22 Cdo 429/2005Usnesení NS ze dne 31.03.2005

22 Cdo 429/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. S., zastoupeného advokátem, o nerušené užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 1126/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 37 Co 418/2004-38, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. září 2004, č. j. 10 C 1126/2004-24, rozhodl tak, že „v části, v níž se žalobce domáhá nařízení předběžného opatření, kterým by žalovanému bylo ode dne doručení tohoto usnesení uloženo umožnit žalobci nerušené užívání těchto nemovitostí v obci a katastrálním území L.: budovy čp. 64 stojící na pozemku parc. č. st. 122, pozemku parc. č. st. 122 (zastavěné plochy a nádvoří) o výměře 678 m², pozemku parc. č. 226/1 (zahrady) o výměře 910 m² a pozemku parc. č. 226/2 (zahrady) o výměře 888 m², všech zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 162 vedeném pro k. ú. L. Katastrálním úřadem pro J. k., katastrální pracoviště B., se návrh odmítá“ (výrok I.) a „v části, v níž se žalobce domáhá nařízení předběžného opatření, kterým by žalovanému bylo ode dne doručení tohoto usnesení uloženo zdržet se převodu všech nemovitostí specifikovaných ve výroku č. I. tohoto rozhodnutí do vlastnictví třetí osoby, se návrh zamítá“ (výrok II.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 37 Co 418/2004-38, změnil shora uvedené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že soud nařizuje předběžné opatření, kterým se „žalovanému ukládá povinnost umožnit žalobci nerušené užívání nemovitostí v obci a katastrálním území Lysice, a to budovy čp. 64 postavené na pozemku parc. č. st. 122, pozemku parc. č. st. 122 o výměře 678 m² - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 226/1 o výměře 910 m² - zahrada a pozemku parc. č. 226/2 o výměře 888 m² - zahrada, všech zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 162 vedeném pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). I když odvolací soud konstatoval, že není jasný právní titul, na jehož základě žalobce předmětné nemovitosti doposud užíval, vydáním předběžného opatření zasáhl do vlastnických práv žalovaného a znemožnil mu tak výkon jeho vlastnického práva. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu podala včas oprávněná osoba zastoupená advokátem (§ 240 a § 241 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ vyjma věcí uvedených v § 237 odst. 2, dále v § 238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ.

V dané věci dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé. „Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro který se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobu uplatněný nárok“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 264, svazek 3).

Přípustnost dovolání tak nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé (srovnej usnesení nejvyššího soudu z 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, publikované pod R 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání v daném případě nelze ale dovodit ani z dalších, shora uvedených ustanovení OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není uvedeno usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu