22 Cdo 2338/2014Usnesení NS ze dne 25.06.2014

22 Cdo 2338/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) JUDr. P. B., b) A. B., bytem tamtéž, obou zastoupených Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113, proti žalovaným: 1) J. H. 2) PharmDr. L. H., zastoupeným JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Železničářská 2695, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 221/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. ledna 2014, č. j. 36 Co 362/2013-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. 6 C 221/2009-231, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 937/3, v katastrálním území D., obci D., vzniklého oddělením z pozemku parc. č. 937/1, v katastrálním území D., obci D., podle v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) ve výroku I. rozsudku ze dne 16. ledna 2014, č. j. 36 Co 362/2013-275, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku. Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelé však ve svém dovolání rekapitulují pouze skutkový stav věci. Mají za to, že žalobci neprokázali, že drželi předmětný pozemek v dobré víře po potřebnou vydržecí dobu. Namítli, že provedené dokazování se omezilo pouze na zkoumání podmínek vydržení jen do roku 1993, přičemž navíc nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Upozornili na to, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim náleží vlastnické právo k předmětnému pozemku, neboť o skutečnosti, že jim předmětný pozemek patří, prokazatelně věděli. Uvedli dále, že žumpa nacházející se na předmětném pozemku, kterou žalobci postavili, není zkolaudována. Dovolatelé uzavřeli, že žalobci neunesli důkazní břemeno o vydržení předmětného pozemku a navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vydržení vlastnického práva žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. ledna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Uvedené náležitosti dovolání žalovaných v žádném ohledu nesplňuje, neboť dovolatelé ani nevymezují, v čem spatřují přípustnost dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že vydržecí doba započala běžet v roce 1993 a skončila v roce 2003.

Vůči těmto závěrům se dovolání omezuje na konstatování, že „po roce 1993 do roku 2003 již dokazování nebylo tak obsáhlé a důkladné, nebyli vyslechnuti oba vlastníci pozemku p. č. 937/1 – MUDr. H. na straně jedné a na straně druhé ani všichni poslední vlastníci sousední parcely p. č. 937/2 – M. K., K. N., kteří vlastnili přilehlé nemovitosti na základě darovací smlouvy od svých rodičů v letech 2001 – 2009“.

Z této výhrady však není jakkoliv patrné, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci a jakým způsobem by měla založit nesprávné právní posouzení věci, případně zda má zpochybňovat skutkový stav věci nebo jde o tvrzenou vadu řízení.

Lze-li snad z obsahu dovolání vymezit výhradu vůči právnímu posouzení věci, dovolatelé naznačují, že „dobré víry se po 1. 1. 1993 nemůže dovolávat ten, kdo nevycházel z veřejných údajů v katastru, ač z nich vycházet mohl“. Tím naznačují, že je vyloučena oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas).

Tato námitka není důvodná.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgbpxexzugbpwg2lw22 Cdo 837/98, publikovaném pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2007, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhbpwgxzvgiyte22 Cdo 1675/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5212). V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhfpxa4s7gezv643uojptiobt22 Cdo 646/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7162).

Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2010, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgbpxm6lcmvzf63ttl43tgojw22 Cdo 1245/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010, uveřejněném tamtéž, kde opětovně zdůraznil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popř. v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná.

Ve zbylé části je pak dovolání pouze reprodukcí části skutkových zjištění bez jakékoliv vazby na právní posouzení věci, resp. na případnou kritiku právních závěrů odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu