22 Cdo 343/2020Usnesení NS ze dne 25.08.2020

22 Cdo 343/2020-671

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) GREENGOLF Pardubice a. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 64828816, a b) SPORTOVNÍHO KLUBU LESOPARK KUNĚTICKÁ HORA z. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 27016471, obou zastoupených Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, IČO: 25083325, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Nadačnímu fondu Lesopark Kunětická Hora, se sídlem v Pardubicích, Jahnova 8, IČO: 26014203, zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 60/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. října 2019, č. j. 18 Co 144/2018-619, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Bureše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jana Bureše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22.

IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalobců vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, č. j. 6 C 60/2015-460, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 12. 2013 mezi žalobkyní a) a žalovaným, jejímž předmětem byl převod vodního díla (odkaliště), zapsaného na LV č. 490 pro katastrální území a obec Dříteč, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Pardubice, nacházejícího se na pozemcích st. parc. č. 105, st. parc. č. 106, st. parc. č. 107, st. parc. č. 108 v katastrálním území Bohumileč, a pozemcích st. parc. č. 272/1, st. parc. č. 272/2, st. parc. č. 273, st. parc. č. 274, st. parc. č. 275, st. parc. č. 276, st. parc. č. 277, st. parc. č. 278, st. parc. č. 279, st. parc. č. 280, st. parc. č. 281, st. parc. č. 282, st. parc. č. 283, st. parc. č. 284 v katastrálním území Dříteč, je absolutně neplatná (výrok I). Určil, že žalobci jsou spoluvlastníky odkaliště jakožto součásti pozemků st. parc. č. 105, st. parc. č. 107, st. parc. č. 108 v katastrálním území Bohumileč, apozemků st. parc. č. 272/1, st. parc. č. 272/2, st. parc. č. 274, st. parc. č. 275, st. parc. č. 276, st. parc. č. 277, st. parc. č. 279, st. parc. č. 280, st. parc. č. 282, st. parc. č. 283 a st. parc. č. 284 v katastrálním území Dříteč, jejichž vlastníkem je žalobkyně a) a součástí pozemků st. parc. č. 106 v katastrálním území Bohumileč, a pozemků st. parc. č. 273, st. parc. č. 278 a st. parc. č. 281 v katastrálním území Dříteč, jejichž vlastníkem je žalobce b) – (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalovaného do výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II a III (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 22 Cdo 4461/2018-560, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 18 Co 144/2018-619, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném výroku II ve správném znění žalobního petitu, že žalobkyně a) je vlastníkem vodního díla – odkaliště, které je součástí pozemků: stavebních parcel st. parc. č. 125, st. parc. č. 127 a st. parc. č. 128 v katastrálním území Bohumileč, a stavebních parcel st. parc. č. 332, st. parc. č. 334, st. parc. č. 335, st. parc. č. 336, st. parc. č. 337, st. parc. č. 339, st. parc. č. 340, st. parc. č. 342, st. parc. č. 343, st. parc. č. 344, st. parc. č. 345, st. parc. č. 346, st. parc. č. 347, st. parc. č. 348, st. parc. č. 349, st. parc. č. 350, st. parc. č. 351, st. parc. č. 352, st. parc. č. 353, st. parc. č. 354, st. parc. č. 355, st. parc. č. 356, st. parc. č. 357, st. parc. č. 358, st. parc. č. 359, st. parc. č. 360, st. parc. č. 361, st. parc. č. 362, st. parc. č. 363, st. parc. č. 364, st. parc. č. 365, st. parc. č. 366, st. parc. č. 367, st. parc. č. 368, st. parc. č. 369, st. parc. č. 370, st. parc. č. 371, st. parc. č. 372, st. parc. č. 373, st. parc. č. 374, st. parc. č. 375, st. parc. č. 376, st. parc. č. 377, st. parc. č. 378, st. parc. č. 379, st. parc. č. 380, st. parc. č. 381, st. parc. č. 382, st. parc. č. 383, st. parc. č. 384, st. parc. č. 385, st. parc. č. 386, st. parc. č. 387, st. parc. č. 388, st. parc. č. 389, st. parc. č. 390, st. parc. č. 391, st. parc. č. 392, st. parc. č. 393 a st. parc. č. 394 v katastrálním území Dříteč, a žalobce b) je vlastníkem vodního díla – odkaliště, které je součástí pozemků: stavební parcely st. parc. č. 126 v katastrálním území Bohumileč, a stavebních parcel st. parc. č. 333, st. parc. č. 338 a st. parc. č. 341 v katastrálním území Dříteč (dále též jen „předmětné pozemky“), a dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III o nákladech řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dokonce od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2018 vydaného v této věci v prvním dovolacím řízení. Žalovaný nesouhlasí především se závěrem, že odkaliště není samostatnou věcí, nýbrž součástí předmětných pozemků. Dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl v potřebném rozsahu důkazy nezbytné pro právní posouzení věci – zejména znalecký posudek – a sám se ujal role „technika, znalce vodních děl a geologa“; rozhodl tak o složité a sofistikované stavbě vodního díla na základě nedostatečných podkladů. Navíc odvolací soud sám zhodnotil stavebně technickou podstatu odkaliště, i když v napadeném rozhodnutí uvedl, že se nedochovala potřebná dokumentace; dokonce ani neprovedl místní ohledání a nevyhodnotil zásadní důkaz – příčný profil hrázového systému. Dále v těchto intencích rozsáhle polemizuje s jednotlivými body odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odkaliště popisuje jako plochu přes jeden milion metrů čtverečných s úložným prostorem pro elektrárenský popel z uhlí a pro kaly z kotlů. Odkaliště má ještě stále velkou kapacitu. Stojí v něm stavby – betonové věže. Zařízení je v perfektním a funkčním stavu. Odkaliště je stavbou postavenou na rovném terénu, po celém obvodu proto byly vybudovány se zapuštěním základů do půdy vysoké hráze o průměru cca 14 metrů, navršené z dovezeného stavebního materiálu. V původní zemině byla nejprve vyhloubena základová spára, do které byl uložen základový materiál a technická zařízení. Navršená hráz je převážně postavena z elektrárenského popele – uměle vytvořeného stavebního materiálu. Součástí jsou geologické vrty pro jímání vody a dále sofistikovaná technologická zařízení. Tyto hráze z lidské činnosti uměle vytvořeného stavebního materiálu jsou vyztuženy plastovými prvky a geotextiliemi. Podstata je stejná jako u studny nebo u vrtu; konstrukce, jež ve směru dovnitř přesně vymezuje a ohraničuje prostor. Odkaliště je věcí materiální povahy, nejde jen o určitý prostor zaplněný hrází zadrženou přírodní vodou. Vybudovány zde jsou i betonové věže se základy v zemi a dalším technickým zařízením a domkem. I v rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu ze dne 22. 2. 2016, č. j. ZKI PA-O-64/367/2015/6, je popsáno, že jde o stavbu vodního díla, která není součástí pozemku ani práva stavby. Předložena byla i nájemní smlouva mezi žalobcem a Elektrárnou Opatovice, a. s., z níž plyne, že odkaliště jako takové nebylo předmětem nájmu; tím byl jen pozemek pod ním. Shrnuje, že soud věc nesprávně zhodnotil a že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu; nezabýval se faktickým způsobem provedení hráze odkaliště, což je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 klíčový aspekt. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud dospěl na základě skutkových tvrzení účastníků a provedených důkazů ke správnému právnímu závěru, že vlastníky předmětného vodního díla – odkaliště, jsou žalobci, a to jako součásti jimi vlastněných pozemků. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, čímž byly naplněny požadavky judikatury. Žalovaný navíc ani neuvádí, jak se měl od citovaných judikátů odvolací soud odchýlit. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění stavebně technického řešení odkaliště, jeho současného stavu a funkce. Správně tedy uzavřel, že znalecký posudek ke zjištění charakteru odkaliště by nemohl přinést nic zásadního; byl by jen opisným dílem již uvedeného. Není pravdou, že by soud zamlčel a nevyhodnotil naprosto zásadní a stěžejní důkaz – příčný profil hrázového systému. Navíc tento příčný profil hrázového systému opět podporuje závěr odvolacího soudu, že odkaliště není samostatnou věcí. Veškerý materiál, který byl na výstavbu dle tohoto hrázového profilu použit, totiž ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 je právě onou „navršenou zeminou včetně jí podobných sedimentů“, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící. Rozhodně se nejedná o „převažující pevnostní (odolné a sourodé) stavební materiály (do pozemku zapuštěný beton, kamenivo spojené s betonem apod.).“ Žalovaný rozsáhle argumentuje tím, že se jedná v případě odkaliště o důmyslnou sofistikovanou stavbu, naplňující atributy samostatné věci, nicméně při vytváření této své konstrukce opomíná zcela podstatnou věc, a to že v podstatě celé odkaliště bylo již rekultivováno a nyní slouží k užívání jako golfové hřiště. Při těchto svých úvahách opět žalovaný zcela opomíjí podstatu rekultivace, která spočívá právě v účelném využití usazeného elektrárenského popílku, společně se zeminou, čímž samozřejmě nepochybně z hlediska dalšího využití a charakteru dochází ke srůstu s pozemkem. Nikdy nebylo o odkališti jako samostatné věci uvažováno, s výjimkou zcela chybného postupu katastrálního úřadu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, a aby přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.

Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost posouzení odkaliště jako součásti pozemků žalobců.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci uvedl, že se již opakovaně zabýval problematikou posouzení, zdali určitá věc podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu, či je toliko součástí či příslušenstvím jiné věci. V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněném pod č. C 2248 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl: „Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) [obdobně v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], podle kterého se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice ‚Pojmy stavebního řádu‘), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst. 2 obč. zák.) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem.“

V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Je-li podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je zákonným předpokladem součástí věci její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod č. C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)], a proto Nejvyšší soud může v rámci dovolání zpochybnit možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí po popisu odkaliště mimo jiné uvedl, že v daném případě odkaliště bylo vytvořeno tak, že z původních hlinitopísčitých materiálů byly nasypány hráze (zemní val z původních místních materiálů), ohraničený prostor hrázemi plněn odpadovou hydrosměsí popílku z elektrárny, která po odvodu „dopravní“ vody zhutněla, vyplnila odkaliště a byla postupně rekultivována ornicí. Je bez pochybností spjato s pozemky, na nichž leží, přičemž není možné vymezit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba, která je spojena se zemí pevným základem. Pevným základem se nepochybně nerozumí hutněná zemina. Je to nakonec důsledkem poslání odkaliště, které se postupně zaplní a rekultivuje tak, že nelze určit, co je pozemek a kde začíná odkaliště, jako samostatná stavba. Jde o dílo, které je spjato s pozemky, na nichž leží, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Proto nemůže být samostatnou věcí. V podrobnostech pak dovolací soud odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Tuto úvahu nespatřuje dovolací soud v kontextu dané věci zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím řízení obstojí.

Dovolací soud především předesílá, že dovolání je z převážné části nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a byť dovolatel naznačuje rozpor s konkrétní judikaturou dovolacího soudu, nevymezuje, v čem by při řešení konkrétní právní otázky rozhodné pro posouzení této věci měl být tento rozpor založen. Samotná námitka, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají být správná, nevystihují žádný dovolací důvod, jenž by případně zakládal přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je skutkovým stavem vázán a nemůže ho v dovolacím řízení přezkoumávat. Dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu ohledně odkaliště; nemůže však odlišné právní závěry budovat na jiných skutkových zjištěních, než která učinil ve věci odvolací soud. Námitky, zpochybňující správnost skutkových zjištění, pak podkladem pro polemiku s právními závěry odvolacího soudu nemohou být.

Žalovaný odvolacímu soudu v dovolání – vedle tvrzených nesprávných skutkových zjištění – vytýká v zásadě toliko to, že se při své úvaze o právní povaze odkaliště nedostatečně zabýval faktickým způsobem jeho provedení, zejména pak, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem a sám se ujal role „technika, znalce vodních děl a geologa.“

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, nelze této námitce přisvědčit. Soud v nalézacím řízení není povinen provést veškeré důkazní návrhy (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), toliko je povinen se s nimi řádně vypořádat, aby naplnil požadavky práva účastníka na spravedlivý proces [to zcela akceptuje i judikatura Ústavního soudu, srov. např. nález ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18 (http://nalus.usoud.cz)]; těmto požadavkům odvolací soud dostál. V dané věci odvolací soud rozhodl o tom, že nedoplní dokazování znaleckým posudkem, neboť měl za to, že by znalec nenapomohl k objasnění věci, neboť nemůže zodpovědět pro řízení zásadní právní otázku, zda je odkaliště samostatnou věcí v právním slova smyslu nebo součástí předmětných pozemků. Tuto úvahu učinil při vědomí existence skutkových zjištění, která mu umožňují provést právní posouzení a která v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl. Odvolací soud věcně vyšel totiž z toho, že v řízení provedené důkazy podklady pro přijetí potřebných skutkových zjištění i po stránce stavebně technické umožňují. Takový postup odvolacího soudu nelze v dané věci považovat s ohledem na provedené dokazování za zjevně nepřiměřený.

Dovolací soud obecně po nalézacích soudech vyžaduje, aby své úvahy formulovaly jasně, výstižně a přezkoumatelným způsobem, přičemž jim ve značné míře ponechává prostor pro případné úvahy právního charakteru, který limituje hlediskem zjevné nepřiměřenosti; je žádoucí, aby soudy byly schopny své názory takto formulovat a odůvodnit. V referenčním hledisku zjevné nepřiměřenosti je pak obsaženo i to, že v některých případech může jít o složité a hraniční situace, v nichž si lze představit vícero řešení, která lze přesvědčivě, smysluplně a rozumně odůvodnit. V tomto rámci se pak promítá i prostor pro úvahu, jaké důkazy soud provede a zda si své závěry obhájí i tehdy, pokud některé z navržených důkazů v řízení neprovede. V tom je ostatně podstata rozhodovací činnosti soudů vymezená mimo jiné rámcem povinných náležitostí rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.

Dovolací soud v této souvislosti naopak opakovaně mnohokrát konstatoval, že soudy nemají nekriticky přebírat závěry znaleckých posudků, ale mají je hodnotit, byť s přihlédnutím k povaze znaleckého dokazování, v souvislosti s ostatními důkazy.

Byť lze obecně připustit, že ve sporech s podobným obsahem soudy využívají znalecké posudky, není rozhodnutí provedením takového důkazu nezbytně podmíněno; to platí zejména tam, kde je skutkový stav spolehlivě zjištěn. Ostatně ani v předchozím kasačním rozhodnutí neuložil dovolací soud odvolacímu soudu povinnost provést důkaz znaleckým posudkem.

To platí tím spíše, jestliže žalovaný na jednání odvolacího soudu konaném dne 18. 9. 2019 nevznesl k důkazům prováděným za účelem zjištění podoby odkaliště – tj. k ověření technického pasportu vodního díla – odkaliště v k. ú. Dříteč a k. ú. Bohumileč ze dne 4. 12. 2013 vydanému Magistrátem města Pardubic, odborem životního prostředí, oddělením pro vodní hospodářství pod č. j. 0ŽP/VOD/70448/13/Ry, ani k manipulačnímu a provoznímu řádu odkaliště EOP Dříteč zpracovávaného s účinností od 1. 9. 2003 – žádné výhrady ani neuplatnil žádné jiné připomínky, pouze v závěrečné řeči zopakoval svůj obecný požadavek na vyhotovení znaleckého posudku, aniž by tento požadavek jakkoliv konfrontoval s obsahem odvolacím soudem provedených důkazů.

Jestliže měl dovolatel za to, že uvedené důkazy nemohou sloužit k přijetí závěrů, které odvolací soud učinil, bylo lze očekávat, že po provedení těchto důkazů k nim výhrady či námitky uplatní tím spíše, že odvolací soud opakoval listinné důkazy, které provedl již soud prvního stupně. Dovolatel tedy mohl při procesní opatrnosti odpovídající tomu, že byl v řízení zastoupen advokátem a sám námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání uplatnil, předpokládat, že pokud odvolací soud listinné dokazování opakuje, půjde o důkazy, které budou pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní. Bylo proto také na něm, aby případné námitky či výhrady vůči těmto důkazům uplatnil a formuloval, ať již v rovině skutkových výhrad, nebo možného právního posouzení, které z těchto důkazů může vyplývat.

Pokud však odvolací soud vyšel z výše uvedených a žalovaným v zásadě nezpochybněných listin poskytujících podklady pro zhodnocení právní povahy odkaliště, nelze úvahu odvolacího soudu o nadbytečnosti vyhotovení znaleckého posudku hodnotit v této věci jako zjevně nepřiměřenou. Žalovaný navíc ani většinově v dovolání netvrdí potřebu posoudit jiné aspekty, než kterými se zabýval odvolací soud, pouze je jinak hodnotí a přikládá jim jiný význam. I tím relativizuje význam potřeby vypracování znaleckého posudku.

K námitce, že odvolací soud „zamlčel“ a nevyhodnotil podle žalovaného naprosto zásadní a stěžejní důkaz „Příčný profil hrázového systému“ tvořící přílohu č. 2 manipulačního a provozního řádu odkaliště, který vypovídá o struktuře a technickém provedení hrází vysokých cca 12 metrů nad původním terénem, dovolací soud uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil text listinného důkazu, konkrétně namítané výše hrází a do jisté míry i strukturu odkaliště včetně drenážních systému. Namítaný „Příčný profil hrázového systému“ je pouze grafické znázornění popisu odkaliště v manipulačním a provozním řádu, z něhož odvolací soud vyšel; nevzal pouze v úvahu některé konkrétní materiály, z nichž se má podle žalobce odkaliště skládat (jíl, štěrkopísek, zvětralý slínovec…), a vyšel z údaje o hlinitopísčitých materiálech. Ani z toho důvodu však dovolací soud nespatřuje závěr odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřený, neboť ani námitky žalobce nenasvědčují konstrukci, u níž by bylo možné rozlišit, kde končí pozemek a začíná stavba.

Ostatně i zde platí to, co uvedl dovolací soud výše, tj. potřeba vypořádat se s obsahem jednotlivých důkazů je odvislá i od rozsahu a kvality námitek, které jsou účastníky řízení ve věci uplatněny. Nelze dost dobře po soudech vyžadovat, aby při provádění dokazování listinnými důkazy, které mají přílohy, se odůvodnění vypořádávalo s jednou každou přílohou, tím spíše, jestliže proti obsahu důkazu jako celku účastník řízení po jeho provedení žádné námitky ani výhrady nevznáší.

Přiléhavá není argumentace judikaturou Nejvyššího soudu ke studnám a vrtům. „Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj. že je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor) a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou – proto není součástí věci jiné). Studna je tedy stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí). Z uvedeného pak vyplývá, že ne každá studna je samostatnou věcí a že záleží na způsobu jejího provedení“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, dostupné na www.nsoud.cz). V tomto případě odvolací soud odůvodnil, že není možné vymezit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba. Pevným základem podle jeho názoru není hutněná zemina. Navíc posláním odkaliště je jeho postupné zaplnění a rekultivace, proto nelze určit, co je pozemek a kde začíná odkaliště. Tento závěr svědčí pro posouzení odkaliště jako součásti pozemku. To ostatně koresponduje i tomu, že na povrchu pozemků jsou v současné době golfová hřiště, cyklostezky, budovy či tenisová hřiště jako celkový výsledek rekultivačních činností.

Dále žalovaný namítá, že v rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu ze dne 22. 2. 2016, č. j. ZKI PA-O-64/367/2015/6, kterým byl proveden důkaz, je uvedeno, že odkaliště jako vodní dílo je evidováno jako stavba, jež není součástí pozemku ani práva stavby a nachází se na pozemcích více vlastníků. V odůvodnění je jasně popsáno, že je odkaliště samostatnou stavbou. K tomu dovolací soud uvádí, že označení veřejnoprávním předpisem za stavbu ještě automaticky neznamená, že jde rovněž o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků) – (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, uveřejněný v Souboru pod č. C 2 248). Proto samotná, žalovaným tvrzená okolnost, že odkaliště je vodním dílem, ještě neznamená, že musí být samostatným předmětem právních vztahů. V namítaném rozhodnutí pak – zcela bez ohledu na pravomoc Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu rozhodovat o otázkách soukromého práva – o soukromoprávním režimu odkaliště nebylo rozhodnuto ve výroku rozhodnutí, který nabývá právní moci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu