22 Cdo 1669/2000Rozsudek NS ze dne 28.11.2001

22 Cdo 1669/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) K. N., 2) J. P., 3) I. L. a 4) R. L., při zastoupení žalovaných 2) až 4) advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 193/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2000, č. j. 14 Co 650/99-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) až 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 425,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. P.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně jako podílová spoluvlastnice nemovitostí, a to domu č. p. 245 se stavební parc. č. 164 a zahradou č. 165 v kat. úz. Č., v rozsahu ideální jedné dvanáctiny, se domáhala určení relativní neplatnosti kupní smlouvy z 18. 5. 1992, uzavřené mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovanými 2) až 4) jako kupujícími, z důvodu, že žalovaný 1), který byl spoluvlastníkem označených nemovitostí v rozsahu ideální jedné třetiny, touto kupní smlouvou převedl svůj spoluvlastnický podíl na žalované 2) až 4), kteří nejsou ve vztahu k žalovanému 1) osobami blízkými, aniž bylo respektováno předkupní právo ostatních spoluvlastníků. O převodu části nemovitostí se dozvěděla z výpisu z listu vlastnictví v říjnu 1997.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. října 1999, č. j. 15 C 193/98-43, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) kupní smlouvou z 18. 5. 1992 prodal ideální jednu třetinu předmětných nemovitostí žalovaným 2) až 4) za kupní cenu 20 000,- Kč. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 9 dne 24. července 1992 pod č. j. 9 RI 434/92. Podle výpisu z katastru nemovitostí z roku 1997 označené nemovitosti vlastní žalobkyně v rozsahu ideální jedné dvanáctiny, žalovaná 2) pět dvanáctin, žalovaní 3) a 4) společně dvě dvanáctiny, žalovaná 4) tři dvanáctiny a Vladimír Nevím jednu dvanáctinu. Žalobkyně původně před uzavřením kupní smlouvy sama projevila zájem svůj podíl na nemovitostech prodat žalovaným 2) až 4) a věděla, že jim žalovaný 1) prodává svůj podíl. Žalovaní 2) až 4) vznesli námitku promlčení nároku na určení relativní neplatnosti dané smlouvy s ohledem na skutečnost, že od uzavření smlouvy uběhla doba šesti let; soud prvního stupně ke vznesené námitce promlčení přihlédl, když žaloba byla podána 8. 6. 1998.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. února 2000, č. j. 14 Co 650/99-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, návrh na připuštění dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně o prodeji žalovaným 2) až 4) věděla již v roce 1992, tak se závěrem o promlčení jejího práva podle § 100 odst. 1 věta třetí ObčZ, kdy žalobu podala po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle § 101 ObčZ ve spojení s § 40a ObčZ. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že námitku promlčení nevznesl žalovaný 1), neboť v řízení o určení neplatnosti právního úkonu, zahájeném na tomto úkonu nezúčastněnou osobou, mají všichni věcně pasivně legitimovaní účastníci právního úkonu (smlouvy) postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ). Pokud některý z nich vznese námitku promlčení, je tato námitka vznesena ve prospěch celého nedělitelného nároku věcné povahy a ostatních společníků. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně nemá ani naléhavý právní zájem na určení neplatnosti označené kupní smlouvy. V případě úspěšnosti žaloby by nebylo právo žalobkyně jistější a na jejím vlastnictví by se nic nezměnilo. Žalobkyně ani netvrdila, že by chtěla své předkupní právo vykonat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle žalobkyně se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Je toho názoru, že „když je právně nepochybná plná dělitelnost nemovitostí (ideální), nelze uplatnění či neuplatnění práva (tzn. námitky promlčení) brát jako nedělitelný nárok věcné povahy. Dále v rozporu se svým závěrem o nedělitelnosti nároku věcné povahy, odvolací soud při respektování podílů dovodil, že žalobkyně navíc není účastna práva, o něž v řízení jde, neboť jako podílový spoluvlastník nemá možnost ovlivnit vlastnictví zbývajících podílů, krom výkonu předkupního práva podle § 140 ObčZ, tedy přímo práva, o jehož výkon, resp. možnost uplatnění byla žalobkyně jednáním žalovaných připravena a předmětnou žalobou se domáhala nápravy“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 2) až 4) vyslovili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nenaplňuje předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a zcela se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, dovolací soud se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.

Dovolání v této věci může být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.

Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání z důvodu, že žalobkyně neformulovala žádnou otázku po právní stránce zásadního významu a jen obecně navrhla, aby bylo připuštěno dovolání. Toto rozhodnutí odvolacího soudu není správné.

Nejvyšší soud v rozhodnutí z 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 620/2000, publikovaném v Soudních rozhledech, sešit 6, ročník 2000, vyslovil právní názor, že „při podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání není účastník řízení povinen konkretizovat právní otázku, jejíž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, a že vyzve-li odvolací soud účastníka, aby blíže vymezil, pro jakou právní otázku by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jde o právu neodpovídající pokyn či poučení. Vyhoví-li účastník řízení takové neopodstatněné výzvě, stanou se předmětem posuzování přípustnosti dovolání dovolacím soudem z hlediska § 239 odst. 2 OSŘ všechny právní otázky uvedené v dovolání, jejichž řešení má podle tohoto účastníka činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu“.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil.

Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na právním závěru, že jestliže v řízení o určení neplatnosti právního úkonu, týkajícího se vlastnického práva jako práva věcného, vznese jen některý z věcně pasivně legitimovaných účastníků, kteří jsou nerozlučnými společníky (§ 91 odst. 2 OSŘ), námitku promlčení, je tato námitka vznesena ve prospěch celého nedělitelného nároku věcné povahy i ve prospěch ostatních společníků. Dovolacímu soudu není známo, že by veřejně či interně bylo publikováno rozhodnutí, které by tuto právní otázku výslovně řešilo. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je tedy přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Domáhá-li se žalobce určení neplatnosti právního úkonu vůči všem účastníkům právního úkonu, mají všichni věcně pasivně legitimováni účastníci právního úkonu v řízení podle § 91 odst. 2 OSŘ postavení nerozlučných společníků. Jejich práva a povinnosti vyplývající z neplatnosti právního úkonu mají totiž podle hmotného práva pro účastníky právního úkonu nedílnou povahu. Z postavení nerozlučných společníků vyplývá, že úkony jednoho z nich zavazují všechny společníky. Právo dovolat se relativní neplatnosti podle § 40a ObčZ podléhá promlčení; promlčecí doba podle § 101 ObčZ je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (k tomu srov. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 425). Námitka promlčení vznesená žalovanými 2) až 4) proto měla účinky i pro žalovaného 1). Bylo by protismyslné, aby pro dovolání se promlčení jen některými z na smlouvě zúčastněných osob byla smlouva relativně neplatná ve vztahu k některým z nich a k ostatním ne. Skutečnost, že žalovaný 1) námitku promlčení nevznesl, proto sama o sobě nemohla mít vliv na právní závěr odvolacího soudu o tom, že právo žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti se promlčelo.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil správně právní otázku, která činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Z důvodu procesní ekonomie nebyl důvod zabývat se řešením právních otázek spojených s nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení podle § 80 písm. c) OSŘ a výkonem předkupního práva podle § 140 ObčZ spoluvlastníkem žalobou podle § 603 odst. 3 ObčZ jako dalších důvodů svědčících podle rozhodnutí odvolacího soudu pro zamítnutí žaloby. Neshledal-li odvolací soud žalobní nárok po právu z více důvodů, pak při výsledném úsudku dovolacího soudu o správnosti jednoho z nich není třeba řešit otázku správnosti dalších důvodů.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně v tomto řízení a z toho, že úspěšnému žalovanému 1) náklady řízení nevznikly a úspěšným žalovaným 2) až 4) vznikly náklady (§§ 243b odst. 4, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalovaným 2) až 4) v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně žalovaných k dovolání – podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif v částce 1 200,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 225,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 2) až 4) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu