21 Cdo 4421/2015Usnesení NS ze dne 25.08.2016

21 Cdo 4421/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele R. T., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova č. 441/14, proti zástavní dlužnici V. B., zastoupené JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova č. 1729/9, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 246/2014, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. dubna 2015 č. j. 12 Co 23/2015-369, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2014 č. j. 25 C 246/2014-312 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 27. 6. 2014 u Okresního soudu v Olomouci domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej zástavy, a to „domu, který je součástí stavební parcely č. 250, a dále pozemková parcela p. č. 145/32, zahrada, včetně veškerých součástí a příslušenství k těmto nemovitostem, vše v obci B., k. ú. B., a to pro pohledávku 1 090 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % p.a. ode dne 2. 11. 2012 do zaplacení, tj. ke dni 19. 6. 2014 částku 133 226,98 Kč, dále pohledávku – jednorázové smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 1 090 000 Kč ode dne 2. 11. 2012 za každý den prodlení do zaplacení, tj. k 19. 6. 2014 částku ve výši 3 242 750 Kč“. Návrh zdůvodnil zejména tím, že dne 11. 5. 2012 uzavřel s dlužnicí P. B. smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil dlužnici 800 000 Kč a ve které se strany dohodly na odměně za půjčení peněz ve výši 300 000 Kč a na úhradě dluhu v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč; dále si strany sjednaly, že v případě nezaplacení splátky nejpozději v den splatnosti se stává splatný celý dluh a že v případě prodlení náleží zástavnímu věřiteli smluvní pokuta ve výši 0,5 % za každý den prodlení z celkové dlužné částky a jednorázová smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč. Dlužnice svůj dluh z uvedené smlouvy a převzetí částky 800 000 Kč uznala v exekutorském zápisu sp. zn. 057 EZ 27/12 sepsaném soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem dne 21. 6. 2012. Zástavní věřitel uvedl, že dlužnice pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 1 100 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení a jednorázovou smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč zajistila zřízením zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem, které jsou v současné době ve vlastnictví zástavní dlužnice, že dlužnice na svůj dluh uhradila pouze čtyři měsíční splátky ve výši 2 500 Kč za měsíce červenec až říjen 2012 a že ji zástavní věřitel dopisem ze dne 19. 6. 2014 vyzval k úhradě smluvních pokut.

Zástavní dlužnice zejména namítala, že nikdy nedošlo k plnění ze smlouvy o půjčce, že zástavní věřitel, na kterého bylo podáno trestní oznámení pro podvod, „pouze využil důvěřivé povahy“ dlužnice a její „neznalosti práva“, a že zástava je proto neoprávněná.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 10. 2014 č. j. 25 C 246/2014-312 návrh zástavního věřitele zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Poura. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. 5. 2012 uzavřené mezi zástavním věřitelem a dlužnicí P. B. měl zástavní věřitel poskytnout dlužnici půjčku ve výši 800 000 Kč za sjednanou odměnu 300 000 Kč, že dne 11. 5. 2012 byla mezi zástavním věřitelem a dlužnicí uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, na základě které byl zapsán vklad zástavního práva do katastru nemovitostí dne 25. 6. 2012, že dne 21. 6. 2012 byl soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem sepsán exekutorský zápis sp. zn. 057 EZ 27/12, ve kterém zástavní věřitel a dlužnice shodně prohlásili, že dne 11. 5. 2012 uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 800 000 Kč se sjednanou smluvní odměnou 300 000 Kč, že dlužnice svolila k vykonatelnosti tohoto exekutorského zápisu ve vztahu k půjčené částce 800 000 Kč, odměně 300 000 Kč, smluvní pokutě 500 Kč, smluvní pokutě 0,5 % denně z částky 1 100 000 Kč a jednorázové smluvní pokutě 100 000 Kč, že v bodu 9 zápisu bylo uvedeno výslovné prohlášení, že finanční prostředky ve výši 800 000 Kč dlužník od věřitele již převzal, že podle předložených čtyř stvrzenek byla dlužnici čtyřikrát předána částka 200 000 Kč a že dlužnice dopisem ze dne 19. 7. 2014 od smlouvy o půjčce odstoupila. Dovodil, že bez zřetele k dále uvedenému je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, neboť smluvní pokuta je sjednaná v nepřiměřené výši, a dospěl k závěru, že smlouva o půjčce, která je tzv. reálným kontraktem, nevznikla, neboť nedošlo k předání peněz, a to i přes exekutorský zápis, který má všechny zákonem stanovené náležitosti a je veřejnou listinou ve smyslu § 134 občanského soudního řádu, protože výsledky dokazování je vyloučeno, že by zástavní věřitel disponoval finančními prostředky, které by předal dlužnici P. B. Shledal, že důvodem pro zamítnutí návrhu je též skutečnost, že dlužnice uzavřela smlouvu o půjčce v omylu a že její odstoupení od této smlouvy je možné interpretovat jako „dovolání se relativní neplatnosti, respektive relativní neúčinnosti“. Zdůraznil, že vůči domu, který je součástí pozemku p. č. st. 250, nemůže být nařízen soudní prodej zástavy vzhledem k ustanovení § 3054 občanského zákoníku. Soud prvního stupně nesouhlasí s názorem zástavního věřitele, že by soud měl přihlížet pouze k exekutorskému zápisu a k „existenci“ zástavního práva podle výpisu z katastru nemovitostí a že případné další okolnosti mají být řešeny až v rámci řízení o výkon rozhodnutí (v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce), neboť „pokud soud dospěje k závěru, že zde právo není, je namístě se již v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zabývat všemi těmito okolnostmi a posílit tak ochranu principu důvěry a slušnost“.

K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 4. 2015 č. j. 12 Co 23/2015-369 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil zástavnímu věřiteli povinnost zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Poura. Neshledal opodstatněnou námitku odvolatele, že skutečnost, že soud prvního stupně nenařídil bez jednání soudní prodej zástavy a prováděl ve věci dokazování, přestože zástavní věřitel doložil skutečnosti uvedené v návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy veřejnou listinou, je procesní vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je reálnou smlouvou, ke které dochází až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Dovodil, že zástavní věřitel musí v řízení o soudní prodej zástavy soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky dlužníku opravdu odevzdal, a že bez toho nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky „ani za prokázanou (postavenou za řízení najisto) ani za osvědčenou, pravděpodobnou“. Uzavřel, že za situace, kdy „stvrzenky nejsou vyplněny v chronologické řadě dle smlouvy“ a kdy zástavní dlužnice tvrdila, že částku 800 000 Kč od zástavního věřitele nikdy nepřevzala, lze „akceptovat a připustit“, že soud prvního stupně přistoupil k dokazování, z něhož jednoznačně vyplývá, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo, a že tak není splněna jedna z podmínek pro vyhovění návrhu zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že ačkoli doložil soudu prvního stupně listiny, které bez jakýchkoli pochybností vyhovují zákonným podmínkám obsaženým v ustanovení § 358 odst. 1 a § 356 zákona o zvláštních řízeních soudních a ze kterých nevyplývají žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly závěry z nich vyplývající, soud prvního stupně začal v rozporu s ustanovením § 357 zákona o zvláštních řízeních soudních vyhledávat důkazy, které by mohly vyvrátit domněnky vyplývající z předložených listin. Má za to, že soudy „absolutně nerespektovaly“ ustálenou judikaturu, neboť přestože ve věci byla k dispozici již od počátku řízení veřejná listina (exekutorský zápis) obsahující jednak uznání dluhu, jednak výslovné potvrzení dlužníka, že půjčku převzal, zahájily a prováděly dokazování k „vyvrácení této domněnky“. Skutkové zjištění soudu, že nedošlo k poskytnutí půjčky, dovolatel považuje za zcela nesprávné, v rozporu s provedenými důkazy a jejich obvyklým hodnocením. Upozorňuje, že řízení o soudním prodeji zástavy není nalézacím řízením, ve kterém lze soudům přiznat „vyšší přezkumná oprávnění žalobního nároku“, a že účelem tohoto řízení je pouze přezkoumání formálních náležitostí podané žaloby s tím, že případné námitky a obrany je možné uplatňovat v rámci řízení vykonávacího, které je druhou fází, a uvádí, že soudům nepřísluší ani posuzovat, zda dlužník od smlouvy platně odstoupil. Dovolatel namítá, že soudy jej v rozporu s ustanovením § 118a odst. 3 občanského soudního řádu nevyzvaly k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení, že prováděly důkazy procesně nesprávným postupem a že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je přiměřená a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud dovolání zástavního věřitele zamítl. Uvedla, že není pravda, že si soud prvního stupně z vlastní iniciativy aktivně zjišťoval důkazy zpochybňující tvrzení zástavního věřitele, neboť tyto důkazy předložil zástavní věřitel sám.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.

V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda byla ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doložena pohledávka zajištěná zástavním právem, přihlíží též k důvodu neplatnosti smlouvy (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva), vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., totiž soudu neumožňuje provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).

V projednávané věci zástavní věřitel požadoval - jak vyplývá z návrhu - nařízení prodeje zástavy ve prospěch pohledávky z půjčky, kterou podle svého tvrzení poskytl dlužnici P. B. na základě smlouvy ze dne 11. 5. 2012.

Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce podle ustanovení § 657 obč. zák. považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008].

V projednávané věci zástavní věřitel předložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že zástavní věřitel odevzdal dlužnici P. B. předmět půjčky podle smlouvy ze dne 11. 5. 2012, a to (kromě čtyř stvrzenek o předání celkové částky 800 000 Kč dlužnici) zejména exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 057 EZ 27/12 sepsaný soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem a obsahující mimo jiné prohlášení dlužnice, že finanční prostředky ve výši 800 000 Kč od zástavního věřitele převzala (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, z jehož odůvodnění vyplývá, že za doložení odevzdání předmětu půjčky dlužníku lze považovat prohlášení a potvrzení dlužníka, že předmět půjčky převzal). Soudy nesprávně (a nadbytečně) prováděly k odevzdání předmětu půjčky dlužnici dokazování, které se – jak vyplývá z výše uvedeného – v řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužník rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. popírá. Soud prvního stupně neměl přihlížet ani k zástavní dlužnicí namítané neplatnosti smlouvy o půjčce pro omyl, neboť tento důvod neplatnosti smlouvy nevyšel z jejího obsahu ani jinak (bez provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy) za řízení najevo. Soudy měly vzít v úvahu, že prostor pro zpochybnění listin osvědčujících převzetí předmětu půjčky dlužnicí i pro uplatnění neplatnosti smlouvy o půjčce pro omyl dlužnice se zástavní dlužnici vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [za předpokladu, že zástavním věřitelem bude podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)].

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2016

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu