22 Cdo 81/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2020

22 Cdo 81/2020-426

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. M., narozeného XY, b) R. M., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované B. F., narozené XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 76/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2019, č. j. 13 Co 173/2018-372, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. 13 Co 173/2018-393, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 9. 3. 2018, č. j. 7 C 76/2015-321, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 C 76/2015-340, zamítl žalobu na určení, že součástí společného jmění žalobců je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, vyznačený v geometrickém plánu vyhotoveném AGROPROJEKT PSO s.r.o. č. 1015-8/2014, který je součástí tohoto rozsudku (výrok I. a III.). Dále zamítl žalobu na určení, že součástí společného jmění žalobců jsou pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, vyznačené v geometrickém plánu vyhotoveném Hloušek s.r.o., č. 1061-159/2015, který je součástí tohoto rozsudku (výrok II. a III.). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 13 Co 173/2018-372, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. 13 Co 173/2018-393, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Změnil výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Namítají, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání žalobců, a nezabýval se tím, „kdy nastaly hmotně právní účinky vydržení a kdy zanikly.“ Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/174, podle kterého vydržecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní. Uvádí, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nabyli v roce 1987 a současně se chopili držby části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vyznačené v geometrickém plánu vyhotoveném AGROPROJEKT PSO, s. r. o., č. 1015-8/2014, jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY). Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY považovali za součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, neboť na hranici těchto pozemků postavil manžel žalované jako jeden z tehdejší vlastníků pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zeď mající oddělovat pozemky účastníků řízení.

Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nabyli do společného jmění v roce 1990. Na základě vytyčení hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY provedeného v roce 1987 měli za to, že jej tvoří rovněž část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vyznačená v geometrickém plánu vyhotoveném Hloušek s.r.o., č. 1061-159/2015, jako pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) a část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vyznačená v geometrickém plánu vyhotoveném Hloušek s.r.o., č. 1061-159/2015, jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY).

Shora uvedené pozemky, jejichž vydržení se žalobci domáhají, užívali v dobré víře od roku 1987, resp. 1990, a proto k nim nabyli vlastnické právo vydržením. Podotýkají, že odvolací soud ani soud prvního stupně neuvedl, na základě jaké právní skutečnosti žalobci nebyli oprávněnými držiteli.

Nesouhlasí rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podotýká, že žalobci od počátku výstavby zdi mající oddělit pozemky žalobců (parc. č. XY v k. ú. XY) a pozemek žalované (parc. č. XY v k. ú. XY) věděli, že zeď nestojí na hranici pozemků, a proto již jen z toho důvodu nemohli být v dobré víře, že jim patří i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Podotýká, že žalobci nemohli vydržet ani pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, protože ani neznali hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pouhá polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto pozemky patří.

Žalobci v souvislosti s tímto závěrem odvolacího soudu pouze polemizují se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že dovolatelé věděli, že zeď mající oddělovat pozemky žalobců a žalované není postavena na hranici těchto pozemků; žalobci však v dovolání tvrdí, že o této skutečnosti nevěděli a měli za to, že zeď je postavena na hranici pozemků) a nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. Neformulují však žádnou právní otázku a ani neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Žalobci tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2714/2018).

Lze také poznamenat, že není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“

Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).

Soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly, zohlednily všechny relevantní okolnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnily.

V případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vyšly především ze zjištění, že žalobci – již od počátku jeho držby – věděli, že zeď mající oddělovat pozemky žalobců a žalovaných není postavena na jejich hranicích, a že proto užívají i část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované. Z tohoto důvodu nemohli mít za to, že jim tato část pozemku (vyznačená v geometrickém plánu vyhotoveném AGROPROJEKT PSO, s. r. o., č. 1015-8/2014, jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY) patří, a nemohli k ní proto nabýt vlastnické právo vydržením.

Žalobci rovněž nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vyznačené v geometrickém plánu vyhotoveném Hloušek s.r.o., č. 1061-159/2015, jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY). Odvolací soud mimo jiné zohlednil, že žalobcům muselo být již z průběhu hranic pozemků zakreslených v geometrickém plánu z roku 1987 (který si nechali zpracovat žalobci) zřejmé, že dotčené pozemky nejsou v jejich vlastnictví, a proto nemohli být jejich oprávněnými držiteli a nabýt vlastnické právo vydržením (v podrobnostech odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou řádně odůvodněny a dovolací soud je nepovažuje za zjevně nepřiměřené.

Neobstojí ani námitka žalobců, že odvolací soud neuvedl, na základě jaké právní skutečnosti nebyli žalobci oprávněnými držiteli shora uvedených pozemků, resp. na základě jaké právní skutečnosti jejich dobrá víra zanikla. Ze shora uvedeného se podává, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval i těmito právními otázkami a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Dovolání žalobců v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu