22 Cdo 1596/2020Usnesení NS ze dne 16.07.2020

22 Cdo 1596/2020-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce statutárního města Teplice, identifikační číslo osoby 00266621, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva ke stavbě, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 263/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 95 Co 120/2019-252, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Marečka.

Stručné Odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 9 C 263/2016-226, určil, že žalobce je vlastníkem budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku par. č. 703/4 v katastrálním území Teplice, obec Teplice (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízen (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 95 Co 120/2019-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil žalobce vlastníkem budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku par. č. 703/4, v katastrálním území Teplice, obec Teplice, která je součástí staveb č. p. 2880, 2881, 2882 v obci Teplice, jež jsou součástí pozemků par. č. 703/1, 703/2, 703/3, v katastrálním území Teplice, obec Teplice. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem objektu „D“ (dále též jen „krček“); jde o budovu, která spojuje tři obytné budovy s byty (A, B, C), jsou v něm umístěny společné rozvody pro tyto budovy a slouží jako společenské centrum pro obyvatele. Budovy A, B, CaD tvoří komplex, zřízený v rámci komplexní bytové výstavby v 70. letech minulého století; žalobce je i vlastníkem pozemku pod objektem D. Uvedené nemovitosti tvořící bytový komplex převzal žalobce do vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a v roce 1992 se chopil jeho držby; provedl pak i rekonstrukci objektu D. Teprve v roce 2010 žalovaná sdělila žalobci, že je vlastníkem objektu D; jako vlastník byla evidována v katastru nemovitostí. Okresní soud uvedl, že žalobce splnil podmínky vydržení a budovu krčku vydržel; současně však konstatoval, že tento objekt, byť v katastru nemovitostí evidovaný jako samostatná budova, byl „nedílnou součástí komplexní bytové výstavby“ a že objekty komplexní bytové výstavby funkčně i technicky propojené a na sobě závislé přešly do vlastnictví obcí, tedy i žalobce, již na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výrok upravil na základě úpravy žaloby vycházející z toho, že „krček“ není samostatnou věcí, ale součástí budov A, BaC; vyšel z toho, že uvedené stavby jsou z hlediska funkčního, stavebně technického a provozního hlediska úzce propojeny s „krčkem“, a ten tak tvoří jejich součást. Oddělení „krčku“ od budov A, B a C by vyvolalo potřebu dalších stavebních prací a došlo by i ke ztrátě napojení některých inženýrských sítí a budova B by ztratila vstup. Žalobce je tedy vlastníkem objektu D jako součásti objektů A, B a C; proto žalobce nabyl vlastnické právo ke krčku jako součásti těchto objektů k 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., jako k součásti obytných domů A, B a C.

„Nad rámec výše uvedeného“ odvolací soud konstatoval, že pro případ, že by „krček“ byl samostatnou věcí, by byl správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce vlastnické právo k němu vydržel, a vysvětlil, proč považuje (pokud by byla dána tato eventualita) závěr soudu prvního stupně za správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Soud prvního stupně opřel závěr o tom, že žalobce je vlastníkem objektu D, o dva nabývací tituly, a jako první uvedl, že vlastnické právo k budově vydržel. Odvolací soud sice opřel žalobcovo nabytí vlastnického práva o závěr, že sporná budova je součástí objektů A, BaC, které jsou ve vlastnictví žalobce, nicméně pro případ, že by byla samostatnou věcí, přezkoumal i úvahy soudu prvního stupně o tom, že žalobce vlastnické právo vydržel, a shledal je správnými. Tyto závěry však dovolání nijak nenapadá, nemohou být tedy předmětem dovolacího přezkumu.

Nejvyšší soud mnohokrát, např. již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění tehdy platném) přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. To platí i za současné právní úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4360/2018, a řadu dalších rozhodnutí).

Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné; v případě, že by závěr odvolacího soudu o tom, že sporná budova byla součástí budov A, BaC, byl nesprávný, jak tvrdí dovolatelka, pak by se uplatnil druhý důvod pro vyhovění žalobě, a to skutečnost, že žalobce vlastnické právo vydržel. (Na tom nic nemění ani skutečnost, že by rozsudečný výrok v takovém případě vyžadoval formulační úpravu). Nicméně dovolání by nebylo přípustné bez ohledu na tuto skutečnost.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítá, že úvaha soudu, že předmětná budova není samostatnou věcí, je zjevně nepřiměřená; v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, ve kterém se uvádí: „Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou“. Nicméně ani za tehdejší úpravy přípustnosti dovolání (v roce 2011) k založení jeho přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění tehdy účinném, nemohlo založit přípustnost jen tvrzení, že z hlediska konkrétních skutkových zjištění je závěr součásti věci zjevně nepřiměřený. Nebyla-li ve věci dána přípustnost podle § 237 a násl. o. s. ř., nepřicházelo do úvahy ani posouzení přiměřenosti úvahy o tom, zda jde o součást či samostatnou věc. To platí tím spíše za současné úpravy dovolacího řízení. „Přiměřenost úvahy“ by bylo možno přezkoumat jen, pokud by byl dán důvod přípustnosti dovolání, uvedený v § 237 o. s. ř.

Dovolatelka upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, ve kterém se uvádí, že není možné, aby součást byla současně společná dvěma věcem; současně tvrdí, že dovolací soud by mohl posoudit otázku, zda součást může být společná několika věcem, jako otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. K tomu se v první řadě poznamenává, že sama dovolatelka vychází z rozhodnutí, ve kterém tato otázka řešena byla. Dále: Oba soudy vycházely z toho, že objekty A, B, CaD tvoří komplex vzájemně stavebně, funkčně i provozně propojený; z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá závěr, že by budovy A, B a C byly samostatnými věcmi – předměty vlastnického práva. Odvolací soud naopak uvedl, že evidence objektu D jako samostatné stavby v katastru nemovitostí ještě nezakládá jeho samostatnost jako věci. Ostatně ani jednání o převodu objektu D na žalobce, ani jeho evidence v účetnictví apod. nemohly mít na kvalifikaci celého komplexu ani tohoto objektu vliv; to, zda jde o samostatnou věc či součást, je objektivně dáno a jednání účastníků vycházející z ev. nesprávného ohledu na tom nic nemůže změnit.

Dále dovolání tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 175/2001, ve kterém se uvádí: „Pouhá skutečnost, že dům byl stavebně upraven tak, aby byl účelově užíván spolu se sousedícím domem, (došlo k funkční propojenosti obou domů) ještě neznamená, že přestal být samostatnou věci v právním smyslu a stal se pouhou součástí věci jiné“. O takový případ však v této věci nejde. Celý komplex byl zřízen v rámci tzv. komplexní bytové výstavby, od počátku byl stavebně, funkčně a provozně propojen, měl jediného vlastníka. Nejde tedy o situaci, kdy dvě samostatné (ve smyslu občanského práva) stavby byly následně propojeny.

Dovolatelka pak zpochybňuje posouzení věci z hlediska stavebně technického a tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002; v této věci však šlo o jiný objekt – výměníkovou stanici, a rozhodnutí neobsahuje nic, co by řešilo právní režim komplexu obytných budov. Konečně polemizuje i s názorem o propojení „funkčně – provozním“, zde však nevymezuje důvod přípustnosti dovolání, jen obecně odkazuje na již zmíněný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 175/2001.

Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. 7. 2020

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu