23 Cdo 1614/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

23 Cdo 1614/2020-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. H., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalované K. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, o zaplacení částky 230.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 40/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 287/2019-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 7 C 40/2019-154, zamítl žalobu o zaplacení částky 230.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda se námitka promlčení slučuje s dobrými mravy. Dle dovolatele chování žalované bylo vedeno plánovanou snahou vehnat žalobce, před nímž byly podstatné okolnosti předmětné záležitosti záměrně zamlčeny, do podepsání dohody o narovnání. Dodává, že počínání žalované bylo neslučitelné s požadavky na korektnost vůči partnerovi dohody.

Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 1846/2018).

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).

V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.

Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017,

či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).

Judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019,

sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). I pro poměry výkladu ustanovení § 8 o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018).

V nyní projednávané věci odvolací soud vyzval žalobce dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně toho, v čem je spatřován rozpor vznesené námitky promlčení práva namítat relativní neplatnost předmětné dohody o narovnání s dobrými mravy. Dle odvolacího soudu žalobcem uvedené okolnosti se zjevně vztahovaly pouze k vlastnímu uzavření dohody o narovnání, jejich obsahem je jen tvrzení žalobce o jeho omylu o tom, že převzal od žalované částku 319.000 Kč, navíc zjevně vyvolaném především V. H., nic však netvrdí o tom, proč by měla být nahlížena právě námitka promlčení vznesená žalovanou jako rozporná s dobrými mravy. Rovněž další okolnosti tvrzené žalobcem spočívající v tom, že žalovaná měla vědět o tom, že peníze nebyly ve skutečnosti předány, kdy dle žalobce jej úmyslně a lstivě měla udržovat v omylu o tom, že peníze předala, se opět vztahují k okolnostem uzavření dohody o narovnání a omylu žalobce o skutečnosti pro něj podstatné při uzavření této dohody. Ani tato tvrzení však dle odvolacího soudu neobsahují žádný zvláštní důvod, proč by měla být považována za rozpornou s dobrými mravy vlastní námitka promlčení. Odvolací soud přitom tímto svým závěrem nevybočil z intencí výše předestřené ustálené rozhodovací praxe a Nejvyšší soud neshledává jeho úvahu zjevně nepřiměřenou. Dovolatelem předložená otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud nadto dodává, že důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí

(§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014,

ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, či ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4780/2018).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu