22 Cdo 3536/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

22 Cdo 3536/2019-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze, Zlatnická 1582/10, proti žalovanému Středočeskému kraji, IČO: 708 91 095, se sídlem v Praze, Zborovská 81/11, o zaplacení 389 678 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 120/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 53 Co 423/2018-214, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 21 C 120/2014-190, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 389 678 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 22. 3. 2013 do zaplacení a výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 165 938,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Daniela Kauckého.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 53 Co 423/2018-214, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 389 678 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 23 684 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu ČR dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to zejména ohledně právního posouzení přiznání nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat náhradu, neboť doba minimálně dvou let od umístění rezervy je dobou, po kterou po něm lze spravedlivě požadovat, aby omezení dané rezervou ve vztahu ke svým záměrům s konkrétním pozemkem snášel. Navrhuje, aby dovolací zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.

Podle § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Rovněž má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).

V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, neboť neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Skutečnost, že za nesprávné právní posouzení považuje zejména právní posouzení přiznání nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, nepředstavuje řádné vymezení konkrétní právní otázky z hlediska přípustnosti dovolání, jak vyžaduje soudní praxe. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání.

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující:

Odvolací soud se věcí podrobně zabýval. Zejména uvedl, že je zapotřebí vymezit dobu, po kterou lze ještě důvodně po vlastníku pozemku požadovat, aby omezení dané územní rezervou bez jakéhokoli protiplnění snášel, a stanovit dobu, která je pro něj v jeho konkrétní situaci již dobou nepřiměřenou, omezující jej natolik, že se mu má dostat náhrady. Uzavřel, že návrhu žalobce vyhovět nelze, neboť doba minimálně dvou let od umístění rezervy je dobou, po kterou po něm lze spravedlivě požadovat, aby omezení dané rezervou ve vztahu ke svým záměrům s konkrétním pozemkem snášel.

Při posouzení vycházel ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezu vydaném v této věci dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/2017, „že nelze obecně říci, že by územní rezerva vždy představovala zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit, jak to učinily soudy v posuzovaném případě, stejně jako nelze paušálně stanovit její výši, když zpravidla nepůjde o definitivní zmaření investovaných prostředků. Jestliže v konkrétním případě dojde soud k závěru, že územní rezerva představuje kvalifikovaný zásah s ohledem na délku svého trvání, rozsah omezení vlastnického práva, není vyloučeno poskytnutí náhrady prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného použití § 102 stavebního zákona. To je však věcí posouzení konkrétních okolností případu.“ Za významné pro posouzení uplatněného nároku proto odvolací soud považoval časové hledisko, které však podle něj nutně souvisí i s účelem územní rezervy, jímž je časově náročná příprava stavby trati celostátního významu. Zohlednil tedy, že záměr, pro který byla rezerva zřízena, je záměrem stavby značného rozsahu i významu a orgánům územního plánování je zapotřebí poskytnout určitý čas pro jeho přípravu. Dále zohlednil, že o umístění územní rezervy bylo rozhodnuto v rámci Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabyly účinnosti 22. 2. 2012 a poukázal na to, že příslušné ustanovení stavebního zákona ukládá krajským úřadům pro jejich příslušnou aktualizaci lhůtu dvou let, po novelizaci pak od 1. 1. 2013 lhůtu čtyř let. Rovněž poukázal na to, že žalobce žádal náhradu za omezení svého vlastnického práva od samotného počátku umístění územní rezervy na jeho pozemku, tedy od 23. 2. 2012, po dobu necelých dvou následujících let, konkrétně do 10. 2. 2014. Podrobně se také zabýval věcným omezením žalobcových práv a v tomto směru uzavřel, že žalobce nebyl po žalované období na svém vlastnickém právu omezen tak podstatně, aby to výrazně omezovalo jeho existenční poměry.

Odvolací soud pak s ohledem na výše uvedené dovodil, že přestože bylo v řízení prokázáno, že ještě v současné době nebyla ani schválena studie proveditelnosti záměru, pro který byla rezerva umístěna, nelze v této konkrétní věci i s ohledem na zákonem garantovanou dočasnost územní rezervy za požadované období prvých minimálně dvou let jejího trvání žalovaného za postup v následujícím období sankcionovat uložením povinnosti poskytnout náhradu. Uzavřel proto, že pokud přímo zákon krajským úřadům vymezuje pro příslušnou aktualizaci lhůtu dvou a následně čtyř let, a žalobce nebyl po žalované období omezen na svém vlastnickém právu tak podstatně, že by to snad výrazně omezovalo jeho existenční poměry, náhrada mu za tuto dobu nepřísluší a přibližně v tomto časovém horizontu po něm lze požadovat, aby dočasně svůj záměr výstavby skladu odložil.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti případu a zabýval se tím, zda délka trvání a rozsah omezení stěžovatelova vlastnického práva zakládají důvod k tomu, aby byla žalobci poskytnuta jím požadovaná náhrada. Jeho úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a ve světle stávající judikatury zjevně obstojí.

Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu