23 Cdo 2059/2007Usnesení NS ze dne 30.10.2009

23 Cdo 2059/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce L. s. P., a. s., zast. prof. JUDr. J. D., advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s. p., zast. prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, o určení existence právního vztahu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 45/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, čj. 6 Cmo 161/2006 – 140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce prof. JUDr. M. B., CSc.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že smlouva o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví ze dne 8. 2. 2002 existuje (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že účastníci jsou oprávněni vypovědět předmětnou smlouvu bez udání důvodu s dvouletou výpovědní dobou ( výrok II.) a taktéž zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že výpověď žalovaného doručená žalobci 3. 1. 2005, jíž vypovídá smlouvu ze dne 8. 2. 2002, je neplatná (výrok III.); soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, čj. 6 Cmo 161/2006 – 140 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel ze žalobního návrhu, v němž se žalobce domáhal určení, že „právní vztah mezi žalobcem a žalovaným založený smlouvou o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví ze dne 8. 2. 2002 existuje, že žalobce i žalovaný jsou oprávněni vypovědět smlouvu bez udání důvodu s dvouletou výpovědní lhůtou a že výpověď žalovaného ze smlouvy, doručená žalobci 3. 1. 2005 je neplatná“.

Dále odvolací soud konstatoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, s ohledem na to, že žalovaný dosud postupoval v souladu s předmětnou smlouvou, že žaloba na určení existence právního vztahu mezi žalobcem a žalovaný založeného smlouvou ze dne 8. 2. 2002 má „v daném případě své místo“.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že před učiněním závěru o existenci či neexistenci předmětného právního vztahu řešil jako předběžnou otázku platnost smlouvy ze dne 8. 2. 2002 a jejího dodatku ze dne 10. 12. 2003.

Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že v ustanovení části třetí, čl. II., odst. 4, části páté, odst. 1 předmětné smlouvy o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví jsou „patrny známky protisoutěžního ujednání, jak na to ostatně poukázal i Ú.“. Toto ujednání „pro svoji izolovanost zásahu do hospodářské soutěže“ nezpůsobují neplatnost celé smlouvy, lze je ve smyslu § 3 odst. 3, 1. věta zák. č. 143/2001 Sb. oddělit a proto odvolací soud učinil dílčí závěr, že předmětná smlouva je s výjimkou uvedených ujednání platná.

Odvolací soud dále uvedl, že řešil i to, zda je platný dodatek ze dne 10. 12. 2003 ke smlouvě ze dne 8. 2. 2002, jímž byl nahrazen čl. VIII. odst. 1 písm. d) smlouvy tak, že smlouvu bylo možné ukončit písemnou výpovědí bez uvedení důvodu s jednoletou výpovědní lhůtou počínající běžet od 1. ledna roku následujícího (původně byla sjednána výpovědní lhůta dvouletá) a dále bylo v dodatku uvedeno, že „smluvní partner splňující kritéria dlouhodobých smluv bude mít po splnění nových kritérií možnost přednostního jednání o vstupu do smluvního vztahu nového typu“. Dospěl k závěru, že dodatek není v souladu se zák. č. 143/2001 Sb., a to v části favorizující žalobce před ostatními soutěžiteli na trhu tím, že se nebude nucen účastnit výběrových řízení. Tato část ujednání je podle odvolacího soudu autonomní a její neplatnost nezpůsobuje neplatnost celého dodatku.

Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně tvrzeného omylu žalobce při sjednávání dodatku. Taktéž neshledal, že by na žalobce byl činěn žalovaným nátlak při sjednávání dodatku.

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 8. 2. 2002 a dodatkem byli oprávněni tento vztah ukončit výpovědí s jednoletou výpovědní lhůtou.

Domáhal-li se žalobce, při současném tvrzení, že dodatek je neplatný, určení existence právního vztahu v mezích původní smlouvy, nebylo podle odvolacího soudu možné tomuto návrhu vyhovět, neboť po zjištění, že zmíněný dodatek je platný, neexistoval mezi účastníky původní vztah, ale vztah modifikovaný dodatkem.

Odvolací soud proto, byť částečně s jiným odůvodněním, potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení existence právního vztahu žalovaného smlouvou (ve znění bez dodatku).

Podle odvolacího soudu byla-li vyřešena otázka existence právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným založeného smlouvou a platnost dodatku, nebyl již dán naléhavý právní zájem na dalším požadovaném určení (určení oprávnění účastníků vypovědět smlouvu s dvouletou výpovědní lhůtou, určení neplatnosti výpovědi), neboť tím se žalobce domáhal posouzení otázek, jež byly otázkami předběžnými ve vztahu k řešení existence právního vztahu založeného smlouvou a dodatkem.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil ve všech jeho výrocích.

Dovoláním ze dne 8. 3. 2007 žalobce napadl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání je dána dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že za zásadní právní otázku pokládá to, zda nelze vyhovět návrhu žalobce na určení existence smluvního vztahu ze současného tvrzení neplatnosti dodatku ke smlouvě, jímž se mění výpovědní lhůta, a to z důvodu, že by se jednalo o určení kvalitativně jiného smluvního vztahu, než jakým by tento vztah byl při platnosti dodatku ke smlouvě.

Dovolatel dále za další otázku zásadního právního významu, nesprávně posouzenou odvolacím soudem, označil to, zda lze v případě dodatku ke smlouvě označit jeho část za neplatnou na základě závěru o autonomnosti této části, aniž by byla zjišťována vůle smluvních stran v době uzavření dodatku z hlediska oddělitelnosti příslušné části od ostatních částí tohoto právního úkonu, ačkoliv žalobce poskytl soudu tvrzení a důkazní návrhy. V této souvislosti odvolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96, a sp. zn. 29 Cdo 2735/99 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/98 a je toho názoru, že odvolací soud pochybil při posuzování platnosti předmětného dodatku.

Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel dále v nesprávném posouzení otázky, zda soudy při posuzování otázky naléhavého právního zájmu musí provádět dokazování, resp. zda musí respektovat procesní pravidla spolu s poučovací povinností dle § 119a o. s. ř.

Podle dovolatele důvodnost dovolání je dána ve i smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady řízení spočívají v tom, že soudy neprováděly dokazování k existenci či neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a odvolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího sodu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000. Dalšími vadami řízení podle odvolatele mj. bylo, že soud prvního stupně nesdělil účastníkům výsledky přípravy jednání, neuvedl, která skutková zjištění ohledně existence naléhavého právního zájmu jsou shodná a které zůstala sporná, nepoučil účastníky o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti (§ 119a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel dále hodnotí rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně přestože tento soud nevedl žádné dokazování a přesto dospěl k závěru, že určení existence právního vztahu nemá preventivní charakter. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05.

V závěru dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 26. 4. 2007 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že jeho jednání o uzavření dodatku ke smlouvě o provádění pěstebních činností a prodeji a nákupu dříví bylo legitimní a tímto dodatkem byla změněna výpovědní lhůta na 1 rok. Po uplynutí více než 1 roku po uzavření dodatku žalovaný využil práva vypovědět předmětnou smlouvu; výpovědní doba počala běžet od počátku následujícího roku a uvedená smlouva tak skončila o rok později, než kdyby namísto uzavření dodatku byla dána výpověď s původní výpovědní lhůtou 2 roky.

Žalovaný dále ve vyjádření uvedl, že z dodatku nelze dovozovat žádný nárok na budoucí uzavření smluvního vztahu a tak zvýhodňovat žalobce před ostatními dodavatelskými subjekty.

K jednotlivým částem dovolání žalovaný uvedl, že dovolání žalobce není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku existence naléhavého právního zájmu v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Domáhal-li se žalobce určení existence právního vztahu založeného původní smlouvou o provádění pěstebních činností, nebylo možné tomuto návrhu vyhovět, neboť při platnosti dodatku k této smlouvě již tento původní vztah neexistoval. Zároveň na tomto určení nebyl dán naléhavý právní zájem, neboť postrádal preventivní charakter a ani neodpovídal meritu žaloby, kterým byla otázka platnosti dodatku ke smlouvě. Žalobci bylo dále zajištěno plnění dle smlouvy do uplynutí výpovědní doby.

Žalovaný ve vyjádření dále souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětný dodatek je platný, a že od něho lze oddělit ujednání o možnosti přednostního jednání o vstupu do nového blíže nespecifikovaného smluvního vztahu a toto neplatné ujednání nezpůsobuje neplatnost celého dodatku. Dále dodává, že by pak musela být neplatná smlouva o provádění pěstebních činností, v níž byla neoddělitelnost jejích jednotlivých částí deklarována (část prvá, čl. II. odst. 1 smlouvy) a Ú. p. h. s. vyslovil neplanost některých částí uvedené smlouvy pro rozpor se zákonem na ochranu hospodářské soutěže.

Ve vyjádření žalovaný dále uvedl, že řízení před soudy obou stupňů nebyly postiženy žádnou vadou řízení, zejména porušením poučovací povinnosti ohledně nutnosti tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu, neboť žalobce v žalobě tvrdil a odůvodňoval tuto skutečnost. taktéž je podle žalovaného nedůvodná námitka o porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a pokud po doplnění dokazování dospěl k závěru o platnosti předmětného dodatku není tento postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.

S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tomu, že v současné době účastníci podle předmětné smlouvy nepostupují, a že bylo na provádění lesnických prací vyhlášeno zadávací řízení dle zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též „o. s. ř.“). Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel byl zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Žalobou ze dne 14. 3. 2005 se žalobce domáhal určení, že

- právní vztah založený smlouvou ze dne 8. 2. 2002 existuje,

- žalobce i žalovaný jsou oprávněni vypovědět uvedenou smlouvu bez udání důvodu s dvouletou výpovědní dobou,

- výpověď žalovaného doručená žalobci dne 3. 1. 2005 je neplatná.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 8. 2. 2002 smlouvu o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví (dále též jen „smlouva“).

V dodatku ze dne 10. 12. 2003 ke smlouvě se smluvní strany dohodly na změně délky výpovědní lhůty (dříve výpovědní lhůta dvouletá) a čl. VIII. odst. 1 písm. d) smlouvy pak zněl“ „písemnou výpovědí kterékoliv ze smluvních stran bez uvedení důvodu s jednoletou výpovědní lhůtou. Výpovědní lhůta v tomto případě počíná běžet 1. ledna roku následujícího po roce, ve kterém byla výpověď doručena a končí 31. prosince roku, v němž počala běžet“. Dále byla v dodatku uvedena věta „Smluvní partner splňující současná kritéria dlouhodobých smluv bude mít po splnění nových kritérií možnost přednostních jednání o vstupu do smluvního vztahu nového typu bez účasti ve VŘ“ (rozuměj výběrovém řízení).

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Určovací žaloba je preventivního charakteru a je namístě tam, kde lze jejím prostřednictvím eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, popř. tehdy, může-li se určovací žalobou účinněji než jinými právními prostředky dosáhnout určitého právního stavu, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

Pokud má právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007).

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu založeného smlouvou o provádění pěstebních činností. Tento závěr odůvodnil stručně, a to tak, že s „ohledem na nespornou skutečnost, že žalovaný doposud postupuje v souladu s touto smlouvou a plní její ustanovení, má žaloba na takovémto určení existence právního vztahu v daném případě své místo, když pomocí rozhodnutí o ní lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě za současného stavu nelze dospět jinak“.

V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění, obsahu spisu aiz dovolání zřejmé, že v této věci je podstatnou otázkou platnost dodatku ke smlouvě – viz čl. III. dovolání, v němž odvolatel mj. uvádí, že se „domáhá určení existence smluvního vztahu založeného smlouvou, ze současného tvrzení neplatnosti dodatku k této smlouvě“, s čímž spojuje další požadovaná určení (oprávnění podat výpověď smlouvy s 2letou výpovědní lhůtou, neplatnost výpovědi z 3. 1. 2005 s 1letou výpovědní lhůtou).

Dovolatel při vědomí toho, že na určení neplatnosti dodatku, popř. neplatnosti výpovědi z 3. 1. 2005 by nebyl dán naléhavý právní zájem, požaduje určení existence právního vztahu založeného předmětnou smlouvou, přičemž v té době účastníci podle této smlouvy postupovali. Je zřejmé, že spornou je existence uvedeného právního vztahu, ve znění dodatku, podle něhož byl žalovaný oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 1 roku (dříve výpovědní lhůtou 2 roků) nebo nikoliv.

Dovolací soud za uvedeného stavu dospěl k závěru, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu založeného předmětnou smlouvou, avšak není tento zájem dán, na určení oprávnění účastníků vypovědět smlouvu s 2letou výpovědní lhůtou, popř. na určení neplatnosti podané výpovědi, a to především z toho důvodu, že z výsledku prvého určení vyplynou či nikoliv oprávnění účastníků v uvedeném směru.

Pokud jde o posouzení platnosti dodatku, dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že uvedený dodatek je z části platný. Jeho obsahem, jak bylo uvedeno shora, byla pouze změna délky výpovědní lhůty, která dříve činila 2 roky a nyní 1 rok. Dále bylo v tomto dodatku obsaženo u jednání, které mělo partnera (žalobce), s nímž byly uzavírány dlouhodobé smlouvy, po „splnění nových kritérií“ zvýhodnit při uzavírání nových smluv tak, že se nemusel účastnit výběrového řízení. Toto ujednání, jak správně dovodil odvolací soud, je neplatné pro rozpor s ust. § 3 odst. 3 zák. č. 143/2001 Sb. Dovolací soud k tomu dodává, že toto ujednání je též neurčité ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák., neboť v něm nejsou mj. obsažena „nová kritéria“, jenž by měla být splněna.

Dovolací soud se taktéž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dodatek je platný s výjimkou u jednání, podle něhož by se žalobce nemusel účastnit výběrového řízení.

Dodatkem byl dotčen pouze čl. VIII. odst. 1 písm. d) smlouvy, nikoliv její další části. V čl. XI, odst. 4 smlouvy si smluvní strany mj. ujednaly pro případ neplatnosti nebo neúčinnosti některých jejích ustanovení, že tato skutečnost nemá vliv na platnost nebo účinnost ostatních ustanovení smlouvy. Vzhledem k tomu se dovolací soud nemůže ztotožnit s námitkou dovolatele, že s ohledem na neplatnost této části dodatku je neplatný celý dodatek, protože tuto neplatnou část nelze oddělit od ostatního obsahu (viz též ust. § 41 obč. zák.).

Dovolatelovy výtky dále směřovaly k vadám řízení dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., zejména k neplnění poučovací povinnosti dle ust. § 118 odst. 1 a 3 a § 119a o. s. ř., a to především k povinnosti žalobce poučit o povinnosti tvrdit a navrhovat důkazy k existenci naléhavého zájmu, popř. že odvolací soud ponechal stranou tvrzení žalobce o existenci naléhavého právního zájmu a neprovedl žádný z navrhovaných důkazů v tomto směru a dále dovolatel namítal, že rozsudek odvolacího soudu je proto překvapivý a porušující zásadu dvojinstančnosti. Dovolací soud k tomu především poznamenává, že tyto výtky jsou nepochopitelné, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu mezi účastníky založeného smlouvou o provádění pěstebních činností a o prodeji a nákupu dříví. Dále z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že vady řízení dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neřeší-li se v nich zásadní procesní právní problém, nemohou založit přípustnost dovolání dle uvedeného ustanovení.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nebylo možné vyhovět návrhu žalobce, a to za situace, že byl shledán platným dodatek č. 6, že mezi účastníky existuje právní vztah založený předmětnou smlouvu v původním znění, tj. ve znění bez dodatku č. 6 a tento názor pokládá dovolací soud za správný. Taktéž je správný závěr odvolacího soudu, že na dalším požadovaném určení (oprávnění vypovědět smlouvu s 2letou výpovědní lhůtou, neplatnost výpovědi z 3. 1. 2005) není dán naléhavý právní zájem – viz k tomu uvedené shora.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil právní otázky řešené v jeho rozhodnutí v souladu s hmotným právem, popř. se jednalo o otázky, které neměly zásadní právní význam, a proto neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na tyto náklady 3.332,- Kč (§ 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. října 2009

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu