22 Cdo 1062/2020Rozsudek NS ze dne 27.05.2020 oprávněná držba

22 Cdo 1062/2020-662

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 828/151, proti žalovanému D. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 77/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 5 C 77/2012-510, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu postavenou na pozemku žalobců p. č. XY, v obci XY a katastrálním území XY, do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 5 C 77/2012-569, opravil označení pozemku na pozemek „žalobkyně p. č. XY“. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III).

Soud prvního stupně nejprve zkoumal, zda stavba žalovaného je postavena na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Zjistil, že V. a M. Č. (předchůdci žalovaného) nabyli trhovou smlouvou z 2. 9. 1911 usedlost č. p. XY ve XY, k. ú. XY, tvořenou (mimo jiné) pozemky st. p. č. XY, p. č. XY a XY (celkem 14 pozemků). Trhovou smlouvou z 20. 4. 1933 prodali manželům J. a M. B. (předchůdcům žalobkyně) z této usedlosti celkem 5 pozemků (žádný nebyl stavebním), z toho z výše uvedených jen pozemky p. č. XY, zahrada, a p. č. XY, role, které byly následně odepsané z vložky pozemkové knihy č. XY a zapsané do vložky č. XY. Po smrti V. Č. (XY) byla pozůstalost odevzdána usnesením soudu z 25. 11. 1933 M. Č., XY bylo do pozemkové knihy vyznačeno, že na st. p. č. XY byl zbořen dům, označení domu č. p. XY bylo vymazáno a pozemek byl označen jako spáleniště. Po smrti M. Č. (15. 10. 1958) bylo potvrzeno usneseními státního notářství z 30. 1. 1986 a ze 14. 5. 1986 nabytí vlastnictví (mimo jiné) pozemku st. p. č. XY, spáleniště, vnukovi J. Š., jemuž byl pozemek vydán k užívání JZD Mírová pod Kozákovem na základě souhlasu z 22. 3. 1989. Dne 1. 9. 1989 mu bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby na stavbu rekreačního domku na p. č. XY, zbořeniště, 198 m², v k. ú. XY, na základě doložení vlastnictví pozemku výpisem z evidence nemovitostí. Přípisem ONV Semily z 21. 9. 1989 bylo doporučeno J. Š. jednání se S. a předložení jim dokladů o nabytí vlastnictví st. p. č. XY. Dne 11. 11. 2010 byl J. Š. jako stavebníkovi vydán souhlas s provedením ohlášené stavby rodinného domku včetně přistavěné kolny, domovního vedení elektro a žumpy, na tomto pozemku. Dne 8. 3. 2011 oznámil katastrální úřad, že opravil zákres vlastnické hranice mezi stavební parcelou č. XY – zastavěná plocha a zbořeniště, 198 m², a pozemkovou parcelou č. XY - zahrada, 291 m². Po smrti J. Š. v průběhu řízení (v roce 2013) se jeho nástupcem stal žalovaný. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení soud zjistil, že stavba ve skutečnosti stojí na pozemku p. č. XY, neboť zobrazení stávající situace v mapě a v reálu nasvědčuje tomu, že v katastrální mapě je chyba výrazně překračující povolené odchylky.

K vydržení pozemku pod stavbou žalovaným a jeho předchůdci nedošlo, neboť podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále též „OZO“), nesplnili předchůdci podmínku řádné držby po stanovenou dobu, v letech 1959-1960 pozemky p. č. st. XY a p. č. XY užíval otec svědka B., následně s nimi hospodařilo jednotné zemědělské družstvo (dále „JZD“) a v roce 1989 byla dobrá víra J. Š. narušena sdělením ONV. Na rozhodování o odstranění stavby použil dosavadní právní předpisy a vzhledem k tomu, že otec žalovaného ve výstavbě pokračoval i poté, co bylo zřejmé, že staví minimálně částečně na cizím pozemku, neshledal soud důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by stavba neměla být odstraněna.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I odst. první), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok I odst. druhý, výrok II) i nákladech řízení státu (výrok I odst. třetí). Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně z listinných důkazů a s právním závěrem, že pozemek nevydržel otec žalovaného z důvodu nesplnění vydržecí doby pro narušení dobré víry v září 1989. Po zopakování dokazování výpověďmi svědků J. C. a J. B. na místě samém však dospěl k závěru, že sporný pozemek vydržela již M. Č., neboť s manželem po uzavření trhové smlouvy z 20. 4. 1933 vycházeli z toho, že jsou nadále vlastníky pozemku p. č. st. XY a zbytků po vyhořelém domě č. p. XY, které se, jak se ukázalo až znaleckým posudkem, ve skutečnosti nacházely na pozemku p. č. XY. Tuto parcelu tak i po převodu užívali prostřednictvím zbytků domu č. p. XY (zbořeniště), k němuž nadále měli vlastnický vztah, a to přesto, že se po smrti manžela M. Č. odstěhovala nejprve do místa nedaleko spáleniště a po roce 1945 do pohraničí. Její držba nebyla ničím přerušena do vypršení vydržecí doby 1. 1. 1961. Výpovědí svědka J. C. bylo prokázáno, že od roku 1953 do výstavby nového domu byly zbytky původního domu v místě, kde se nachází nový dům. To připustil i svědek J. B. M. Č. tedy spornou část pozemku pod domem vydržela, nikoli podle OZO, za nějž pozemek držela pouze 18 let, nýbrž za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 1951, když desetiletá vydržecí doba podle toho zákona začala plynout jeho účinností a uplynula 1. 1. 1961. Žalobkyně vlastníkem sporné části pozemku být nemůže, její žalobě na odstranění stavby proto vyhovět nelze.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek v celém rozsahu a navrhla jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na žalovaném bylo prokázat vydržení pozemku, když jiný právní důvod pro umístění stavby na pozemku žalobkyně p. č. XY nebyl prokázán. Závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalovaného užívala spornou část pozemku pouze prostřednictvím zbořeniště, neboť se z místa před uplynutím vydržecí doby odstěhovala a na dobu několika desítek let je zcela opustila, se rozchází s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když takto specifikovaná držba bez jakýchkoliv jiných projevů faktického ovládání věci nemůže dle zákona vést k vydržení, neboť se ve skutečnosti o držbu nejedná (zde poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 204/2013). Pouhým umístěním zbytků stavebního materiálu na nemovitosti předchůdkyně žalovaného nemohla nemovitost fakticky ovládat. Zbořeniště nebylo samostatnou věcí v právním smyslu. Vyhořením dům zanikl, zbořeniště se stalo součástí pozemku a vlastnické právo k němu náleželo právním předchůdcům žalobkyně, nikoli žalovaného. Ohledně zániku domu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2125/2000, usnesení sp. zn. 22 Cdo 4823/2007 a sp. zn. 20 Cdo 931/99. Navíc nebylo řádně prokázáno, že by se zbytky shořelého domu č. p. XY skutečně nacházely v místě, kde se nyní nachází stavba, jejíž odstranění je požadováno. Svědecké výpovědi jako dostatečný důkaz takové skutečnosti nemohou sloužit a navíc se neshodují. Odkázala na výpověď svědka J. B., dle nějž předchůdci žalovaného prodali pozemky předchůdcům žalobkyně až po požáru jejich domu, místo po prodeji opustili a vrátili se až v 80. letech 20. století. Spornou část pozemku včetně spáleniště jako vlastní užívali předchůdci žalobkyně až do přenechání do užívání místnímu JZD. Ohledně doby požáru domu upozornila na úryvek z knihy „Listy z naší kroniky, XY“, vydané v roce 1993. Žalovaný i ve vztahu k užívání JZD zaměňuje pozemek p. č. st. XY se spornou částí pozemku p. č. XY, která mu však nikdy nenáležela, a nijak s ní proto nedisponoval, veškeré jím předložené dokumenty se týkají toliko pozemku p. č. st. XY. Předchůdci žalovaného proto nesplnili podmínky pro vydržení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru o vydržení pozemku jeho předchůdkyní. Část zemského povrchu pod zbořeništěm byla způsobilá k vydržení a odvolací soud vycházel nejen z výpovědí svědků, ale i z místních šetření, listinných důkazů a znaleckého posudku. Žalobkyně nestaví dovolání na přiléhavém dovolacím důvodu. Judikatura dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 204/2013) jasně uvádí, že faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Předchůdci žalobkyně nemohli být v dobré víře, že jim zbořeniště patří, a sami se chopit poctivé držby, neboť z trhové smlouvy je patrno, že nabyli toliko roli a nikoli stavbu či pozemek zastavěný stavbou. Původně byl předmětem žaloby pozemek p. č. XY, neboť se předchůdci žalobkyně domnívali, že stavba růžkem zasahuje na tento jejich pozemek. Až poté se ukázalo, že se stavba nachází katastrálně celá na pozemku p. č. XY. Do roku 2013 (vyhotovení znaleckého posudku) tak jednaly strany ve skutkovém omylu, když považovaly pozemek pod stavbou za pozemek p. č. st. XY. Zpochybnil tvrzení o obhospodařování pozemku předchůdci žalobkyně z důvodu kolektivizace zemědělských pozemků v dané lokalitě.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání (které je podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění předpokladů v § 241 o. s. ř.) je přípustné a důvodné. Dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (s označenými rozhodnutími). Nezformulovala sice výslovně právní otázku, nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že za významnou pro rozhodnutí považuje otázku vlastnictví zbořeniště a otázku, zda lze vykonávat držbu nezbytnou pro vydržení vlastnického práva prostřednictvím zbořeniště, tedy pozůstatků původního domu, nacházejícího se na cizím pozemku. Na vyřešení těchto otázek přitom odvolací soud své rozhodnutí založil (nedostatek aktivní legitimace žalobkyně dovodil z toho, že vlastnictví části pozemku s novou stavbou postavenou tam, kde se nacházely pozůstatky původní stavby, vydržela předchůdkyně žalovaného M. Č. XY, když držbu vykonávala prostřednictvím vlastnictví pozůstatků původní stavby – zbořeniště).

Jelikož k vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, nalézací soudy správně podle § 3028 odst. 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, posuzovaly otázky s tím související podle dosavadních právních předpisů.

Podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 1951, vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví (§ 115). Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté (§ 116 odst. 1). Kdo nabude oprávněné držby od držitele oprávněného, může si započíst vydržecí dobu předchůdcovu (§ 116 odst. 2). Lhůta, která počala běžet před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. ledna 1951; určuje-li lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet (§ 566 odst. 1). Totéž platí o době vydržecí a promlčecí (§ 566 odst. 2).

Podle § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále „obč. zák.“, ve znění účinném od 1. 4. 1983 (od změny provedené zákonem č. 131/1982 Sb., když do té doby obč. zák. vydržení neupravoval), do 31. 12. 1991 (do dne předcházejícího účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.), se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let (odst. 1 věta první). Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200 (odst. 2). Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů (odst. 3), tedy i podle zákona o zemědělském družstevnictví č. 122/1975 Sb.

Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Objektivně omluvitelný omyl zakládá poctivou držbu podle OZO i oprávněnou držbu podle občanského zákoníku z roku 1950 a občanského zákoníku z roku 1964. Část parcely, která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se stávala pozemkem a pozemek jako nemovitou věc bylo možno vydržet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000).

V rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, Nejvyšší soud konstatoval, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“. V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp zn. 22 Cdo 204/2013, Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu dále uvedl, že corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem.

Držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel – detentor – tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní či smlouvou o výpůjčce) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).

Držbu věci tedy nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen „holé vlastnictví“. Sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 83/99).

Zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako „corpus possessionis“, záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016).

Podle § 562 zákona č. 141/1950 Sb. se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. 1. 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Se zřetelem na přechodná a závěrečná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., se i otázka nabytí vlastnictví ke stavbě posuzuje podle předpisů platných a účinných v době, kdy měla vzniknout, tj. podle obecného zákoníku občanského z r. 1811. Obecný zákoník občanský pojednává o právu vlastnickém v hlavě druhé - § 353 a násl. V § 417 – 419 upravuje poměr budovy k pozemku, na němž je budova postavena, vycházeje ze zásady „superficies solo cedit“, tj. že věci, „které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako domy a jiné budovy“, jsou součástmi nemovitosti. Byla-li budova zřízena s úmyslem, aby tam trvale zůstala, stává se součástí pozemku; byla-li zřízena k určitému pomíjivému účelu, součástí pozemku se nestává. Obecně platná zásada „superficies solo cedit“ zakotvená v OZO znamenala, že stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku, a vlastníkem stavby byl tedy vlastník pozemku, neplatila však bezvýjimečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99). „Ode dne účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. přestaly být stavby součástí pozemku, i když šlo o stavby zřízené za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2128/2011).

V rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, Nejvyšší soud uvedl: „Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný“. Judikatura dovolacího soudu nemůže soudy zavazovat tím, že by určovala nad rámec obecných principů i další míru destrukce, která musí být naplněna, aby původní stavba zanikla; to je věc individuálního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4823/2007). V rozsudku ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2125/2000, Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že po zániku domu jako samostatné nemovité věci z domu zůstane zeď, která má samostatný hospodářský význam (např. slouží k ohrazení pozemku), je zeď věcí a zůstává ve vlastnictví vlastníka domu. Nemá-li zeď samostatný hospodářský význam, stává se součástí pozemku, na kterém je postavena, a vlastník pozemku ji nabývá přírůstkem.“

V této věci jde o vyřešení skutkového omylu předchůdců žalovaného o tom, že pozemek pod domem č. p. XY (po vyhoření pod jeho pozůstatky) je pozemkem p. č. st. XY (nikoli částí pozemku p. č. XY, jak tvrdili původní žalobci v žalobě, ani pozemku p. č. XY – role, jak se zjistilo v řízení ze znaleckého posudku), jenž M. Č. nabyla s manželem do vlastnictví trhovou smlouvou z roku 1911, trhovou smlouvou z roku 1933 tento pozemek nepřevedli na předchůdce žalovaných, ponechali si jej ve vlastnictví, a po smrti manžela jeho vlastnický podíl M. Č. zdědila, to vše za okolností podporovaných státními orgány zápisy v pozemkové knize a chybným zákresem v katastrální mapě, jak byly soudy zjištěny. Pozemek p. č. XY manželé Č. od roku 1911 vlastnili, v roce 1933 jej převedli na předchůdce žalobkyně, aniž tušili, že stavba č. p. XY (po vyhoření označovaná jako zbořeniště či spáleniště) se nachází na něm a nikoli na pozemku p. č. st. XY, jenž si ve vlastnictví ponechali.

Podle výše uvedené standardní judikatury Nejvyššího soudu platí, že pro zachování panství nad pozemkem nemusí držitel na pozemek celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem, a to i v případě, že držbu vykonává prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora, jímž může být i JZD). Nelze proto vyloučit ani držbu pozemku vykonávanou prostřednictvím vlastnictví stavby na něm (případně jejích zbytků, které nepřirostly vlastnicky k pozemku), za předpokladu, že se tak děje za okolností, které s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory lze považovat za nakládání s věcí. Dovolací soud přitom může závěr nalézacích soudů, zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci (a je tak naplněn stav označovaný jako „corpus possessionis“), zpochybnit jen v případě, že by byl zjevně nepřiměřený.

Z označené judikatury vyplývá závěr, kdy lze považovat pozůstatky stavby za věc v právním smyslu a kdy již nikoli, což závisí na skutkových zjištěních a zhodnocení nalézacího soudu. Stavba, o níž se předchůdci žalovaného domnívali, že stojí na pozemku p. č. st. XY, měla vzniknout i vyhořet před 1. 1. 1951, tedy za účinnosti OZO, vycházejícího (až na výjimky) ze zásady superficies solo cedit. Podle občanského zákoníku č. 141/1950 se však staly samostatnou věcí i stavby zřízené před 1. 1. 1951. Pro závěr, zda pozůstatky vyhořelé stavby byly během vydržecí doby (1. 1. 1951 až 1. 1. 1961) ve vlastnictví M. Č. (jenž učinil odvolací soud), je tedy významné, zda je lze ve smyslu výše uvedené judikatury považovat za samostatnou věc. Takový závěr však odvolací soud neučinil a posouzení vlastnictví (jehož prostřednictvím měla M. Č. držbu části sporného pozemku podle odvolacího soudu vykonávat), je tak neúplné.

Odvolací soud učinil závěr, že pozemek pod bývalou stavbou č. p. XY po smrti manžela M. Č. nerušeně držela až do vypršení vydržecí doby 1. 1. 1961. Desetiletá vydržecí doba jí plynula od 1. 1. 1951 (účinnost zákona č. 141/1950 Sb.) do 1. 1. 1961. Ačkoli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze pozemek ovládat přesto, že jej vlastník léta ponechá ladem, je nutno závěr odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřený nejen proto, že považoval pro výkon držby za významné vlastnictví pozůstatků bývalé stavby, aniž vysvětlil, z čeho vlastnický vztah manželů Č. k pozůstatkům domu dovodil, nýbrž i proto, že odvolací soud zřejmě přehlédl, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně z listinných důkazů (s nimiž se odvolací soud ztotožnil) M. Č. zemřela již 15. 10. 1958, tedy v průběhu odvolacím soudem uvedené desetileté vydržecí doby. Od své smrti totiž podle § 4 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. („způsobilost člověka mít v mezích právního řádu práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí“) nemohla být subjektem práv a povinností (nemohla tedy ani vykonávat držbu a sama vydržet vlastnické právo). Odvolací soud přitom uvedl, že neřeší, kdo je vlastníkem pozemku, neboť si to vyžádá další řízení včetně dodatečného projednání dědictví po M. Č.

Kritika dovolatelky týkající se postupu soudu při provádění důkazů představuje námitku vad řízení. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem nelze (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a řadu dalších). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 28/2016). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Tak tomu ale v této věci není, dovolací soud uvedené vady v hodnocení důkazů nezjistil.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). V řízení bude totiž nutné se vypořádat s předběžnou otázkou vydržení sporné části pozemku se zohledněním úmrtí M. Č. 15. 10. 1958 (před 1. 1. 1961), a nevyjdou-li najevo jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit vydržení sporné části pozemku jejími nástupci v době, kdy to občanský zákoník umožňoval (s případným započtením oprávněné držby jejich předchůdkyně a posouzením držby podle výše uvedené judikatury), s dalšími předpoklady pro rozhodnutí o žalobě na odstranění neoprávněné stavby. Odvolací soud přitom zváží, zda a jakým způsobem lze zjištěné skutečnosti týkající se skutkového omylu obou stran (vycházejícího z chybných údajů státních orgánů) o tom, na jaké parcele se původní stavba č. p. XY (v místě jejíchž pozůstatků podle zjištění soudu byla postavena nová stavba) nachází, ve spojení s dalšími učiněnými zjištěními promítnout do rozhodnutí o odstranění stavby podle § 135c obč. zák.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu