22 Cdo 506/2008Rozsudek NS ze dne 31.03.2010

22 Cdo 506/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. K., zastoupené JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 241/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2007, č. j. 12 Co 653/2006-69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2007, č. j. 12 Co 653/2006-69, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 5 C 241/2005-24, určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Třebíč, na LV č. 15082 pro obec a kat. území T., a to rozestavěný rodinný dům na st. parc. č. 7343 a pozemky st. parc. č. 7343 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 94 m2 a parc. č. 1045/19 – orná půda o výměře 113 m2, jsou ve společném jmění žalobkyně a žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 7. dubna 1990 manželství, které dosud trvá. Za trvání manželství nedošlo ke zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví, ani ke zúžení nebo rozšíření společného jmění manželů. Předmětné nemovitosti koupil žalovaný kupní smlouvou ze dne 14. dubna 2004 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k 30. dubna 2004 a žalovaný je také zapsán v katastru nemovitostí na LV č. 15082 jako jejich výlučný vlastník. Z tvrzení žalobkyně soud dále zjistil, že nemovitosti byly zaplaceny z půjčky žalovaného od neznámé osoby ve výši 1.000.000,- Kč, která je společným dluhem účastníků. Žalovaný nemá žádné finanční prostředky nespadající do společného jmění účastníků. Nemovitosti jsou určeny k bydlení a nemohou být použity k podnikatelským účelům. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění účastníků, neboť do 31. července 1998 nedošlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a následně ke zúžení nebo rozšíření jejich společného jmění manželů a nejedná se o majetek získaný dědictvím nebo darem, o majetek nabytý žalovaným za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví, o majetek sloužící osobní potřebě žalovaného ani o majetek nabytý žalovaným v restituci. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledal v tom, že žalobkyně nemá jinou možnost docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. května 2007, č. j. 12 Co 653/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 3. 2006, č. j. 9 C 1152/2002-65, který nabyl právní moci 13. dubna 2006, z něhož zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, včetně posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na podané žalobě. Nepřihlédl k tvrzením ani k návrhům důkazů, které žalovaným vznesl v odvolacím řízení proto, že byly uplatněny v rozporu s § 205a občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), zejména nešlo ani o tzv.“novoty“, neboť k důkazu navrhované listiny měl žalovaný v držení již v době před rozhodnutím soudu prvního stupně. Dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při jednání dne 22. listopadu 2005 věc projednal i v nepřítomnosti žalovaného a po poučení účastníků podle § 119a odst. 1 o. s. ř., které působilo i proti nepřítomnému žalovanému, ve věci rozhodl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení spočívá v tom, že žalovanému bylo soudem prvního stupně „odňato právo na projednání věci před soudem, včetně práva na osobní účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti a předkládat právní argumenty“. Soud prvního stupně ve věci rozhodl při jednání dne 22. listopadu 2005, kterého se žalovaný nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů, přestože se z tohoto jednání dne 22. listopadu 2005 v 9:30 hodin omluvil z důvodu nemoci. Téhož dne bratr žalovaného P. K. doručil v 13:30 hodin na podatelnu soudu prvního stupně lékařskou zprávu MUDr. J. C. ze dne 21. listopadu 2005 o zdravotním stavu žalovaného. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že od 1.listopadu 2005 žalovaný změnil osobu praktického lékaře, jímž se stal MUDr. J. C. místo MUDr. K. K., a po zahájení jednání dne 22.listopadu 2005 z důvodu ověření nezpůsobilosti žalovaného zúčastnit se jednání kontaktoval ordinaci MUDr. K. K., nikoli MUDr. J. C. Lékařská zpráva ze dne 4.listopadu 2005 byla vyhotovena MUDr. K. K. z důvodu nepřítomnosti MUDr. J. C. Dále namítl, že § 205 o. s. ř. připouští použití nových důkazů i za situací uvedených v § 205a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř. a že odvolací soud žádným způsobem nevysvětlil, že žalovaným navržené důkazy a tvrzené skutečnosti nebylo možné provést a zohlednit podle těchto ustanovení. Pokud jde o právní posouzení věci, žalovaný pochybení odvolacího soudu spatřuje zejména v nesprávnosti řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. K tomu uvedl, že v průběhu odvolacího řízení došlo k 13. dubnu 2006 k zániku manželství účastníků a tedy i k zániku jejich společného jmění manželů, takže ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nemovitosti mohly patřit pouze do zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů. „Okamžikem rozvodu existuje zákonná možnost domáhat se po dobu tří let vypořádání zaniklého společného jmění manželů podáním speciální žaloby k příslušnému soudu“ a v rámci řízení o takové žalobě, kterou také žalobkyně dne 18. května 2007 podala, je možné řešit otázku, zda nemovitosti patří do společného jmění manželům, jako otázku předběžnou. Žalovaný je názoru, že v průběhu odvolacího řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistoval. Dále namítl, že necelý rok před koupí předmětných nemovitostí byla mezi účastníky dne 2. července 2003 uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů a práva a povinností společného bydlení, která měla být předložena v rozvodovém řízení za účelem rozvodu podle § 24a zákona o rodině. Podle čl. XIV. této dohody „pokud kterýkoliv z účastníků od podpisu této dohody nabude majetkové hodnoty, stávající se jeho výlučným vlastnictvím a dle dohody účastníků nespadají již do společného jmění účastníků“. Předmětné nemovitosti žalovaný koupil v době, kdy účastníci spolu nežili a nehospodařili, z nemalých půjček, s nimiž žalobkyně neměla nic společného, a které svým rozsahem přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Z těchto půjček by logicky měl být zavázán žalovaný a stejně tak majetek jimi získaný by neměl patřit do společného jmění účastníků, ale žalovanému. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalovaný měl dostatek času, aby uplatnil své námitky proti žalobě v nalézacím řízení, což neučinil. O odročení jednání nařízeného na den 22. listopadu 2005 nepožádal. Pokud namítá, že byl zkrácen ve svých právech, činí tak ve snaze prodloužit řízení. Dále uvedla, že dohoda o vypořádání společného jmění účastníků ze dne 2. července 2003 v řízení o rozvod jejich manželství, se kterým žalovaný nesouhlasil, předložena nebyla. K podání žaloby byla nucena proto, že žalovaný činil kroky k prodeji předmětných nemovitostí. Je nesporné, že nemovitosti byly pořízeny za trvání manželství účastníků, a patří tak do jejich společného jmění manželů.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1.července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. května 2007.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř.. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu na žalobě, přičemž právní otázka, zda takový zájem na určení, že určitá věc patří do společného jmění manželů trvá i poté, co společné jmění manželů – účastníků ke sporné věci zaniklo, je otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Stav v době vyhlášení rozsudku je rozhodující i pro posouzení existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů – účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela) mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe. Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu v době, kdy rozhodoval, neposoudil zcela správně, jestliže již předtím společné jmění účastníků zaniklo. Této (oproti době rozhodování soudu prvního stupně) nové situaci již neodpovídal převzatý právní názor, že žalobkyně nadále nemá jinou možnost, jak docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Uvedené změny (např. aby byli oba účastníci společně či žalobkyně výlučně určeni vlastníky předmětných nemovitostí) lze již dosáhnout v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo namístě, aby žalovaná odvolacímu soudu sdělila, v čem za změněných poměrů mezi účastníky spatřuje svůj naléhavý zájem na požadovaném určení, a odvolací soud jej podle uvedených tvrzení aktuálně posoudil. Přitom není vyloučeno, aby se její dosavadní majetkový zájem na požadovaném určení změnil na zájem na plnění, např. na tom, aby ji žalovaný v souladu s pravidly vypořádání uvedenými v § 149 obč. zák. vyplatil polovinu hodnoty sporných nemovitostí, neměla-li by zájem na jejich získání do svého výlučného vlastnictví. Takový zájem by již ovšem přesahoval rámec řízení o určení vlastnictví k těmto nemovitostem. V případě eventuality možného zájmu žalobkyně na vyplacení odpovídající náhrady či vnosu za předmětné nemovitosti – by nebyl dán ani zájem na změně údajů v katastru nemovitostí.

Protože nelze souhlasit s tím, že ani v době odvolacího řízení neměla žalobkyně jinou možnost, jak dosáhnout změny v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí, dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

S ohledem na důsledky tohoto rozhodnutí, jehož právním názorem je odvolací soud vázán, bylo zcela nadbytečné zabývat se důvodností dalších dovolacích námitek (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2010

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu