ze zjištění, že o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby se poškozená ani nemohla dozvědět dříve, jestliže soud prvního stupně v předešlém řízení ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je platná.

Také odkaz dovolatele na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 1613/2006, nepovažuje dovolací soud v poměrech projednávané věci za přiléhavý. Dovolatelem citovaná pasáž usnesení není závěrem Nejvyššího soudu, jak uvádí dovolatel, nýbrž částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jakkoliv odkazované usnesení vychází z podstatně odlišného skutkového základu, pro projednávanou věc je naopak významný zde uvedený závěr, že „při řádném výkonu funkce se původní správce konkursní podstaty úpadkyně v každém případě mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, před 30. lednem 1999 (takto je nutno chápat závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba uplynula před 30. lednem 2003 a že je nadbytečné určit, zda správce konkursní podstaty tuto vědomost nabyl nebo mohl nabýt do 31. října 1998 nebo například do 31. prosince 1998)“. V poměrech projednávané věci se uvedené projevuje tak, že sama skutečnost, že odvolací soud neurčil přesné datum počátku běhu promlčecí doby, nezakládá přípustný dovolací důvod, jak dovozuje dovolatel.

Dovolatel se závěry odvolacího soudu dále polemizuje s tím, že o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, se mohl dozvědět až po velmi obsáhlém dokazování a na základě obšírného hodnocení soudem v trestním řízení, tedy později než z Oznámení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 4. 2010 nebo z obžaloby ze dne 11. 8. 2010. Až na základě těchto dalších zjištění v rámci trestního řízení bylo dle dovolatele možno dovodit, zda nebylo jednání zaměstnance žalované excesem, ale pouze nedbalostním trestným činem.

Pokud dovolatel odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že tato tvrzení nepovažoval za relevantní, aniž by blíže uvedl proč, přehlíží, že odvolací soud dále k tomuto uvedl, že K., jako zaměstnanec žalované, veškeré změnové listy podepisoval na základě smlouvou daného zmocnění spolu s dalšími osobami způsobem sjednaným ve smlouvě o dílo a jejích dodatcích. Rovněž znalec Ing. Ladislav Šponar v závěru znaleckého posudku zpracovaného v rámci trestního řízení hovoří obecně o pochybení technického dozoru investora, nikoliv konkrétně K.

Z obsahu dovolání pak dále plyne, že základem těchto dovolacích námitek je úvaha dovolatele v tom směru, že vědomost poškozeného o tom, že je k náhradě škody povinná žalovaná, nemohla nastat dříve, než trestní soud překvalifikoval trestný čin na nedbalostní. Dle dovolatele se naopak z trestního spisu v odvolacím soudem určené době dostatečně pravděpodobnou jevila odpovědnost jiných osob (zaměstnanců žalované). Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne žádné zjištění, které by nasvědčovalo existenci excesu na straně zaměstnanců žalované. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelem předestřené právní hodnocení vychází z existence potenciálního excesu zaměstnanců žalované z plnění jejich pracovních úkolů, o němž však nesvědčí žádné skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem, avšak ani výsledky trestního řízení vedeného se zaměstnanci žalované. Za situace, kdy dovolatel neprokázal, že disponoval informacemi o tom, že jednání zaměstnanců postrádá místní, časový a věcný vztah k činnosti jeho smluvního partnera, tedy žalované, nebylo možné uvažovat o odpovědnosti jiné osoby než žalované, a proto ani vedení trestního řízení proti zaměstnancům žalované nemohlo v poměrech projednávané věci mít vliv na určení počátku běhu promlčecí lhůty ve vztahu k žalované.

Jinými slovy, tvrzení dovolatele, že o tom, že mu škodu způsobil zaměstnanec žalované, se dovolatel mohl dozvědět a skutečně dozvěděl v jiný okamžik než o tom, že k náhradě škody je povinná žalovaná, nemůže v projednávané věci zakládat způsobilou dovolací námitku, nebylo-li v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno, že dovolatel disponoval informacemi o excesu zaměstnanců žalované, jenž by zakládal jejich odpovědnost a případně vylučoval odpovědnost žalované vůči dovolateli.

V této souvislosti lze odkázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněném pod číslem 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že kritériem pro rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby), není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. R 55/1971). Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009).

Jakkoliv dovolatel i na tyto závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu ve svém dovolání odkazuje, jejich význam pro projednávanou věc spočívá v tom, že skutečnost, že bylo vedeno trestní řízení vůči zaměstnancům žalované (ať již pro úmyslný či nedbalostní trestný čin), se samotné odpovědnosti žalované, a tedy ani počátku běhu promlčecí doby, nedotýká.

Pro úplnost dovolací soud připomíná, že skutkové okolnosti sporu, které předkládá dovolatel v dovolání, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, který je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Přitom i závěr o tom, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1376/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2216/2011).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení právní otázky, není naplněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek dovolatele za dané situace přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu