22 Cdo 2259/2019Rozsudek NS ze dne 21.08.2019

22 Cdo 2259/2019-789

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) K. N., narozené XY, a b) D. N., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova 1207/3, proti žalované České zemědělské univerzitě v Praze, se sídlem v Praze 6, Kamýcká 129, IČO 60460709, zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 13/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 18 Co 118/2017-758, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. 18 Co 118/2017-758, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 9 C 13/2012-630, určil, že žalobci jsou výlučnými vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. XY – ostatní plocha o výměře 230 m2, v obci a katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“) podle geometrického plánu M. A. č. XY, ze dne 22. 8. 2011, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, pro rozdělení pozemku parc. č. XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 18 Co 118/2017-758, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil výši náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Soudy vyšly z toho, že žalovaná byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, o jehož část – předmětný pozemek – je veden tento spor. Žalobci jsou vlastníky mimo jiné sousedního pozemku parc č. XY v obci a k. ú. XY (dále také „sousední pozemek“). Dále se soudy zabývaly nabytím vlastnického práva k sousednímu pozemku právními předchůdci žalobců. M. V., která sousední pozemek tvořící součást areálu hotelu XY získala v restituci, jej prodala i s příslušenstvím (mimo jiné s kioskem) na základě kupní smlouvy ze dne 11. 11. 1992, registrované státním notářstvím dne 12. 11. 1992, K. S. K. S. následně tento majetek vložil notářským zápisem ze dne 16. 12. 1992, s účinky ke dni 22. 2. 1993, do základního jmění XY, s. r. o., jejímž byl tehdy společníkem a jednatelem. Dne 20. 3. 1993 vyhotovil M. H. protokol o vytyčení hranic mimo jiné pozemků parc. č. XY, vytvořil náčrt a vytyčil hranice v přírodě. Jednou ze zúčastněných stran, které protokol podepsaly, byl i K. S. Tato znalost poměrů se vztahovala i na XY, s. r. o., jejímž byl K. S. jednatelem. Vlastník pozemku parc. č. XY a právní předchůdce žalované – Školní lesní podnik v Kostelci nad Černými lesy se nedostavil a s faktickým průběhem hranic seznámen nebyl. V letech 1993 a 1994 došlo k oplocení sousedního pozemku spolu s částí pozemku parc. č. XY – předmětným pozemkem dřevěným oplocením, jehož sloupky byly upevněny v betonových patkách. Dne 20. 10. 1998 zanikla K. S. funkce jednatele v XY, s. r. o., ale nadále zůstal jejím společníkem. Dne 19. 7. 1999 byl sousední pozemek převeden z XY, s. r. o. na Top. Spirit, a. s. a dne 19. 8. 2003 dále na Amber Hotels, s. r. o. Dne 11. 3. 2009 pak byl sousední pozemek převeden na žalobce. V době tohoto převodu již pozemek nebyl oplocený; oplocení bylo postupně odstraněno veřejností a jeho zbytky včetně betonových patek odstranil v roce 2005 Š. V době koupě byla dosud zjevná podezdívka kiosku, kamenný mezník a několik betonových patek původního oplocení. Žalobce b) znal pozemky delší dobu, o jejich koupi jednali cca pět let, viděl místo, kde se nacházelo oplocení, a informace měl též od otce, který znal umístění původního oplocení. Žalovaná byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. XY, jehož celková výměra je 45 636 m2, v roce 2000.

Odvolací soud uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že žalobci vydrželi vlastnické právo k předmětnému pozemku podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nejpozději ke dni 19. 7. 2009, a stali se tak vlastníky předmětného pozemku, neboť ho drželi (spolu s právními předchůdci – Top. Spirit, a. s. a Amber Hotels, s. r. o.) v dobré víře (oprávněné držbě) nejméně po dobu 10 let od převodu vlastnického práva k sousednímu pozemku společnosti Top. Spirit, a. s. Po tuto dobu byli uvedení v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku (coby součásti zakoupeného sousedního pozemku) náleží.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V řízení nebyly prokazovány a prokázány základní dva předpoklady vzniku držby (vůle s věcí nakládat jako s vlastní a faktické ovládání věci). Soudy obou stupňů se v odůvodnění rozsudků omezily na konstatování, že žalobci a jejich právní předchůdci nepřetržitě drželi v dobré víře předmětný pozemek nejméně po dobu 10 let, tudíž jej vydrželi. Soudy presumovaly držbu žalobců a jejich právních předchůdců na základě obehnání předmětného pozemku v letech 1993 až 1994 dřevěnou ohradou spolu s jimi vlastněným pozemkem. V době počátku běhu vydržecí doby již žádná ohrada neexistovala, ale byly zachovány některé betonové patky a ty jsou spolu se zbytky kiosku realizací držby žalobců a jejich právních předchůdců. Z rozsudků nijak nevyplývá, jak vypadala jejich realizace držby, když pozemky již nebyly znovu oploceny a využívala je veřejnost ke koupání a rybolovu. Dokonce i sousední pozemek vlastněný žalobci a jejich právními předchůdci ležel od roku 1998 do roku 2005 zcela ladem. Na předmětném pozemku naopak nikdy nepřestala vykonávat držbu žalobkyně – odstraňovala a prořezávala největší náletové dřeviny a pronajala jej. Za realizaci držby nepovažuje žalobkyně ani znalost žalobců, kde před počátkem běhu vydržecí doby vedla dřevěná ohrada, a stál kiosek. Odvolací soud ani neřešil, kdy během vydržecí doby mělo skončit právní panství žalované nad vydrženým pozemkem. Pokud přitom užívají pozemek obě strany sporu, je třeba postavit najisto, která z nich byla držitelkou. Žalovaná nechala zcela úmyslně předmětný pozemek, jakož i pozemky okolní včetně rybníka XY k užívání veřejnosti, což ovšem nesmí být zaměňováno s jakýmkoliv vzdáním se držby či opuštěním pozemku. Dále se měl odvolací soud odchýlit při posuzování vůle právnických osob

– právních předchůdců žalobců. Zdůrazňuje, že kvalifikace držby právnické osoby se provádí podle dobré či zlé víry orgánu právnické osoby. Funkce jednatele v XY, s. r. o. zanikla K. S., který neměl být v dobré víře ohledně držení předmětného pozemku kvůli účasti na vyměřování pozemků, ke dni 20. 10. 1998. Do této funkce nastoupila J. H., která do té doby nebyla nikterak spjata s K. S. ani vymezením předmětného pozemku. Vydržecí doba proto měla plynout od 20. 10. 1998 a uplynout 10. 10. 2008, z čehož vyplývá, že žalobci nemohli předmětný pozemek nabýt vydržením. Pokud by bylo dovozeno, že se vědomost K. S. přenesla z jeho osoby na ostatní členy statutárního orgánů, musela by se vědomost přenést i na další společnosti, které měly předmětný pozemek držet, neboť všechny společnosti byly personálně propojeny ve statutárních orgánech. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření označili dovolání za nedůvodné. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Tvrzení žalované jsou nepravdivá a v rozporu s dokazováním. Předmětný pozemek žalovaná nepotřebuje, nikdy jej neužívala již kvůli výměře, a jak uvedla, ponechala by jej veřejnosti k užívání. Žalobci měli za to, že kupovali i předmětný pozemek; v době koupě existovala část oplocení i podezdívka kiosku, o prodeji navíc jednali již od roku 2004. Prodávající Amber Hotels, s. r. o. věděla, co drží, neboť předmětný pozemek byl oplocen od 16. 2. 1993 do 10. 3. 2009, i když podstatná část oplocení k tomuto dni již neexistovala. Dále rozebírají hodnocení důkazů soudy a zdůrazňují, že svůj pozemek užívali až po oplocení. Navrhují zamítnutí dovolání a přiznání nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Žalovaná především v dovolání vymezuje otázku týkající se držby předmětného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci.

Pro řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není podle dosavadního stavu věci v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, vyslovil, že posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato skutková zjištění:

1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“)].

2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.

3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu.

Ke shodným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1066/2019 (dostupné na www.nsoud.cz).

Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako jeho detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud k držbě předmětného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci uvedl, že předmětný pozemek byl oplocen spolu se sousedním pozemkem parc. č. XY, náležejícím žalobcům. Zřízení stálého plotu je projevem vlastnické vůle držitele pozemku. V tomto rozsahu předmětný pozemek drželi i právní nástupci XY s. r. o., tj. obchodní společnosti Top. Spirit, a. s. a Amber Hotels, s. r. o. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaná nebo její právní předchůdci vlastnické právo k předmětnému pozemku zpochybnili nebo své vlastnické právo vůči předmětnému pozemku realizovali.

Podle názoru dovolacího soudu se z napadeného rozsudku pouze nedostatečným způsobem podává informace uvedená pod bodem 3. výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda žalobci a jejich právní předchůdci po vydržecí dobu předmětný pozemek drželi, resp. kdy skončila držba žalovaného a jeho právního předchůdce, a proto je závěr odvolacího soudu předčasný. Přitom je nutné pamatovat na to, že držba se zakládá pouze činy, které sjednávají moc držitele nad věcí. Držba se tedy nenabývá smlouvou, děděním ani odkazem. Jinými slovy, platným právním titulem se nabývá pouze právo k držbě věci, nikoliv držba sama. Není tedy žádného odvozeného nabytí držby, jelikož se rozvrh nabývacích způsobů vztahuje pouze k právům. Držba musí býti původně nabyta a každá nabytá držba je novou, na předchůdci nezávislou (srovnej Randa, A. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Zpracoval Šikl, H. Praha: J. Otto, 1890, str. 64–66). K derivativnímu nabytí držby, tj. k nabytí držby s vůlí dosavadního držitele, F. Rouček uvedl, že nabyvatel vstupuje na místo i do postavení svého předchůdce, a to do postavení, jaké měl jeho předchůdce v době přenechání. Při převodu držby není potřeba, aby každá jednotlivá věc byla vskutku uchopena, obsazena, užita, označena nebo vzata do úschovy, nýbrž stačí, jsou-li převodce a nabyvatel za jedno v tom, co celkem má být odevzdáno a přijato. Požaduje se zásadně také animus – vůle nakládat s věcí jako s vlastní a projev dosavadního držitele, že nadále nechce držet – a corpus – je zapotřebí realizace držitelské vůle, to může spočívat nejen ve výkonu obsahu práva, nýbrž i v hmotném odevzdání a někdy také v odevzdání znameními anebo dohodou [srovnej Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý (§§ 285 až 530). Praha: Nakladatelství právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1935, str. 100].

Oplocení pozemku jistě lze v konkrétních okolnostech věci kvalifikovat jako výraznou okolnost vyjadřující vůli k uchopení držby pozemku. Podle názoru dovolacího soudu však odvolací soud nedocenil všechny okolnosti charakterizující tuto individuální věc. V dané věci podle skutkových zjištění nechal vybudovat oplocení již K. S. v letech 1993 až 1994. Oplotil pozemek parc. č. XY, včetně předmětného pozemku, na kterém se nacházela podezdívka bývalého hotelového kiosku, v jeden celek ze všech stran dřevěným plotem s betonovými patkami, do kterých byly zapuštěny kůly plotu. Úmyslem tehdejšího vlastníka bylo na zakoupených pozemcích přebudovat hotel, ale nakonec došlo pouze ke zbourání hotelu, nový hotel však postaven nebyl. K vybudování oplocení došlo v době, kdy K. S. vložil zakoupené nemovitosti, včetně pozemku parc. č. XY do základního jmění obchodní společnosti XY, s. r. o., jejímž byl v té době jediným jednatelem a společníkem. Dne 20. 3. 1993 vyhotovil geodet M. H. protokol o vytýčení hranice pozemků, podle kterého byla vytýčena hranice mezi pozemky mimo jiné parc. č. XY a XY v k. ú. XY, a vyhotovil náčrt vytyčení s tím, že vytyčené hranice v přírodě označil železnými trubkami a dřevěnými kolíky. Jednou ze stran, která toto vytýčení podepsala, byl i K. S. Ve vztahu k těmto zjištěním pak učinil odvolací soud právní závěr, že ani K. S. ani obchodní společnost XY, s. r. o., jejímž byl jednatelem a společníkem, nemohla být v dobré víře, že je držitelem předmětného pozemku.

Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že postupem času bylo oplocení postupně rozebráno veřejností a jeho zbytky, včetně většiny betonových patek, v roce 2005 odstranil svědek Š. Přestože odstranění oplocení samo o sobě nemusí vyjadřovat pozbytí držby pozemku (např. proto, že držitel pozemku nemá finanční prostředky na jeho obnovení, ale jiná osoba se držby fakticky nechopí), měl podle názoru dovolacího soudu s přihlédnutím k dále uvedeným skutečnostem odvolací soud věnovat i odstranění původního oplocení větší pozornost z pohledu posuzování zejména držby pozemku. Odvolací soud v této souvislosti chronologicky uvedl, že zbytky oplocení, včetně většiny betonových patek, odstranil v roce 2005 svědek Š. Podle zjištění odvolacího soudu měl tento svědek od roku 2005 ústní souhlas od zaměstnance Školního lesního podniku K. Š., který měl na starost myslivost a vodní hospodářství, že „může sekat a udržovat pláž až ke stromům na břehu a celou hráz u rybníka XY.“ Dále odvolací soud uvedl, že svědek měl souhlas od Amber Hotels, s. r. o. a Školního lesního podniku, aby sekal celou pláž a „neřešil, co je čí majetek“, přičemž svědek odstranil většinu patek od zbytku plotu, které by vadily sekání pláže. Podle zjištění odvolacího soudu byl Školní lesní podnik VSŽ Kostelec nad Černými lesy původním vlastníkem pozemku parc. č. XY, tj. právním předchůdcem žalovaného.

Podle dalších zjištění odvolacího soudu žalobci kupní smlouvou ze dne 10. 3. 2009 zakoupili pozemky parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Předmětný sporný pozemek měl být užíván společně s nimi. Současně pak na základě výpovědi svědka J. Š. vyšel z toho, že „pozemky byly veřejně užívány k chůzi, vlastník o ně nejevil zájem, neudržoval je. Starala se o ně jevanská obecně prospěšná společnost, která se od roku 2006 starala v XY o úklid a údržbu zeleně.“

Posouzení těchto okolností je v dané věci významné proto, že poukazem na ně žalovaný argumentoval – opětovně v dovolání – ve prospěch závěru, že „na neoploceném pozemku parc. č. XY nepřestal nikdy po údajnou vydržecí dobu realizovat držbu, odstraňoval největší náletové dřeviny, prořezával je, aby nepřekážely rybářům“ s tím, že to měl být v roce 2005 právě žalovaný, kdo odsouhlasil Š. a Obecně prospěšné společnosti XY, že „může jeho pozemek XY spolu s ostatními pozemky rybníka XY sekat, aby bylo prostranství u rybníka k dispozici veřejnosti k rekreaci.“ Současně pak touto argumentací směřoval žalovaný k závěru, že i pozemek parc. č. XY ležel ladem a zarůstal náletovými dřevinami, zjevně pak ve prospěch závěru, že pokud se jeho vlastník o údržbu tohoto pozemku fakticky nestaral, tím méně pak bylo možno dospět k závěru o výkonu držby k pozemku parc. č. XY. Ostatně i odvolací soud ve vztahu k výpovědi svědka J. Š. učinil zobecňující zjištění, že „pozemky byly veřejně užívány k chůzi, vlastník o ně nejevil zájem, neudržoval je.“

Na podporu svého závěru o držbě pozemku parc. č. XY žalovaný pak poukazoval na to, že tento pozemek byl pronajat v roce 2003 J. K. a J. K. písemnou nájemní smlouvou. Ve vztahu k této nájemní smlouvě odvolací soud konstatoval, že uzavření nájemní smlouvy nevyvrací držbu předmětného pozemku žalobci a jejich právními předchůdci, neboť „předmětný pozemek je pouze malá část tohoto pozemku, vůči které nedošlo k uplatnění práva ani žalovanou či jejími právními předchůdci či nájemcem pozemku či třetími osobami…“ Odvolací soud však nijak nerozvedl, o uplatnění jakých práv mělo jít (zřejmě směřujících ke zpochybnění držby či případně dobré víry v případě existující držby).

Odvolací soud při svých závěrech o držebních a užívacích vztazích dále vyšel z toho, že „nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětný pozemek současně držela a užívala (ani prostřednictvím třetích osob), či se chovala jako jeho vlastník“, neboť žalovaná přes potřebné procesní poučení k tomuto tvrzení nenavrhla potřebné důkazy. Jestliže odvolací soud vychází z toho, že nějaká skutečnost není prokázána, rozhoduje na základě tzv. neunesení důkazního břemene, tj. v procesní situaci, kdy u tvrzené rozhodné skutečnosti nelze učinit po provedeném dokazování ani závěr o její pravdivosti nebo naopak o její nepravdivosti. Jedná se o rozhodnutí podle tzv. stavu non liquet. V poměrech souzené věci by to znamenalo, že podle výsledků dokazování nelze učinit závěr, že žalovaná předmětný pozemek užívala, ale ani závěr, že pozemek neužívala (zjevně v průběhu vydržecí doby).

Na jiném místě odůvodnění pak odvolací soud konstatuje, že předmětný pozemek užívali žalobci a jejich právní předchůdci. Vychází-li dovolací soud z toho, že držbu pozemku může vykonávat pouze jedna osoba a nikoliv osob více (nejde-li o spoluvlastnický poměr), pak se závěrem o užívání pozemku žalobci a jejich právními předchůdci nemá být spojen závěr o neprokázání užívání žalovaným, ale závěr, že žalovaný pozemek neužíval; a to z toho důvodu, že odvolací soud vzal za prokázáno užívání pozemku žalobci a jejich právními předchůdci. Tato jistá rozpornost závěru vztahujícího se ke stěžejní otázce držby předmětného pozemku sice sama o sobě nezakládá věcnou nesprávnost napadeného rozsudku, dovolací soud ji však uvádí proto, aby v dalším rozhodnutí odvolací soud formuloval své závěry i v tomto ohledu jednoznačně a procesně správně.

Ve vztahu k právním nástupcům, jejichž držba měla být započítána do vydržecí doby, soudy neučinily konkrétní závěr o tom, jak tito držitelé projevili vůli držet předmětný pozemek – tj. fakticky vykonávali držbu. Pouze uvedly, že právní nástupci

XY, s. r. o. vycházeli z toho, že vlastnická hranice mezi pozemky odpovídala umístění bývalého oplocení a „v tomto rozsahu byl pozemek držen i právními předchůdci žalobců.“ Podle literatury a judikatury (jak uvedl dovolací soud výše) se sice lze držby chopit v konkrétních okolnostech věci též tradicí, v tomto případě však soudy dostatečně nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, resp. je nedostatečně promítly do formulace svých závěrů. Ze skutkových zjištění, jak uvedl dovolací soud výše, se především podává, že v průběhu „držby“ právních nástupců XY, s. r. o. bylo oplocení rozebráno, pozemky byly veřejně užívány k chůzi (bod 9. napadeného rozhodnutí), starala se o ně obecně prospěšná společnost, pozemek parc. č. XY, včetně sporného pozemku, měl být pronajat. Pro řádné odůvodnění rozhodnutí by se měl odvolací soud v novém řízení vypořádat i s těmito okolnostmi a rozebrat, zda Top. Spirit, a. s., Amber Hotels, s. r. o. a žalobci byli řádnými držiteli pozemku po celou vydržecí dobu. A to zejména ve vztahu k podrobným dovolacím námitkám, které žalovaný formuloval k základnímu předpokladu vydržení vlastnického práva, tj. k otázkám držby předmětného pozemku.

V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že výše uvedené skutečnosti primárně směřující k posouzení samotné držby nemusí být bez významu ani při závěru o faktické držbě předmětného pozemku, a to z hlediska trvání dobré víry žalobců či jejich právních předchůdců.

Odvolací soud se proto bude muset v novém řízení vypořádat i s tím, zda žalobci a jejich právní předchůdci, jejichž držba měla vést k vydržení, skutečně po stanovenou dobu předmětný pozemek drželi, tzn. měli vůli držet i předmětný pozemek a tuto vůli také projevili, resp. zda byli po celou vydržecí dobu v dobré víře. Přestože dovolání žalované směřuje v zásadě ke zpochybnění držby jako takové, i v případě závěru odvolacího soudu, že podmínka držby byla splněna, se zjištěné okolnosti nemohou promítnout do existence dobré víry po celou vydržecí dobu.

V poměrech souzené věci to konkrétně znamená, že odvolací soud se v dalším řízení a svém rozhodnutí zaměří – s přihlédnutím ke všem shora naznačeným okolnostem – především na uvedení: a) kdy konkrétně se právní předchůdci žalobců, případně žalobci sami, chopili držby pozemku, na základě jaké skutečnosti a jakým způsobem byl výkon držby realizován, b) kdy žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, držbu předmětného pozemku pozbyl a jakým způsobem [což souvisí se závěry pod bodem a)], c) při závěru o uchopení držby právními předchůdci žalobců, zda držba trvala po celou vydržecí dobu a zda zjištěné okolnosti nemohly následně založit ukončení držby žalobců či jejich právních předchůdců, resp. obnovení držby žalovaným či jeho právním předchůdcem (vlastníkem pozemku parc. č. XY), d) zda uvedené zjištěné skutečnosti mohou mít (či nikoliv) vliv nejenom na existenci a trvání samotné držby, ale i na posouzení dobré víry. Je tomu tak proto, že nelze vždy jednoznačně odlišit, zda se určitá skutečnost musí promítnout pouze do úvahy o držbě nebo do úvahy o dobré víře, ale mohou nastat i situace, kdy lze takovou skutečnost poměřovat jak v rovině držby samotné, tak také v rovině její oprávněnosti. Pro názornost dovolací soud uvádí, že takovou okolností může být např. pronájem pozemku jeho vlastníkem. Lze si totiž představit situaci, kdy držitel bude vykonávat faktickou držbu; pak pronájem pozemku jeho skutečným vlastníkem výkon držby nemusí ukončit, ale informace o pronájmu pozemku může mít vliv na ukončení dobré víry držitele. Vedle toho je pak nutno odlišovat např. situaci, kdy držitel faktickou držbu nevykonává a pronájem pozemku jeho vlastníkem je výrazem právě jeho držby fakticky takto vykonávané třetí osobou (nájemcem).

Dovolací soud žádným způsobem nepředjímá hodnocení zjištěných skutečností, pouze uvádí, aby odvolací soud své dosavadní závěry precizoval a podrobněji a konkrétněji rozvedl vzhledem ke skutečnostem, které v dané věci vyjadřují do značné míry specifické individuální okolnosti tohoto případu.

V případě, že odvolací soud dospěje k závěru, že podmínka držby, resp. oprávněné držby byla splněna ve vztahu jak k obchodní společnosti Top. Spirit, a. s., společnosti Amber Hotels, s. r. o. a následně žalobcům, bude se muset vypořádat s druhou dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím žalovaný směruje k tvrzené dobré víře obchodní společnosti XY, s. r. o. Tato námitka zjevně míří k otázce aktivní legitimace žalobců způsobem dále uvedeným.

Předpokladem vydržení vlastnického práva k věci (§ 134 odst. 1 obč. zák.) je její oprávněná držba. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru)].

V rozsudku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, Nejvyšší soud objasnil, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z teze (na níž není třeba čehokoli měnit), že vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod č. 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod č. 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Právnické osobě nicméně může být přičitatelná též vědomost jejích zástupců, případně (v závislosti na okolnostech případu) i jiných osob, jež v dané situaci právnickou osobu nezastupovaly, pakliže by s ohledem na jejich postavení ve struktuře právnické osoby bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby jimi nabyté vědomosti nebyly právnické osobě přičitatelné [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 (R 9/2019) (dostupné na www.nsoud.cz)].

Odvolací soud v této věci učinil závěr, že K. S., jednatel XY, s. r. o., byl seznámen s vyznačením hranice pozemků podle katastrální mapy, a proto ani XY, s. r. o. nemohla být v dobré víře, a nebyla tedy oprávněnou držitelkou předmětného pozemku.

Žalovaný v dovolání směřuje svou argumentací k závěru, že po změně osoby jednatele v obchodní společnosti XY, s. r. o. mohla být založena dobrá víra této právnické osoby. To by v poměrech konkrétní věci znamenalo, že pokud by byly v dobré víře i právní nástupci uvedené obchodní společnosti, došlo by k vydržení k datu 20. 10. 2008, tj. v době předcházející tomu, kdy začali být držiteli žalobci. Ti by si potom nemohli započíst do trvání své vydržecí doby dobu držby jejich právních předchůdců právě z toho důvodu, že právní předchůdci vlastnické právo k pozemku již sami vydrželi.

Řešení této otázky přitom může mít pro poměry dané věci vliv, neboť oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru)].

Posouzení uvedené otázky odvolacím soudem se omezuje na konstatování, že „skutečnost, že K. S. skončil ve funkci jednatele společnosti, nemohla mít za následek změnu takto založeného stavu, když navíc zůstal nadále jejím společníkem. Nebylo zjištěno, že by tuto informaci sdělil ostatním statutárním orgánům společnosti.“

Námitka s tak zásadním možným dopadem do poměrů dané věci si však nepochybně vyžaduje podrobnější právní zdůvodnění, než učinil odvolací soud. Jednak jsou jeho závěry v daném ohledu velmi stručné a omezující se na výše uvedené konstatování a jednak z nich ani nelze učinit jasný právní závěr, který by vyjadřoval přístup odvolacího soudu. Ze stručných závěrů odvolacího soudu lze zřejmě usuzovat na dva možné přístupy: a) odvolací soud poměřoval dobrou víru právnické osoby postavením K. S. nejenom jako jednatele obchodní společnosti, ale také jeho postavením společníka. Na to by bylo možno usuzovat z toho, že odvolací soud zdůrazňuje absenci oprávněné držby s tím, že K. S. měl i po ukončení funkce jednatele v obchodní společnosti XY, s. r. o. postavení společníka. V takovém případě by však v argumentaci odvolacího soudu bylo nadbytečně použito slovo „navíc“, neboť pak by přístup odvolacího soudu lépe vyjadřovalo konstatování, že „skutečnost, že K. S. skončil ve funkci jednatele společnosti, nemohla mít za následek změnu takto založeného stavu, když zůstal nadále jejím společníkem.“ Poukaz na to, že potřebné informace o skutečném právním stavu nesdělil ostatním statutárním orgánům (zřejmě míněno „pozdějším“ statutárním orgánům) by pak za této situace byl nicméně nadbytečný, protože by se dobrá víra odvíjela od postavení K. S. jako společníka, b) odvolací soud poměřoval dobrou víru právnické osoby výhradně právním postavením K. S. jako jednatele uvedené obchodní společnosti. Pak by ovšem byl nadbytečný poukaz na jeho postavení jako společníka obchodní společnosti, neboť bez ohledu na to by uvedená právnická osoba nemohla v dobré víře být už jen z toho důvodu, že její jednatel K. S. v dobré víře nebyl (a proto nebyla v dobré víře ani právnická osoba XY, s. r. o.) a tato zlá víra by pro právnickou osobu přetrvala i po skončení jeho jednatelství. Současně by pak byl nadbytečný i závěr odvolacího soudu, že „nebylo zjištěno, že by (míněno K. S.) tuto informaci (míněno zakládající zlou víru) sdělil ostatním statutárním orgánům společnosti“, neboť i v takovém případě by zlá víra byla přičitatelná právnické osobě už z původního jednatelství K. S. a jeho vědomosti o právně významných skutečnostech. Případné sdělení informace ostatním (zřejmě míněno následným) členům statutárního orgánu uvedené obchodní společnosti by pak jen tím spíše podtrhlo nedostatek dobré víry uvedené právnické osoby.

V dalším rozhodnutí pak bude na odvolacím soudu, aby v případě závěrů jednak o faktické držbě právních předchůdců žalobců a jejich oprávněné držbě se s touto námitkou dovolatele podrobně vypořádal a zaujal jasný právní názor.

Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud uvádí, že se neztotožňuje s náhledem, podle nějž by společník ve společnosti s ručením omezeným bez dalšího mohl vykonávat takovou roli, aby se jeho vědomost o určité skutečnosti (zde o skutečném průběhu hranice mezi předmětným a sousedním pozemkem) mohla promítnout do vědomosti právnické osoby. Odvolací soud pak žádným způsobem nerozvádí své úvahy ve směru, že v poměrech dané věci by tomu mohlo být jinak, resp. nevysvětluje, proč by se měla dobrá víra v dané věci odvíjet i od postavení K. S. jako společníka společnosti s ručením omezeným.

Pokud by pak zaujal odvolací soud názor, že dobrou víru právnické osoby nelze odvíjet od postavení jejího společníka, musel by se vypořádat s otázkou, zda změna statutárního orgánu může mít vliv na dobrou víru právnické osoby, resp. zda se neoprávněná držba může při změně osoby jednatele ve společnosti s ručením omezeným změnit na držbu oprávněnou (jak naznačuje dovolatel).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 8. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu