22 Cdo 2710/2019Usnesení NS ze dne 30.10.2019

22 Cdo 2710/2019-574

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovaným a) J. M., narozenému XY, a b) M. M., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o odstranění staveb a o vzájemném návrhu žalovaných na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 191/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2019, č. j. 26 Co 61/2019-555, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši jedné poloviny z částky 6 364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 7 C 191/2014-504, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným odstranit 1. stavbu – zděný sklad hospodářského nářadí nacházející se na pozemku žalovaných parc. č. st. XY v k. ú. XY, a 2. stavbu – 10 cm silný dřevěný plot nacházející se na pozemku žalovaných a přiléhající kolmo k budově ve vlastnictví žalobce postavené na parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I.), určil, že žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. XY – ostatní plocha v k. ú. XY, podle geometrického plánu č. 4164-146/2017 ze dne 23. 8. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným na nákladech řízení částku 51 424,30 Kč (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 26 Co 61/2019-555, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 5 668 Kč (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že pro specifické okolnosti tohoto případu tato otázka nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud řešena.

Žalobce namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku dobré víry žalovaných, na základě čehož uzavřely, že žalovaní vydrželi vlastnické právo k části pozemku, původně ve vlastnictví žalobce. V této otázce soudy podle žalobce nezohlednily ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a to zejména ve vztahu k posuzování subjektivní a objektivní dobré víry. Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, přičemž je nezbytné rozlišovat mezi subjektivní a objektivní dobrou vírou. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2767/2005. Žalobce má za to, že soudy spíše než na základě objektivní dobré víry rozhodovaly na základě subjektivní dobré víry žalovaných.

Žalobce uvádí, že v průběhu řízení se opíral o tři důkazy zpochybňující dobrou víru žalovaných, a sice geometrický plán z roku 1969, vytyčovací náčrt z roku 1996 a dohodu o vzájemném užívání pozemků z roku 2005. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle kterých listiny z roku 1996 a 2005 nejsou pro posouzení dobré víry žalovaných relevantní, neboť k vydržení mělo dojít k 1. 1. 1992, a dále že nebylo prokázáno, že žalovaný a) byl objednatelem geometrického plánu z roku 1969, ani že se s tímto plánem skutečně seznámil.

Žalobce namítá, že listiny z roku 1996 a 2005 neprokazují pouze to, že žalovaní nebyli v dobré víře v okamžiku, kdy došlo k podpisu těchto dokumentů, ale svědčí zároveň o ztrátě dobré víry žalovaných již v minulosti, jestliže ze strany žalovaných v roce 1996 nebyl projeven nesouhlas s vytyčovacím náčrtem a v roce 2005 došlo rovněž bez výhrad k uzavření dohody o vzájemném užívání pozemků s žalobcem. Žalobce z uvedeného dovozuje, že pokud vůči těmto dokumentům žalovaní ničeho nenamítali a před podáním žaloby své domnělé vlastnické právo nikdy nehájili (a navíc v průběhu soudního řízení dokonce nabízeli žalobci, že od něho spornou část pozemku odkoupí), nemohli být s ohledem na tyto okolnosti v dobré víře, že jim sporná část pozemku náleží.

Ke ztrátě dobré víry žalovaných podle žalobce prokazatelně došlo v okamžiku seznámení se s geometrickým plánem, který byl zpracován v roce 1969. Pokud obecné soudy uzavřely, že nebylo prokázáno, že se žalovaný a) s tímto geometrickým plánem seznámil, jedná se o nesprávný závěr. Skutečnost, že byl žalovaný a) na geometrickém plánu uveden jako objednatel, dostatečně prokazuje, že s obsahem geometrického plánu musel být seznámen. S ohledem na to, že z geometrického plánu je pro průměrného člověka jednoznačně patrné, kudy vede hranice mezi pozemky žalobce a žalovaných, nemohli být žalovaní objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky sporné části pozemku, a to i v případě, že by si hranice na geometrickém plánu nemuseli všimnout.

Žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu, že dobré víře žalovaných nasvědčuje rovněž dlouhotrvající držba, neboť podle žalobce na základě dlouhodobé držby není možné ex post dovozovat dobrou víru ke dni uchopení držby. Dobrá víra je předpokladem oprávněné držby, bez ní se jedná o držbu neoprávněnou, na základě níž nelze nabýt vlastnické právo k věci vydržením.

Žalobce dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť pokud soudy v řízení požadovaly, aby prokázal, že se žalovaný a) s geometrickým plánem z roku 1969 seznámil, kladly na něj v tomto ohledu nesplnitelný požadavek. V řízení před obecnými soudy bylo uzavřeno, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání ztráty dobré víry žalovaných, když kromě geometrického plánu z roku 1969 nepředložil žádný relevantní důkaz k prokázání této skutečnosti a v souvislosti s geometrickým plánem navíc neprokázal, že s jeho obsahem byli žalovaní seznámeni. Soudy vycházely formalisticky pouze z okolností vypracování geometrického plánu, nicméně upozadily další žalobcem předložené důkazy svědčící o tom, že žalovaní v dobré víře nebyli. Žalobce uvádí, že objektivně nebyl schopen prokázat, zda se žalovaný a) s geometrickým plánem téměř před 50 lety seznámil, a pokud to po něm soudy požadovaly, jednalo se o nepřiměřený požadavek. Tímto postupem byla porušena zásada rovnosti zbraní a právo žalobce na spravedlivý proces, a to tím spíše, že k vyvrácení tohoto důkazu žalovanému a) postačilo pouhé tvrzení, že objednatelem geometrického plánu nebyl a o jeho zpracování nevěděl. K tomuto odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 2. 2011, ve věci Metalco Bt. proti Maďarsku.

Žalobce se v dovolání rovněž ohrazuje vůči tvrzení žalovaných, že podání žaloby na odstranění staveb bylo odvetou za to, že žalovaní brojili proti překračování hlukových norem při provozování objektu žalobce. Vysvětluje, co je předmětem sporu v tomto řízení a sděluje, že žaloba byla podána za účelem odstranění staveb žalovaných, které žalobci znemožňují provádět opravné práce a způsobují vlhnutí zdi na objektu žalobce.

Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce v dovolání nevymezuje konkrétní otázky, které by měl dovolací soud vyřešit, ale spíše zpochybňuje skutková zjištění a skutkové závěry obecných soudů ohledně dobré víry žalovaných a podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Namítají, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a proto dovolání nemůže být přípustné. Nad rámec uvádějí, že se odvolací soud otázkou naplnění zákonných podmínek pro vydržení řádně zabýval a jeho právní posouzení věci je úplné, přesvědčivé a správné. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce v dovolání zejména namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku dobré víry žalovaných s ohledem na důkazy předložené žalobcem, pročež dospěly k nesprávnému závěru o vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Žalobce v dovolání sice zpochybňuje právní závěr o dobré víře žalovaných, ale výhradně na základě odlišných skutkových zjištění, k nimž dospívá v důsledku odlišného hodnocení provedených důkazů. Zpochybňuje totiž způsob hodnocení dokazování v průběhu řízení před soudy nižších stupňů a vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením jím předložených důkazů ke zpochybnění dobré víry žalovaných, kterým měl být podle žalobce přikládán větší význam, než jim byl přisuzován obecnými soudy. Žalobce tak v dovolání zpochybňuje především skutkové závěry, ke kterým obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)].

Žalobce v prvé řadě nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně předložených listin z roku 1996 a 2005, které podle obecných soudů nebylo možné pro zpochybnění dobré víry žalovaných použít, protože trvání dobré víry žalovaných bylo třeba posuzovat za období od 28. 11. 1967, kdy došlo k nabytí vlastnického práva k pozemkům žalovaných na základě kupní smlouvy, do změny právní úpravy k 1. 1. 1992, kdy došlo k vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku původně ve vlastnictví žalobce.

Vzhledem k tomu, že důkazy předložené žalobcem jsou způsobilé zpochybnit dobrou víru žalovaných až k pozdějšímu datu (rok 1996 a 2005), nepovažovaly je obecné soudy pro posouzení, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro vydržení za období v letech 1967–1992, za relevantní. Tento závěr byl jak v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně a logicky zdůvodněn, tudíž dovolací soud v tomto ohledu žádné pochybení obecných soudů neshledal (viz dále odůvodnění tohoto rozhodnutí).

Otázku dobré víry žalovaných jako jednu ze zákonných podmínek pro vydržení bylo třeba posuzovat k 1. 1. 1992 (to ostatně nikdo z účastníků nezpochybňuje), tudíž dokumenty pozdějšího data nemohly sloužit jako důkaz k prokázání ztráty dobré víry žalovaných ex tunc.

Pokud žalobce v dovolání namítá, že předložené listiny prokazují ztrátu dobré víry žalovaných již v minulosti z toho důvodu, že žalovaní vůči nim následně nevznesli žádné námitky, nejedná se bez existence dalších důkazů o dostatečně silný argument, kterým by mohla být dobrá víra žalovaných zpochybněna. Pokud žalovaní byli přesvědčeni o tom, že jim vlastnické právo ke sporné části pozemku (na základě vydržení) náleží, ovšem neměli tuto skutečnost nijak písemně potvrzenou (neboť v kupní smlouvě z roku 1967 sporná část pozemku pochopitelně zahrnuta nebyla, v katastru nemovitostí byl jako vlastník zapsán žalobce atd.), nelze jejich dobrou víru v minulosti zpochybňovat pouze na základě toho, že ve snaze předejít hrozícímu soudnímu sporu přistoupili na žalobcem předkládanou dohodu o vzájemném užívání pozemků, anebo pak následně již v průběhu soudního řízení nabízeli žalobci možnost odkoupení sporné části pozemku. Takový postup je totiž v soudní praxi vcelku běžný a dovolací soud se s ním setkává opakovaně.

Naopak to měl být žalobce, kdo se měl dříve zajímat o to, že část jeho pozemku je dlouhodobě užívána žalovanými. Pokud se ani sám žalobce jako vlastník o tuto skutečnost dříve nezajímal a až do roku 2005 žalované v souvislosti s touto záležitostí nikdy nekontaktoval (přestože vlastnické právo k pozemku nabyl na základě kupní smlouvy již v roce 1996 a byl rovněž objednatelem vyměření hranic pozemku, kde výstupem byl vytyčovací náčrt z roku 1996, jenž následně žalobce přeložil až o více než dvacet let později v soudním řízení jako důkaz), nelze ze souhlasu žalovaných s uzavřením dohody v roce 2005 zpětně dovozovat ztrátu dobré víry dávno v minulosti, když se žalobce coby skutečný vlastník o spornou část pozemku v průběhu téměř deseti let nikdy nezajímal a vůči užívání pozemku žalovanými ani po zaměření pozemků v roce 1996 nic relevantně nenamítal.

Co se týče námitky žalobce, že ztráta dobré víry žalovaných byla jednoznačně prokázána předloženým geometrickým plánem z roku 1969, ze kterého je patrná hranice mezi pozemky, dovolací soud je nucen uzavřít, že ani tato námitka není přípustná ani důvodná.

Obecné soudy v průběhu řízení v rámci hodnocení důkazů uzavřely, že pouze na základě skutečnosti, že je na zadání zakázky k vyměření hranic pozemků a zpracování geometrického plánu tužkou nadepsáno jméno žalovaného a) jako objednatele, nelze jednoznačně konstatovat, že se žalovaní s geometrickým plánem v rozhodné době skutečně seznámili, neboť není zřejmé, kdo a na základě jaké skutečnosti tam jméno žalovaného a) doplnil.

V účastnické výpovědi žalovaný a) popřel, že by byl objednatelem zaměření hranic předmětných pozemků, a uvedl, že geometrický plán předložený žalobcem jako důkaz v rámci soudního řízení před soudním jednáním, při kterém byl tento důkaz proveden, nikdy předtím neviděl. Uvedl, že geometrický plán měl být vypracován za účelem zaměření protilehlé hranice pozemků z důvodu výstavby autoservisu okresním podnikem služeb.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se dovolací soud ztotožňuje s hodnotícím úsudkem obecných soudů, že předložený geometrický plán bez dalšího nemůže zpochybnit dobrou víru žalovaných, neboť je třeba vzít v úvahu rovněž širší souvislosti, a to potud, že tento závěr není zjevně nepřiměřený.

Žalovaní nabyli pozemek na základě kupní smlouvy v roce 1967, přičemž jej začali užívat v hranicích tak, jak byl užíván předchozím vlastníkem. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že není zřejmé, z jakého důvodu nebo za jakým účelem by měl žalovaný a) v roce 1969 nechat zpracovat geometrický plán k zaměření hranic pozemků, pak za předpokladu, že by žalovaný a) skutečně byl objednatelem tohoto geometrického plánu, anebo by se s ním v roce 1969 alespoň seznámil, není příliš pravděpodobné, že by žalovaní po dobu následujících téměř padesáti let užívali i část pozemku žalobce, přestože by si od počátku byli vědomi toho, kudy hranice mezi pozemky prochází a tudíž, že jim tato část pozemku nepatří.

Obecné soudy tak učinily podle názoru dovolacího soudu přijatelný závěr, že z předloženého geometrického plánu nevyplývá, kdy, případně zda vůbec, se žalovaní s touto listinou seznámili. Pokud tedy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že se žalovaní s geometrickým plánem v rozhodné době seznámili, odpadá pak dovolatelem nastíněná otázka, zda soudy rozhodovaly na základě subjektivní či objektivní dobré víry, neboť pokud žalovaní s geometrickým plánem před soudním řízením nebyli seznámeni, není rozhodné, zda sporná hranice mezi pozemky byla z této listiny jednoznačně patrná či nikoliv.

S ohledem na to, že se jednalo o jediný důkaz zpochybňující dobrou víru žalovaných v rozhodném období, bylo na základě ostatních provedených důkazů (zejména na základě četných svědeckých výpovědí) rozhodnuto ve prospěch dobré víry žalovaných.

K další námitce žalobce, že není možné uzavřít, že dobré víře žalovaných nasvědčuje rovněž dlouhotrvající držba, protože dobrá víra je předpokladem pro to, aby byla držba oprávněná, dovolací soud pouze uvádí, že v rámci ustálené judikatury Nejvyššího soudu je tato úvaha dlouhodobě akceptována [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1124/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Ani za předpokladu, že by uvedené námitky ke způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů snad mohly být dovolacím soudem shledány akceptovatelnými, nelze pouze na jejich základě založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V případě nesprávnosti postupu při provádění dokazování či nesprávnosti hodnocení provedených důkazů by se z pohledu § 132 o. s. ř. mohlo jednat toliko o tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože v této souvislosti dovolatel nevymezuje žádnou otázku procesního práva týkající se dokazování. K takové vadě by nicméně dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné v dovolání vymezené otázky, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout a není možné pouze jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Uvedené však zároveň nemění nic na závěru dovolacího soudu o tom, že obecné soudy se při provádění dokazování žádného procesního pochybení nedopustily a jejich závěry k otázce dobré víry žalovaných na základě hodnocení provedených důkazů jsou správné a dostatečně zdůvodněné. Lze proto uzavřít, že řízení žádnou vadou zakládající zjevnou nepřiměřenost úvahy nalézacích soudů ve smyslu výše uvedeného zatíženo nebylo.

Co se týče správnosti závěrů obecných soudů vyvozených na základě důkazů předložených žalobcem ke zpochybnění dobré víry žalovaných, dovolací soud navíc podotýká, že se především jedná o otázky skutkové, přičemž správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě provedeného dokazování dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a o. s. ř. a contrario).

Závěrem dovolací soud ještě dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolací soud otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, přezkoumá pouze v případě, pokud by úvahy soudů učiněné v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. O takový případ však v tomto řízení nejde, neboť soudy obou stupňů prováděly k otázce dobré víry žalovaných rozsáhlé dokazování a podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí provedené důkazy zhodnotily a řádně se vypořádaly se všemi námitkami žalobce. Nelze tedy učinit závěr o tom, že by úvahy nalézacích soudů v posouzení otázky dobré víry žalovaných byly zjevně nepřiměřené. Ostatně ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná.

Žalobce v dovolání dále namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť došlo k porušení zásady rovnosti zbraní, když byl ze strany soudů na žalobce kladen nesplnitelný požadavek na unesení důkazního břemene, zatímco žalovanému a) k vyvrácení předloženého důkazu postačilo pouhé tvrzení.

Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Žalovaní se v tomto řízení dovolávali vlastnického práva ke sporné části pozemku na základě vydržení. Byli proto povinni tvrdit a prokazovat skutečnosti, od nichž by bylo možné dovozovat, že byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli. Pokud tedy žalobce v řízení naopak tvrdil, že žalovaní v dobré víře nebyli, bylo na žalobci, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, na základě kterých by bylo možné uzavřít, že v průběhu vydržecí doby prokazatelně došlo ke ztrátě dobré víry žalovaných a jejich držba tudíž nemohla být oprávněná.

Dobrou víru žalovaní prokazovali zejména prostřednictvím četných svědeckých výpovědí, na základě kterých obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní byli počínaje nabytím vlastnického práva k pozemku na základě kupní smlouvy v roce 1967 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku až ke zdi objektu žalobce a v těchto hranicích také pozemek bez jakýchkoliv pochybností o oprávněnosti své držby po celou dobu užívali, a to až do roku 2005, kdy je kontaktoval žalobce v souvislosti s uzavřením dohody o vzájemném užívání pozemků.

Pokud tedy žalobce tvrdil, že žalovaní v dobré víře nebyli a soudy na základě tvrzení žalovaných a provedeného dokazování vzaly za prokázánu dobrou víru žalovaných, bylo na žalobci, aby v řízení tuto dobrou víru trvající po celu vydržecí dobu zpochybnil či vyvrátil. Žalobce k prokázání ztráty dobré víry žalovaných k důkazu předložil geometrický plán z roku 1969, vytyčovací náčrt z roku 1996 a dohodu o vzájemném užívání pozemků z roku 2005. Obecné soudy se s těmito důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a řádně zdůvodnily, proč z předložených důkazů neměly za prokázané, že ke ztrátě dobré víry žalovaných v průběhu vydržecí doby skutečně došlo.

V souvislosti s tímto závěrem žalobce v dovolání namítá, že pokud po něm obecné soudy striktně požadovaly, aby prokázal, zda se žalovaný a) v roce 1969 s geometrickým plánem seznámil či nikoliv, bylo na něj v tomto smyslu ze strany obecných soudů kladeno nesplnitelné důkazní břemeno a v důsledku tohoto nepřiměřeného požadavku byla porušena zásada rovnosti zbraní a právo žalobce na spravedlivý proces. Tuto námitku však dovolací soud nepovažuje za důvodnou.

Touto námitkou dovolatel zjevně směřuje k té části judikatury dovolacího soudu, která se týká posuzování či hodnocení skutečností, které se odehrály v době dávno minulé, jestliže jejich posouzení je rozhodné pro současná soudní řízení a v nich uplatněné nároky. V této souvislosti dovolací soud vysvětlil, že právo na spravedlivý proces zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 5051). Současně pak vyjádřil názor, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 3255).

Tato judikatura pak směřuje především k situacím úředních postupů, u kterých se nedochovaly pro odstup času potřebné listinné podklady (doklady o doručení písemností apod.), ale vzhledem k dlouhodobosti stavu, který následně nastal a který korespondoval právě tomu, že se věci děly obvyklým či pravidelným způsobem, lze učinit závěr, že tyto postupy byly právně v pořádku; resp. pokud účastník tvrdí, že v pořádku nebyly, je na něm, aby takové tvrzení prokázal. Tímto judikatura směřovala k tomu, aby formálně nebyly zpochybňovány stavy navozené v době dávno minulé zejména státními orgány jenom proto, že o nich v současné době již neexistují (často z pochopitelných či objektivních důvodů) všechny potřebné podklady.

O takový případ však v dané věci nejde.

Dovolací soud podotýká, že takový požadavek na unesení důkazního břemene, jak jej předestírá žalobce, na něj ze strany obecných soudů vůbec kladen nebyl. Žalobce měl předložit důkazy potřebné k prokázání ztráty dobré víry žalovaných, přičemž předložil mimo jiné geometrický plán z roku 1969 (mohl však samozřejmě předložit i důkazy jiné). Nicméně se mu již nepodařilo jednoznačně prokázat, že se žalovaní s tímto plánem v rozhodné době skutečně seznámili, tudíž tento důkaz sám o sobě nemohl sloužit k závěru o ztrátě dobré víry žalovaných. Jestliže soudy zhodnotily důkazy tak, že vůbec nebylo prokázáno, že to byl žalovaný a), kdo by vystupoval v roli objednatele takového geometrického plánu a nelze vzít za prokázané ani to, že by se s tímto geometrickým plánem seznámil, nelze na tento případ vztahovat domněnku vyhotovení takového geometrického plánu na základě objednávky žalovaným a), resp. jeho seznámení se s tímto plánem.

Ostatně bez ohledu na formulaci použitou odvolacím soudem je zřejmé, že v této otázce soudy nerozhodly přísně na základě pravidel neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobce, ale provedly v této věci dokazování, které vyhodnotily tak, že nevzaly za prokázáno, že by žalovaný a) byl objednatelem geometrického plánu, resp., že se s ním seznámil. Zjevně pak zohlednily také presumpci dobré víry v pochybnostech o jejím charakteru.

Pokud tedy žalobce namítá, že žalovaným k vyvrácení tohoto důkazu postačilo pouhé tvrzení, zatímco žalobce by měl být nucen „prokazovat nesplnitelné“, když se jednalo o téměř padesát let starý dokument, prakticky tím naznačuje, že by to měli být naopak žalovaní, kdo by měl prokazovat, že se s geometrickým plánem neseznámili, resp. nezadali jeho vyhotovení, přestože tento konkrétní důkaz předložil sám žalobce. S tímto však nelze souhlasit, neboť není žádného důvodu pro to, aby bylo důkazní břemeno přeneseno na žalované. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že v řízení nebyl ani navržen případný důkaz správním spisem, ve kterém snad mohly být bližší okolnosti, které by se k tomuto geometrickému plánu mohly vztahovat.

Pokud tedy žalobce k důkazu předložil listinu, z níž jasně nevyplývalo, kdy a zda se s ní žalovaní seznámili, nemohl být tento důkaz –is ohledem na účastnickou výpověď žalovaných a závěry vyplývající ze svědeckých výpovědí – v žádném případě dostačující pro zpochybnění dobré víry žalovaných. Dovolací soud neshledal, že by tímto postupem obecné soudy založily mezi účastníky, co se týče důkazní povinnosti, jakoukoliv nerovnost. Žalobce měl pochopitelně možnost navrhnout i jiné důkazy, kterými by bylo možné prokázat ztrátu dobré víry žalovaných, a pokud důkazní břemeno neunesl a prostřednictvím předložených důkazů se mu tuto skutečnost prokázat nepodařilo, nemůže to jít k tíži žalovaných.

Na základě výše uvedeného tedy dovolací soud uzavírá, že v tomto ohledu obecné soudy nepochybily, když na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že nemají za prokázané, že ke ztrátě dobré víry žalovaných v rozhodné době skutečně došlo, a proto i s ohledem na možné pochybnosti bylo ve smyslu § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. rozhodnuto ve prospěch dobré víry.

K poslední námitce žalobce, ve které se ohrazuje vůči tvrzení žalovaných, že podání žaloby mělo být odvetou vůči žalovaným za oznámení překračování hlukových norem při provozování objektu žalobce, dovolací soud pouze konstatuje, že tato námitka není pro dovolací přezkum, jak v dovolání naznačuje i sám dovolatel, nijak relevantní. Tato informace zůstala v řízení před obecnými soudy pouze v rovině tvrzení, nejedná se o právní otázku. Dovolací soud z obsahu spisu navíc neshledal, že by tato konkrétní informace byla pro rozhodnutí obecných soudů relevantním podkladem či by jí byl přisuzován jakýkoliv význam.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 10. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu