22 Cdo 1493/2014Usnesení NS ze dne 30.09.2014

22 Cdo 1493/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. M. a b) H. M., zastoupených Mgr. Petrem Filipi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, IČO: 00020478, a 2) České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, IČO: 60162694, s adresou pro doručování: Ministerstvo obrany, Agentura pro právní zastupování, poštovní přihrádka 154, náměstí Svobody 471, Praha 6, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 5/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 28 Co 227/2011-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 7 C 5/2009-102, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání náhradního pozemku o výměře 3.859 m2, odpovídajícího charakterem pozemkům parc. č. 989/6 a parc. č. 995/13 v k. ú. J. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 28 Co 227/2011-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud nesprávně vyložil konstrukci a podmínky vydání náhradních pozemků. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila a žalovaná 2) navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo

bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

V dané věci přichází do úvahy přípustnost dovolání žalobců jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.

Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

V dané věci se žalobci domáhali vydání náhradního pozemku „analogicky“ podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Tvrdili, že jim byla způsobena majetková křivda, neboť byli zbaveni možnosti vykonávat svá vlastnická oprávnění ke shora uvedeným pozemkům v k. ú. Jirny tím, že k nim bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch Ministerstva obrany k zajištění obrany státu a nyní jsou omezeni v jejich užívání tím, že je na nich vyhlášeno pásmo hygienické ochrany vodních zdrojů druhého stupně. Domnívají se, že by jim měla být za znehodnocené pozemky poskytnuta náhrada, neboť jde o obdobnou situaci jako při vydávání náhradních pozemků v restitučním řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemky „nepřešly na stát v uvedeném rozhodném období žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) až k) zákona o mimosoudních rehabilitacích a stát je ani nepřevzal bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích“. Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobcům nevznikla žádná majetková křivda ve smyslu restitučních předpisů, a nemohou se tedy domáhat vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, je jeho rozhodnutí správné a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že přechodem věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě se nemusí ve všech případech rozumět přechod vlastnického práva; zákon o půdě totiž v tomto ustanovení nepoužívá dikce, že přešlo vlastnictví nebo vlastnické právo původního vlastníka na stát nebo právnickou osobu, ale že přešla věc (nemovitost). Tak např. v rozsudku ze dne 25. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 1177/96, vyslovil dovolací soud názor, že pro posouzení, zda má být použito v dané věci zákona o půdě, není rozhodující, zda na stát nebo právnickou osobu přešlo vlastnické právo k nemovitosti, nebo došlo k jejímu přechodu na stát nebo právnickou osobu cestou faktického odnětí.

Jestliže však nedošlo ani k přechodu vlastnického práva, ani k přechodu předmětných pozemků na stát formou jejich faktického odnětí, není dán nárok podle zákona o půdě na jejich vydání či na vydání náhradních pozemků.

Správný je i závěr odvolacího soudu, že omezení užívání pozemků jejich zařazením do pásma hygienické ochrany vodních zdrojů nezakládá nárok žalobců na vydání náhradního pozemku, pouze možnost domáhat se náhrady finanční.

Podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013, za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§ 8) k odběru vody z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud.

Náhradu tedy chápe zmíněné ustanovení vodního zákona jako náhradu finanční (jednorázová náhrada), nikoli jako náhradu ve formě náhradního pozemku.

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2014

Mgr. David Havlík

předseda senátu