22 Cdo 63/2019Usnesení NS ze dne 31.07.2019

22 Cdo 63/2019-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Š. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalované M. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 1144/11, o 540 000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 315/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co 54/2018-222, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 15 C 315/2014-200, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 540 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud vyšel ze zjištění, že účastníci byli od 20. 3. 1992 manželé; manželství bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, č. j. 36 C 144/2000-27, který nabyl právní moci 29. 3. 1991. Ještě před uzavřením manželství (v roce 1991) žalovaná nabyla členský podíl v bytovém družstvu Průkopník a na základě toho jí byl v roce 1992 přidělen byt na adrese XY, XY; členský podíl v družstvu žalobkyně zaplatila výhradně ze svých výlučných prostředků. V roce 1993 – již za trvání manželství – uzavřeli účastníci s bytovým družstvem a jednou z družstevnic S. N. dohodu o výměně bytu, na jejímž základě jí účastníci přenechali dosavadní byt na adrese XY a sami se namísto ní přestěhovali do bytu na ulici XY. Po zániku manželství v roce 2001 podala žalovaná návrh na vypořádání společného jmění manželů, který později vzala zpět, neboť předložila „dohodu rozvedených manželů“ ze dne 31. 8. 2003, podle které se účastníci jako bývalí manželé dohodli tak, že členský podíl v bytovém družstvu a nájem bytu na adrese XY zůstane žalované; na podkladě této dohody bytové družstvo smlouvou ze dne 29. 3. 2006 (s účinky vkladu ke 2. 5. 2006) převedlo byt do jejího vlastnictví. V trestním řízení zahájeném na základě oznámení žalobce ze dne 21. 4. 2006 nicméně vyšlo najevo, že podpis žalobce na dohodě vyhotovila žalovaná bez jeho vědomí; byla pak pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2007, č. j. 95 T 112/2007-172, pro trestný čin podvodu. Žalobce následně podal dne 5. 12. 2007 žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu ve smyslu § 705 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), s tím, že nejdříve požadoval přikázání členského podílu a nájmu bytu do svého vlastnictví, později navrhl přikázání bytu žalované a uložení povinnosti zaplatit žalobci 540 000 Kč na vyrovnání podílů. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 15 C 296/2007-243, právo společného nájmu bytu zrušil, dále určil, že byt bude užívat jako výlučná nájemkyně žalovaná, a návrh na zaplacení 540 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání (nyní souzená věc).

Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná byla do roku 1993 výlučnou vlastnicí členského podílu v bytovém družstvu Průkopník, po výměně bytů však vzniklo právo nájmu i členství v bytovém družstvu oběma manželům (§ 703 odst. 2 obč. zák.) a členský podíl se tak stal nejprve součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM), po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 150 odst. 4 obč. zák. pak předmětem podílového spoluvlastnictví; ostatně o tom mezi stranami nebylo sporu. S ohledem na okolnosti případu, konkrétně výlučnou zásluhu žalované na nabytí společného majetku, však soud shledal, že přiznání nároku na vypořádání za přikázaný členský podíl v bytovém družstvu by odporovalo dobrým mravům a žalobu proto zamítl.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 19 Co 54/2018-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud vyšel ze stejných skutkových zjištění a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením věci. Zdůraznil, že od počátku měl členský podíl v bytovém družstvu náležet pouze žalované, pouhou shodou okolností byla smlouva uzavřena až za trvání manželství; byl navíc zcela financován z výlučných prostředků žalované; žalobce se na pořízení bytu nepodílel ani finančně, ani „organizačně“. Význam má také skutečnost, že účastníci spolu v průběhu manželství „prakticky příliš nežili a nebydleli“. Žalobce se finančně nepodílel ani na získání bytu v XY – původní třípokojový byt byl vyměněn za nynější jednopokojový. Přihlédnout je pak třeba rovněž k tomu, že pro žalovanou – na rozdíl od žalobce – představuje byt na adrese XY jedinou možnost bydlení, o které by mohla v krajním případě přijít, neboť nemá částku požadovanou žalobcem. Nevýznamné není, že žalobce uplatňuje nárok až dvanáct let po rozvodu manželství. Odvolací soud proto uzavřel, že by odporovalo dobrým mravům přikázání poloviny hodnoty členského podílu v družstvu, o jehož nabytí se žalobce žádným způsobem nezasadil a u něhož bylo od počátku zřejmé, že měl náležet výlučně žalované. Takový závěr nemůže změnit ani skutečnost, že se žalovaná dopustila vůči žalobci trestného činu.

Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jmenovitě od usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015, a usnesení ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5384/2007) – jde jednak o existenci nároku na vypořádání členského podílu v bytovém družstvu, jednak o možnost nepřiznání vypořádacího podílu s odkazem na rozpor s dobrými mravy.

Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že mu soudy zamítnutím žaloby upřely právo na vypořádání spoluvlastnictví, resp. jeho vypořádací podíl. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přikázáním družstevního bytu (členského podílu v družstvu) jednomu z bývalých manželů založeno právo druhého manžela na vypořádání, přičemž soud má vycházet z předpokladu, že podíly obou účastníků jsou stejné; tento předpoklad odvolací soud nerespektoval. Co se týká tvrzeného rozporu s dobrými mravy, odvolací soud nezohlednil všechny podstatné skutečnosti. Především je to totiž žalovaná, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy. Spácháním trestného činu vůči žalobci zapříčinila další spory, které dovolatele v takto vysokém věku stály mnoho sil, času a peněz. S ohledem na vývoj celé věci je přitom zřejmé, že dovolatel nemohl své právo uplatnit dřív. Závěrem namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou promlčení vnosů žalované, ačkoli ji dovolatel vznášel před soudy obou stupňů. Navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že soud žalobě vyhoví.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. K vymezení důvodů přípustnosti k dovolání viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.

V nyní projednávané věci není mezi účastníky sporu o tom, že členský podíl v bytovém družstvu se stal po výměně bytů se S. N. součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (později společného jmění manželů – SJM) a uplynutím zákonné tříleté lhůty od zániku BSM (resp. SJM) pak předmětem jejich podílového spoluvlastnictví (§ 150 odst. 4 obč. zák.); z toho vyšel i odvolací soud. Podstatou věci je otázka, zda je možné s odkazem na princip dobrých mravů nárok na vypořádací podíl nepřiznat. Pokud dovolatel rozporuje skutečnost, že společný byt na adrese XY byl pořízen výhradně z prostředků žalované, zpochybňuje tím skutkový stav zjištěný v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán.

K tvrzenému rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015:

Toto rozhodnutí, které vylučovalo snížení či nepřiznání náhrady při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, se týkalo vypořádání podílového spoluvlastnictví v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zatímco věc mezi účastníky tohoto řízení je třeba posoudit již v poměrech nového občanského zákoníku. Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. – dále „o. z.“ (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

K možnému snížení vypořádacího podílu za platnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017, ve kterém se uvádí: „Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti občanského zákoníku 1964 odmítala snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. (…) Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12. 2013 dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č. C 12 698 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155 a násl.)].

K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej § 3030 o. z.) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci § 3 odst. 1, resp. § 39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.

V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní, a současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a nyní § 2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Rozpor s právním názorem, vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015, tak již nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nyní platná úprava a judikatura je jiná.

K tvrzenému rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5384/2007, a upření práva na vypořádání:

Soud nepopřel právo žalobce na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, které mu přiznává uvedené rozhodnutí, jen s ohledem na dobré mravy tak, jak to judikatura připouští, modifikoval výši vypořádacího podílu. Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí se v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tam, kde to ohled na dobré mravy vyžaduje, uplatní jen v modifikované podobě. Ani zde nejde o rozpor s judikaturou dovolacího soudu.

K námitce promlčení práva na uplatnění vnosu:

Především v této souvislosti dovolatel vymezuje přípustnost dovolání jen obecným tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou, kterou neupřesňuje, a dovolacímu soudu není známo rozhodnutí, které by stejný skutkový stav právně posoudilo jinak; již proto k této námitce nelze přihlížet. Odvolací soud ostatně neopřel snížení vypořádacího podílu žalobce o vnos ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák., ale přihlédl ke způsobu, jak účastníci získali předmětný byt, v rámci hodnocení věci z hlediska § 2 odst. 3 o. z., podle kterého „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“. Námitka promlčení práva žádat vypořádání vnosu je tak nevýznamná.

K problematice dobrých mravů:

Ani zde dovolatel nevymezuje konkrétně důvod přípustnosti dovolání, proto se jen na okraj uvádí: Je skutečnost, že žalovaná tím, že falšovala jeho podpis, mu způsobila újmu, za to však byla potrestána v trestním řízení a žalobce mohl uplatnit náhradu škody mu způsobené; ovšem posouzení zásluh na nabytí členského podílu v bytovém družstvu tato pozdější okolnost neovlivňuje tak, aby to vyloučilo relevanci okolností nabytí podílu.

Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). Tak tomu v dané věci není. O nabytí práv k původnímu bytu se zasloužila jen žalovaná, a to jak finančně, tak i vynaložením potřebné aktivity, žalobce se stal subjektem práva k bytu prakticky jen díky uzavření manželství, do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se hodnota podílu dostala tak, že k podpisu smlouvy došlo shodou okolností až za trvání manželství (nešlo patrně o záměr účastníků), přičemž účastníci podle skutkových zjištění spolu „prakticky příliš nežili a nebydleli“. Nadto je tu skutečnost, že žalovaná, která vynaložila na pořízení bytu v roce 1992 výlučné finanční prostředky, je již v seniorském věku, není výdělečně činná a uložením povinnosti zaplatit dovolateli 540 000 Kč jí v krajním případě hrozí až ztráta bydlení; naopak bydlení žalobce je zajištěné. Pak není úvaha odvolacího soudu ani soudu prvního stupně o tom, že žalobci nic na vyrovnání nenáleží, opřená o závěr, že v této konkrétní věci by bylo vyhovění žalobě v rozporu s dobrými mravy a vedlo k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, zjevně nepřiměřená.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 31. 7. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu