22 Cdo 1321/2009Usnesení NS ze dne 21.06.2011

22 Cdo 1321/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318, proti žalovaným: 1) P. J., 2) J. D. a 3) J. D., všem zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 41/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2008, č. j. 15 Co 94/2008-295, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 9 C 41/2001-258, zřídil „právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku parc. č. 1972/1 a k pozemku parc. č. 1952/5 v obci a k. ú. V. M., ve prospěch současného vlastníka stavby garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 v obci a k. ú. V. M., kterým je žalobce, a každého dalšího vlastníka stavby garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 v obci a k. ú. V. M., spočívající v právu cesty přes přilehlou část pozemku parc. č. 1972/1 v obci a k. ú. V. M. před stavbou garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 v obci a k. ú. V. M. v prostoru vyznačeném geometrickým plánem vyhotoveným společností E. I. P. Panorama a. s., geodetické služby, se sídlem V. M., Hornoměstská 400/28, č. zak. 1642-30-1999 ze dne 18. 2. 1999, který je nedílnou součástí rozsudku a přes pozemek parc. č. 1952/5 v obci a k. ú. V. M..“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č. j. 15 Co 94/2008-295, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.

V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042.

Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil. Odvolacímu soudu převážně vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, popř. že je nesprávně posoudil. Zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Žalovaný 1) především tvrdí, že si nalézací soudy nesprávně vyložily pojem přilehlý pozemek. K tomu je třeba poznamenat, že pokud jde o výklad slov „přilehlý pozemek“ používá soudní praxe při aplikaci § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) širšího výkladu ve prospěch vlastníků staveb. Zde dovolací soud odkazuje na správné usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004, publikované v Soudních rozhledech č. 5/2006, podle kterého přilehlým pozemkem ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení práva nezbytné cesty není jen pozemek bezprostředně přilehlý ke stavbě, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí a přes které má být přístup realizován. Tyto závěry nalézací soudy respektovaly, jestliže shledaly, že přilehlým pozemkem je jak pozemek žalovaného 1) parc. č. 1972/1, tak i pozemek žalovaných 2) a 3) parc. č. 1952/5.

Namítá-li dovolatel, že výkon práv z věcného břemene ze strany žalobce bude ve zjevném rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce i jeho otec měli možnost pozemek zatížený věcným břemenem od původního vlastníka odkoupit ale neučinili tak, dovolací soud uvádí, že tato námitka představuje nepřípustné nóvum, neboť ji dovolatel uplatnil až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Namítanými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780. Tak tomu však v tomto případě není.

Dovolatel rovněž napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému 1) právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2011

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu