21 Cdo 5271/2014Rozsudek NS ze dne 26.05.2015

21 Cdo 5271/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CFARMA s.r.o. se sídlem v Jenišově, Zvonečková č. 200, IČO 26171732, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 114/27, proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj v Karlových Varech, Západní č. 1800/19, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 274/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2014 č.j. 13 Co 679/2012-221, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 16.6.2009 proti žalované České republice - Ministerstvu financí domáhal, aby bylo určeno, že "na budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 387, budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 388, budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 496, pozemku parc. č. st. 387 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 388 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. st. 496 - zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území S. V. u M. L., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, na listu vlastnictví č. 238 pro obec S. V., katastrální území S. V. u M. L., nevázne zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně, Finančního úřadu v Mariánských Lázních, k zajištění daňové pohledávky ve výši 2.169.288,- Kč za daňovým dlužníkem Veřejnou obchodní společností MALES v Dolním Žandově". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 5.5.2006, kterou uzavřel s prodávajícím podnikatelem Ing. V. N., vlastníkem předmětných nemovitostí. Finanční úřad v Mariánských Lázních "zřídil" rozhodnutím ze dne 8.3.1996 č.j. ML-3038/970/96/K na nemovitostech zástavní právo, a to ve prospěch daňové pohledávky za daňovým dlužníkem Veřejnou obchodní společností MALES v Dolním Žandově, kterému Pozemkový fond prodal část podniku Statek Mariánské Lázně (farmu Stará Voda), jehož součástí byly předmětné nemovitosti; Pozemkový fond však posléze odstoupil od smlouvy ze dne 18.8.1994 o prodeji části podniku Statek Mariánské Lázně, farma Stará Voda, a nemovitosti prodal Ing. V. N. Žalobce dovozuje, že "daňová pohledávka je příjmem státního rozpočtu a z hlediska hmotného práva tato pohledávka patří České republice" a že "doručením odstoupení od smlouvy o prodeji podniku společnosti MALES, v.o.s. se zástavní věřitel Česká republika stala vlastníkem zástavy", čímž došlo "ke splynutí práva na uspokojení daňové pohledávky ze zástavy s povinností strpět uspokojení daňové pohledávky ze zástavy v jedné osobě" a k zániku zástavního práva splynutím práva a povinnosti podle ustanovení § 584 občanského zákoníku.

Okresní soud v Chebu, kterému byla věc postoupena podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.4.2010 č.j. 21 C 198/2009-17 jako soudu místně příslušnému - poté, co žalobce vyslovil v podání ze dne 19.8.2011 souhlas s tím, aby bylo nadále "jednáno s Finančním úřadem v Mariánských Lázních jako organizační složkou státu" - rozsudkem ze dne 17.7.2012 č.j. 20 C 274/2010-183 opraveným usnesením ze dne 30.4.2014 č.j. 20 C 274/2010-208 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.702,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že Pozemkový fond uzavřel s Veřejnou obchodní společností MALES v Dolním Žandově dne 18.8.1994 smlouvu č. 691/94 o prodeji části podniku (Statku Mariánské Lázně, farmy Stará Voda), kterou prodal nabyvateli mimo jiné předmětné nemovitosti, že z důvodu nezaplacení kupní ceny Pozemkový fond notářským zápisem ze dne 2.5.1996 od této smlouvy odstoupil, že smlouvou ze dne 10.11.1997 č. 1/231097 Pozemkový fond prodal část podniku Ing. V. N., který ji smlouvou ze dne 5.5.2006 převedl na žalobce, a že rozhodnutím Finančního úřadu v Mariánských Lázních dne 8.3.1996 č.j. ML-3038/970/96/K bylo na předmětných nemovitostech vymezeno zástavní právo ve prospěch daňové pohledávky za daňovým dlužníkem Veřejnou obchodní společností MALES v Dolním Žandově. I když není vyloučen zánik zástavního práva splynutím podle ustanovení § 584 občanského zákoníku, soud prvního stupně v projednávané věci dovodil, že Pozemkový fond "je právnickou osobou, která se zapisuje do obchodního rejstříku, a příjmy Fondu netvoří součást státního rozpočtu České republiky" a že tedy Pozemkový fond "nemůže být považován za organizační složku státu"; odstoupení od smlouvy ze strany Pozemkového fondu nemohlo mít za následek "zánik zástavního práva tím, že zástavní věřitel se na přechodnou dobu stal současně vlastníkem zástavy". Soud prvního stupně rovněž odmítl názor žalobce, že by zajištěná pohledávka mohla být promlčena nebo prekludována, a uzavřel, že žaloba není opodstatněná. Za žalovaného označil v záhlaví rozsudku "Finanční úřad v Mariánských Lázních" a na pokyn odvolacího soudu opravil tento údaj tak, že "správně zní Česká republika - Finanční úřad pro Karlovarský kraj".

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.6.2014 č.j. 13 Co 679/2012-221 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná Česká republika není pasivně věcně legitimována, a že je proto třeba žalobu zamítnout, aniž by bylo potřebné se zabývat "podstatou sporované skutečnosti". I když "daňové pohledávky jsou příjmem státního rozpočtu", podle názoru odvolacího soudu není zástavním věřitelem (věřitelem daňové pohledávky zajištěné zástavním právem) "stát, ale příslušný finanční úřad, který rozhodnutí o rozsahu ze zákona vzniklého zástavního práva k zajištění daňové pohledávky daňového dlužníka vydal", tedy "Finanční úřad Mariánské Lázně, respektive po zrušení zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech zákonem č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2013, Finanční úřad pro Karlovarský kraj"; na uvedeném nic nemění ani to, že finanční úřady "jako územní finanční orgány a správní úřady byly a jsou organizačnímu složkami státu" a že tedy nejsou právnickými osobami, neboť mají ve věcech správy daně způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení a v tomto rozsahu i procesní způsobilost. Protože žalobce podal žalobu proti České republice, musela být žaloba již z tohoto důvodu zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dovozuje, že ze "závěru o tom, že finanční úřad ve věci legitimován je, nelze činit závěr, že Česká republika ve věci legitimována není, neboť nelze vyloučit, aby ve věci bylo věcně legitimováno na straně žalované, tj. pasivně legitimováno, více subjektů", a zdůrazňuje, že "nositelkou nároku z daňových pohledávek z hlediska hmotného práva je coby majitelka Česká republika", na čemž "nic nemění skutečnost, že finanční úřad vykonává správu daní a je tudíž sám věcně legitimován vymáhat pro Českou republiku daňové nedoplatky", že způsobilost finančních úřadů být účastníkem občanského soudního řízení se "nemůže dotýkat postavení České republiky jako nositelky hmotněprávních oprávnění vůči jejímu majetku (její věcné legitimace)" a že je nepřijatelný závěr, podle kterého by Česká republika byla v otázce daňových pohledávek oprávněna své nároky vymáhat, zatímco žalobce by své nároky související s vymáháním daňových pohledávek vůči České republice nemohl uplatnit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud "zastavil dovolací řízení", popřípadě dovolání zamítl. Uvedla, že zástavním věřitelem je finanční úřad a nikoliv Česká republika, neboť - je-li správci daně přiznána potřebná procesní způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní - musí platit závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace České republiky.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, kdo je ve sporu o určení, zda tu zástavní právo je či není [§ 80 písm.c) o.s.ř.], věcně legitimován na straně zástavního věřitele, má-li sporné zástavní právo sloužit k zajištění daňové pohledávky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil tuto otázku hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Finanční úřady byly (podle právní úpravy účinné do 31.12.2012) územní finanční orgány a správní úřady (srov. § 1 odst.1 a 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech) a nyní jsou (podle právní úpravy účinné od 1.1.2013) orgány Finanční správy České republiky a správní úřady (srov. § 1 odst.2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a tedy byly a jsou - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (a nyní též z ustanovení § 1 odst.2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů) - organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu sice nejsou právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů), mají však oprávnění (v mezích své působnosti) vystupovat v občanském soudním řízení za stát [srov. § 21a odst.1 písm.b) o.s.ř. a § 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů]. Finančním úřadům - kromě toho, že mohou v mezích své působnosti vystupovat v občanském soudním řízení za Českou republiku - navíc zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 části věty za středníkem o.s.ř. (srov. § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2010, a § 10 odst.3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1.1.2011) ve věcech správy daní (souvisejících se správou daní).

Výnosy daní, včetně jejich příslušenství, jsou příjmem státního rozpočtu a patří tedy do majetku České republiky [srov. § 6 odst.1 písm.a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů]. Jsou-li tedy předmětem občanského soudního řízení daňové pohledávky a jejich příslušenství nebo zajištění daňových pohledávek a jejich příslušenství, je ve věci legitimována Česká republika, neboť spor nebo jiná právní věc projednávaná v občanském soudním řízení se týká majetku České republiky.

Správou daně se rozumí "právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době" (srov. § 1 odst.2 větu první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2010), resp. "postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady" (srov. § 1 odst.2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1.1.2011). Vzhledem k tomu, že rozhodování finančních úřadů o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství je právním prostředkem, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně umožňuje uspokojení daňové pohledávky a jejího příslušenství z výtěžku zpeněžení zástavy, má ve sporech nebo jiných právních věcech projednávaných v občanském soudním řízení, týkajících se zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem, finanční úřad způsobilost být účastníkem řízení.

Z uvedeného vyplývá, že ve sporech a jiných právních věcech týkajících se daňových pohledávek a jejich příslušenství, včetně jejich zajištění zástavním právem, projednávaných v občanském soudním řízení je legitimována jak Česká republika, za niž před soudem jedná příslušná organizační složka státu, nebo (v případech stanovených zákonem) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. § 21a občanského soudního řádu), tak i příslušný finanční úřad, kterému je pro tento účel - jak uvedeno již výše - přiznána způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (srov. též právní názor, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 2138/2011).

V projednávané věci žalobce podal žalobu o určení, že "na budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 387, budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 388, budově bez čp/če, část obce S. V., stojící na parcele č. st. 496, pozemku parc. č. st. 387 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. st. 388 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. st. 496 - zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území S. V. u M. L., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, na listu vlastnictví č. 238 pro obec S. V., katastrální území S. V. u M. L., nevázne zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně, Finančního úřadu v Mariánských Lázních, k zajištění daňové pohledávky ve výši 2.169.288,- Kč za daňovým dlužníkem Veřejnou obchodní společností MALES v Dolním Žandově", proti České republice, za niž před soudem - jak bylo správně dovozeno za řízení před soudem prvního stupně - byl oprávněn vystupovat [jako příslušná organizační složka státu podle ustanovení § 21a odst.1 písm.b) o.s.ř.] nejprve Finanční úřad v Mariánských Lázních a od 1.1.2013 Finanční úřad pro Karlovarský kraj. Na tomto závěru nic nemění to, že Finanční úřad v Mariánských Lázních měl a Finanční úřad pro Karlovarský kraj má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní (ve věcech souvisejících se správou daní). Protože žalobce podal žalobu proti České republice, mohly Finanční úřad v Mariánských Lázních a Finanční úřad pro Karlovarský kraj v řízení vystupovat jen jako (příslušná) organizační složka státu.

Protože v projednávané věci byla dána pasivní legitimace jak u České republiky, tak i u finančního úřadu, není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého musela být žaloba zamítnuta již proto, že žalobce podal žalobu proti České republice. Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst.2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu