21 Cdo 520/2005Usnesení NS ze dne 22.11.2005

21 Cdo 520/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně P. P., zastoupené advokátem, proti žalované C., vymazané z obchodního rejstříku dnem 17.12.2003, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 13 C 117/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č.j. 62 Co 369/2004-69, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 23.4.1998 domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.1998 je neplatné. Dalším podáním ze dne 5.11.1998 (doručeným soudu dne 10.11.1998) se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí „doplatek mzdy za měsíc leden 1998 ve výši 20.730,- Kč, náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. 111.000,- Kč, odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, tj. 74.000,- Kč, úroky z prodlení v souladu s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a náklady řízení v částce 2.000,- Kč“. Jako žalovanou označila „C. a.s.“.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5.8.2004, č.j. 13 C 117/98-58, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyni se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací „z účtu“ Obvodního soudu pro Prahu 6 zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žaloba byla podána u soudu dne 23.4.1998, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2003, sp. zn. F 119080/2003, B 611, které nabylo právní moci dne 17.12.2003, byla žalovaná ke dni právní moci uvedeného usnesení vymazána z obchodního rejstříku a že právním důvodem výmazu byla skutečnost, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2002, č.j. 91 K 44/98-174, které nabylo právní moci dne 18.6.2002, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs prohlášený na žalovanou a byly tak splněny zákonné podmínky pro zánik společnosti. Protože žaloba směřuje vůči zaniklé právnické osobě, která nemá právní subjektivitu, protože jednou z podmínek řízení je, aby účastníkem řízení byl ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a jinak jen ten, komu ji zákon přiznává, a protože jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud prvního stupně řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.10.2004, č.j. 62 Co 369/2004-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná jako právnická osoba výmazem z obchodního rejstříku ke dni 17.12.2003 zanikla a že tím pozbyla způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.); dovodil, že absence procesní způsobilosti účastníka způsobuje neodstranitelný nedostatek jedné ze základních podmínek řízení (§ 103 o.s.ř.). Proto i podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval správně, jestliže za této procesní situace (žalovaná zanikla bez právního nástupce a nepřichází tak v úvahu institut procesního nástupnictví) rozhodl o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. Námitku žalobkyně, že „v jednání soudu prvního stupně nastala velká časová prodleva“ odmítl s odůvodněním, že „řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru sice trvalo od roku 1998, avšak v postupu soudu prvního stupně nebyly shledány žádné neodůvodněné prodlevy“ (žaloba byla podána 23.4.1998 a již 8.6.1998 byl na žalovanou prohlášen konkurs, pro nějž došlo ze zákona k přerušení nalézacího řízení, a soud prvního stupně nemohl po dobu trvání konkursu ve věci jednat ani rozhodnout).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání. Kromě toho, že rekapituluje „samotnou podstatu sporu“ a průběh jednání s žalovanou před zahájením řízení, soudům vytýká jejich „nečinnost, která vyústila v poškození žalobkyně na jejích právech“. Namítá, že „neměla v průběhu celého soudního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru prostor se vyjádřit osobně“, neboť „nebyl proveden její výslech jakožto účastníka řízení a nebylo jí umožněno předložit důkazy o chybném a nestandardním postupu soudu, který jednal v podstatě bez účasti žalobkyně“. Soudu prvního stupně dále vytýká, že „nepostupoval dostatečně rychle tak, aby mohlo být v této věci po právu rozhodnuto“ (určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné), že ji „v několika případech nevyrozuměl o procesních úkonech, které ve věci učinil, nebo tak učinil až po zcela neúměrné době“ (po ukončení konkursu na majetek žalované tato doba trvala více než osmnáct měsíců), přičemž „tento vadný procesní postup v důsledcích zapříčinil, že se žalobkyni nedostalo spravedlnosti, kdy soud ve věci samé prakticky neprovedl žádné řízení, na jehož podkladě by rozhodl“, že „žalobkyni nedoručil usnesení o přerušení řízení z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalované“ (správce konkursní podstaty v tomto sporu nepokračoval, k přihlášce pohledávky žalobkyně do konkursního řízení nebylo s ohledem na proběhlou lhůtu přihlíženo) a že po ukončení konkursu (dne 20.5.2002) „nebyl schopen usnesením rozhodnout o pokračování v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru po dobu jednoho a půl roku“; následně došlo dne 17.12.2003 k výmazu žalované společnosti z obchodního rejstříku. Žalobkyně nevidí žádný důvod, pro který nemohl soud prvního stupně konat ve věci samé dříve, tedy zjistit ukončení konkursu a nařídit další jednání ve věci. Protože podle žalobkyně je řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, z uvedených důvodů postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl v posuzované věci k závěru, že žalovaná, která byla ke dni 17.12.2003 vymazána z obchodního rejstříku, ztratila dnem 17.12.2003 způsobilost být účastníkem řízení, a proto je třeba řízení pro neodstranitelný nedostatek jedné ze základních podmínek řízení zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř.; uvedená úvaha soudů není správná.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten komu je zákon přiznává.

Podle ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák. právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 68 odst. 1 obch. zák. společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku.

V projednávané věci bylo žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23.4.1998 zahájeno řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.1998 proti žalované označené jako „C. a.s.“.

Ohledně žalované bylo - podle obsahu spisu - v řízení před soudy zjištěno, že usnesením bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8.6.1998, č.j. 91 K 44/98-8, byl na majetek žalované (C. akciové společnosti) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustavena JUDr. L. D., že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2002, č.j. 91 K 44/98-174, které nabylo právní moci dne 18.6.2002, byl konkurs na majetek této společnosti po splnění rozvrhového usnesení zrušen a že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2003, č.j. F 119080/2003, B 611/1, které nabylo právní moci dne 17.12.2003, byla uvedená společnost ke dni 17.12.2003 vymazána z obchodního rejstříku.

Protože žalovaná (označená jako „C. a.s.“) ke dni podání žaloby (23.4.1998) existovala - ještě z obchodního rejstříku vymazána nebyla (stalo se tak až dne 17.12.2003), byla splněna podmínka řízení uvedená v ustanovení § 19 o.s.ř., totiž, že žaloba byla podána proti účastníku, který má způsobilost mít práva a povinnosti. Jestliže žalovaná tuto způsobilost po zahájení řízení ztratila, byl namístě ve vztahu k právům a povinnostem, které ještě ke dni zániku měla, postup podle ustanovení § 107 o.s.ř.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst.3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Podle ustanovení § 107 odst. 5 věty první o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Povahou věci se ve smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Při úvaze, zda povaha věci umožňuje pokračování v řízení s procesním nástupcem žalované, bylo potřebné přihlédnout k tomu, že procesním nástupcem účastníka - právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, mohou v témže řízení být - jak vyplývá z ustanovení § 107 odst. 3 o.s.ř. - jen ti, kteří vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde, po zániku právnické osoby.

Vzhledem k tomu, že žalovaná ztratila dnem 17.12.2003 způsobilost být účastníkem řízení a že zde není nikdo, kdo by po dni 17.12.2003 (po zániku žalované) vstoupil do jejích práv a povinností, o něž v posuzované věci jde, nemá žalovaná v oblasti pracovněprávních vztahů žádného právního nástupce. Protože žalovaná měla v době zahájení řízení (ke dni 23.4.1998) způsobilost mít práva a povinnosti a tedy ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. též způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení a tuto ztratila až v průběhu řízení, nebylo možné řízení v projednávané věci zastavit podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř., ale jen podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.

Soudům je proto třeba vytknout nesprávný postup, jestliže o zastavení řízení rozhodly podle ustanovení § 104 odst. 1 (a nikoliv podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.), avšak toto pochybení nemohlo mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Se ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení bez právního nástupce, k němuž došlo v době po zahájení řízení do jeho pravomocného skončení, spojuje zákon - jak vyplývá z výše uvedeného - jediný důsledek, a tím je zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. Zrušit usnesení, jímž bylo řízení z tohoto důvodu zastaveno, by bylo možno jen tehdy, jestliže by ve skutečnosti účastník nezanikl, případně zanikl, ale má právního nástupce; to však ve vztahu k žalované netvrdí ani samotná dovolatelka.

Protože v projednávané věci opřely soudy obou stupňů své rozhodnutí o zastavení řízení (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) o závěr, že žalovaná v průběhu řízení zanikla bez právního nástupce a ztratila tak způsobilost být účastníkem, nemůže mít na správnost napadeného rozhodnutí ve věci žádný vliv ani případné zjištění, že účastníkům nebyla poskytnuta některá poučení podle občanského soudního řádu nebo že řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. anebo zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.; ani případná existence takových vad – byť se jich žalobkyně dovolává - by totiž nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nemohla by ovlivnit správnost rozhodnutí soudů o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř.).

Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno, že by toto usnesení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2005

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu