22 Cdo 954/2005Rozsudek NS ze dne 15.06.2006

22 Cdo 954/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) M. S., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 678/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. května 2004, č. j. 3 C 678/2002-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (původně se svou matkou M. F., jež zemřela v průběhu odvolacího řízení 22. 7. 2004) se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové parcely, kterou on a jeho právní předchůdci užívali „od nepaměti“ jako vlastní. Tvrdil, že vlastnictví tohoto pozemku jeho právní předchůdci vydrželi. Žalovaní svoje vlastnické právo začali uplatňovat až poté, kdy se žalobce rozhodl část zahrady č. 1250 zastavět a při tom bylo zjištěno, že spolu s ní užívá část parcely č. 23 patřící žalovaným.

Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 3 C 678/2002-125, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky, a to každý jednou polovinou, části pozemku st. 23 o výměře 60 m2 ve V. B. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v P. ze dne 18. 02. 2002, č. pl. 596-11/2002“, a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci vlastnictví sporného pozemku nevydrželi. Přestože sporný pozemek měli oplocený, užívali ho, aniž by jim v tom žalovaní bránili, k naplnění zákonných předpokladů vydržení vlastnického práva nedošlo.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto znění: „Žaloba kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části stavebního pozemku č. 23 o výměře 60 m2 ve V. B. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v P. ze dne 18. 2. 2002, č. 596-11/2002, se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní závěr správnými a ztotožnil se s nimi. Zabýval se otázkou dobré víry žalobce a jeho předchůdců, že jsou vlastníky sporného pozemku, a to zejména z hlediska poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že žalobce a jeho právní předchůdci, užívali pozemek o podstatně větší výměře než ten, který vlastnili; chopili se držby pozemku o výměře, která činila více než polovinu výměry pozemku, který jim náležel (sporná část pozemku parc. č. 23 činí 65,93 % výměry pozemku parc. č. 1250, který nabyli právní předchůdci žalobce do vlastnictví). Žalobce i jeho právní předchůdci měli tedy mít objektivně pochybnost o tom, že se uchopili jen držby pozemku v jejich vlastnictví; ohledně této otázky poukázal odvolací soud na judikaturu dovolacího soudu. Žalobce ani jeho právní předchůdci, kteří podle zjištění soudu začali užívat spornou část pozemku v roce 1926, nemohli být jeho oprávněnými držiteli a nemohli jej tak vydržet. Nemohla ani uplynout 30 letá vydržecí lhůta podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (OZO), neboť běh této lhůty neskončil před tím, než OZO pozbyl účinnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítá, že soudy obou stupňů založily svoje rozhodnutí na zjištění, že ačkoliv právní předchůdci žalobce při koupi svého pozemku č. 1250 o výměře 91 m2 začali užívat pozemek o výměře 151 m2, tedy o 60 m2 větší, mohli se sami přesvědčit o rozdílu výměr a mohli dovodit, že neužívají pozemek ve správné výměře. Soudy ale přehlédly, že právní předchůdci žalobce nekupovali samostatnou zahradu č. 1250 o výměře 91 m2, neboť předmětem převodu byla dále stavební parcela č. 71 a zahrada č. 37/2 , která, jak patrno z měřičského náčrtu, byla zaměřena v rozporu s běžnou praxí, neboť je jakoby začleněna do stavební parcely, což z trhové smlouvy z 6. 4. 1940 není patrno. Zjistit nebylo možno ani to, v jaké výměře je stavební parcela. Dovozuje, že pro posouzení dobré víry ze strany právních předchůdců žalobce měly soudy vycházet z poměru celé výměry kupovaných parcel ke spornému pozemku. Pokud by to učinily, dospěly by ke zjištění, že rozdíl činí 18,68%. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 2077/99, upozorňuje na specifičnost zástavby v uliční frontě, kdy při koupi pozemků nelze přesně stanovit hranice a tvrdí, že hledisko tzv. omluvitelného omylu by mělo být jen jedním z kritérií hodnocení dobré víry, a nikoliv, jak plyne z rozhodnutí soudů v dané věci, kritérium jediné. Dále má výhrady k závěrům soudů obou stupňů o počátku běhu vydržecí doby od roku 1929. Tvrdí, že jeho právní předchůdci R. neužívali pozemek od roku 1929, ale od 30. 8. 1926. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní v podrobnostech polemizují s argumentací žalobce a odkazují na závěry soudů obou stupňů, které pokládají za správné. Namítají nepřípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť otázkou omluvitelného omylu se dovolací soud již několikrát zabýval. Pokud jde o namítanou neúplnost dokazování ohledně počátku držby pozemku právními předchůdci žalobce, neměl by ani v tomto směru dovolací soud dovolání připustit. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za právní otázku, která činí z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí, považuje dovolací soud otázku, zda v případě, že nabyvatel se stane vlastníkem více spolu sousedících pozemkových parcel a omylem začne též užívat část cizí sousední parcely přiléhající k jedné z jeho parcel, je pro určení omluvitelnosti jeho omylu třeba vycházet jen z výměry jeho parcely sousedící se sporným pozemkem či z výměry všech nabytých a sousedících parcel.

Otázkou vydržení části parcely, kterou držitel užíval spolu s jím koupenou parcelou, se dovolací soud již vícekrát zabýval, a soudy v nalézacím řízení též z této judikatury vycházely. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle platného občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Judikaturu shrnuje poznámka připojená k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaná v Soudních rozhledech č. 3/2005. Jde o otázku, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. (Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat – viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod č. C 1304 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 386/2000, (publikovaný pod č. C 836 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázkou, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat. Podle názoru dovolacího soudu záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.

Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Půjde vždy o posouzení konkrétní věci a důraz je třeba klást na pečlivé zvážení všech okolností a jejich uvedení v odůvodnění rozsudku.

„Při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2005). Nabývá-li totiž kupující více na sebe navazujících parcel, nejsou mezi nimi zpravidla vyznačeny hranice a kupující na ně pohlíží jako na celek. V této souvislosti je nutné poukázat na rozdíl mezi parcelou a pozemkem. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99 publikovaném v souboru rozhodnutí NS pod č. C 104, se uvádí: „Podle ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení § 119 odst. 1, 2 ObčZ). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona]. Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné“. Z toho se podává, že pozemkem je soubor parcel a jejich částí, které nabyvatel (příp. i jeho právní předchůdci) drží (srov. slova „hranicí držby“), i soubor parcel, oddělených od sousedních částí hranicí vlastnickou.

Při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. I v tomto případě ovšem platí, že soud musí vycházet z konkrétní situace.

V daném případě žalobce (příp. jeho právní předchůdci) nabyl do vlastnictví tři parcely, a současně s nimi se chopil i držby části sousední parcely o výměře 60 m2. Při posuzování dobré víry žalobce (jeho předchůdců) soud vyšel ze vztahu této výměry k výměře sousední parcely ve vlastnictví žalovaného, ač správně měl vyjít z poměru všech parcel nabytých žalobcem (pokud to zvláštní okolnosti případu nevylučovaly). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné ,podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Proto se dovolací soud nemohl zabývat námitkami dovolatele týkajícími se zjištění, od kdy začali jeho právní předchůdci sporný pozemek užívat; tuto námitku však může dovolatel uplatnit v dalším řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

.