21 Cdo 345/2020Rozsudek NS ze dne 30.09.2020

21 Cdo 345/2020-928

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 998/31, proti žalované T. S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, o 44 785 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 1 773 790 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 129/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j. 62 Co 202/2019-854, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku I., výroku II. ohledně části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i výrokům III. až V. rozsudku městského soudu, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se ve výroku II. ohledně části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení III. a IV. mění takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 129/2014-764, se ve výroku III. ohledně částky 51 600 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích IV. až VII. O náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 34 170 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Cidliny, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 998/31.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Matase, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 2. 6. 2014 domáhala zaplacení dlužné mzdy za měsíc říjen 2013. Uvedla, že je u žalované zaměstnaná na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2008 jako obchodní ředitelka, její hrubá měsíční mzda činila 45 000 Kč a osobní ohodnocení činilo 20 000 Kč, čistý měsíční příjem tak činil 45 785 Kč. Žalobkyně byla zároveň prokuristkou žalované, za což jí nebyla vyplácena žádná odměna. Jediným společníkem a jedním ze dvou jednatelů žalované je její manžel D. P. Z důvodu rozpadu manželství na podzim roku 2013 jí žalovaná přestala vyplácet mzdu.

Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalobkyně nebyla nikdy její zaměstnankyní, pracovní smlouvu ze dne 1. 8. 2008 vyhotovila a podepsala bez vědomí jednatelů tak, že napodobila podpis D. P. Žádnou práci pro žalovanou nevykonávala, byť žalovaná nevyloučila, že žalobkyně jakožto manželka jednatele, který nehovoří česky, příležitostně vypomohla například překladem korespondence, doručením vzkazu. Skutečnost, že žalobkyně podvodně vyhotovila pracovní smlouvu, jakož i listiny o navýšení mzdy, žalovaná zjistila až na podzim roku 2013, falsifikaci podpisu nechala prověřit písmoznalcem a podala trestní oznámení. Vysvětlila, že na podzim roku 2013 vyšlo najevo, že žalobkyně v roce 2008 předložila pracovní smlouvu s napodobeným podpisem finanční ředitelce, jejíž místo výkonu práce bylo v Praze, a která v dobré víře (vzhledem k prokuře a manželství žalobkyně s jednatelem) smlouvu zaevidovala a zařizovala výplaty mzdy. Dále žalovaná svým podáním ze dne 13. 11. 2014 doručeným soudu téhož dne vznesla vzájemný návrh na zaplacení částky 1 787 570 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 17. 2. 2014 do zaplacení. Šlo o částky vyplacené žalobkyni žalovanou za období srpen 2008 až září 2013.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl poprvé ve věci rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 10 C 129/2014-436, tak, že výrokem I. žalobu o zaplacení 44 785 Kč s příslušenstvím zamítl, vzájemnému návrhu co do částky 544 107 Kč s úrokem z prodlení od 1. 3. 2014 do zaplacení vyhověl (výrok III.), vzájemný návrh co do úroku z prodlení z částky 544 107 Kč za dobu od 17. 2. 2014 do 28. 2. 2014 zamítl (výrok IV.), vzájemný návrh co do částky 1 243 463 s příslušenstvím zamítl (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., VI., VII., VIII.). Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 62Co 368/2016-566, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výrocích II., III., V., VI., VII. a VIII. jej zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť měl za to, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil výrok o vzájemném návrhu. Dovodil, že v řízení bylo spolehlivě vyvráceno tvrzení žalobkyně o vzniku pracovního poměru se žalovanou na základě pracovní smlouvy z 1. 8. 2008, a že mezi účastníky řízení nevznikl ani faktický pracovní poměr. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do všech jeho výroků, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3793/2017, odmítnuto.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 129/2014-764, rozhodl tak, že

„I. Řízení o vzájemném návrhu se zastavuje co do částky 13 780 Kč s příslušenstvím.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 492 432 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 3. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Zamítá se vzájemný návrh žalované, kterým požadovala po žalobkyni zaplatit částku 1 281 358 Kč s příslušenstvím.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 206 877,22 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o zaplacení částky 44 785 Kč ve výši 79 557,50 Kč, k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení částku 3 431,52 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení částku 8 272,18 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na pracovní smlouvě ze dne 1. 8. 2008, která měla být uzavřena mezi ní a žalovanou a podle níž měla žalobkyně vykonávat pro žalovanou práci na pozici obchodní ředitelky, napodobila (zfalšovala) podpis jednoho z jednatelů žalované D. P., smlouva byla žalovanou zaevidována a podle ní až do září 2014 vyplácena žalobkyni „mzda“. O existenci této pracovní smlouvy, jakož i o skutečnosti, že žalobkyni je podle ní měsíčně vyplácena mzda, věděli oba jednatelé (Z. a P.) a uvedený stav tolerovali, ačkoliv věděli, že žalobkyně ve skutečnosti pro žalovanou žádnou práci podle pracovní smlouvy nevykonává, nebylo ani prokázáno, že „by účastníci byli dohodnuti na podstatných náležitostech pracovní smlouvy ústně a že bylo jejich vůlí, aby žalobkyně pro žalovanou vykonávala závislou práci určitého druhu“, naopak „bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovanou závislou práci nevykonávala“. Celkově byla takto žalobkyni proplacena v období od srpna 2008 do září 2013 částka 1 773 790 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni v této výši vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. vydat; protože však žalovaná prostřednictvím svých jednatelů věděla o skutečnosti, že jednotlivé měsíční částky jsou žalobkyni vypláceny bezdůvodně (protože tvrzený pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah mezi účastníky nevznikl), přihlédl k námitce promlčení, vznesené žalobkyní, a s ohledem na ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nárok ohledně plateb do října 2012 nepřiznal (v rozsahu zamítnutí žaloby co do 1 281 358 Kč). Námitky rozporu vzájemnou žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy, resp. uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, neshledal důvodnými.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 62 Co 202/2019-854, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích II. a V. potvrdil“ (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 51 600 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 3. 2014 do zaplacení“, „jinak“ byl v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. Až V.). Odvolací soud se neztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně o datu doručení vzájemné žaloby žalované, když dovodil, že se tak stalo již v podání, které bylo doručeno dne 3. 11. 2014, a nikoliv v podání doručeném dne 13. 11. 2014. V ostatním se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku („proti všem jeho výrokům“) podala dovolání žalobkyně. Namítla, že odvolací soud nesprávně (a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) posoudil otázku stavení promlčecí doby ve vztahu k posouzení otázky, kdy došlo k doručení vzájemného návrhu. Podle ní je naprosto správný závěr soudu prvního stupně, že se tak stalo až v podání doručeném dne 13. 11. 2014, nikoliv v podání doručeném dne 3. 11. 2014. Dále má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku neplatnosti pracovní smlouvy, jakož i otázku posouzení námitky rozporu uplatněného práva s dobrými mravy a otázku „zdroje vyplacené mzdy“. K prve uvedené námitce má za to, že otázka, zda „žalovaná může neplatnost pracovní smlouvy, resp. pracovního poměru, namítat, pokud vědomě dobrovolně řadu let plnila… a zejména jej sama způsobila, když byla srozuměna s tím, že žalobkyně podepíše smlouvu jak za sebe, tak za jednatele P.…“ nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena s tím, že touto otázkou se dovolací soud v usnesení, jímž odmítl první dovolání žalobkyně v této věci, nezabýval. K druhé přednesené otázce namítá opětovně vědomost žalované o neoprávněnosti výplat, dlouhodobost tohoto stavu, jakož i skutečnost, že jediný společník žalované je manželem žalobkyně a „skutečným leitmotivem je šikana žalobkyně a potrestání za rozpad manželství“. K poslední uvedené otázce namítla, že mzdu „proplácela jiná společnost, než žalovaná“. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba bude zamítnuta co do částky 1.777.790 Kč s příslušenstvím a jí bude přiznána náhrada nákladů řízení a žalovaná bude zavázána k náhradě nákladů řízení státu.

Žalovaná ve vyjádření obhajuje závěry odvolacího soudu, poukazuje na nepřípadnost argumentace žalobkyně a navrhuje odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí vzájemného návrhu žalované, tedy v rozsahu, ve kterém nebylo žalované vyhověno, a žalobkyni žádná újma nevznikla, proto není dovolání žalobkyně subjektivně přípustné, a dovolací soud je v tomto rozsahu odmítl.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden, jak již bylo uvedeno, „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a proto i v tomto rozsahu muselo být dovolání žalobkyně odmítnuto.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně na pracovní smlouvě ze dne 1. 8. 2008, která měla být uzavřena mezi ní a žalovanou, a podle níž měla žalobkyně vykonávat pro žalovanou práci na pozici obchodní ředitelky, napodobila (zfalšovala) podpis jednoho z jednatelů žalované D. P., smlouva byla žalovanou zaevidována a podle ní až do září 2014 vyplácena žalobkyni „mzda“. O existenci této pracovní smlouvy, jakož i o skutečnosti, že žalobkyni je podle ní měsíčně vyplácena mzda, věděli oba jednatelé (Z. a P.) a uvedený stav tolerovali, ačkoliv věděli, že žalobkyně ve skutečnosti pro žalovanou žádnou práci podle pracovní smlouvy nevykonává, nebylo ani prokázáno, že „by účastníci byli dohodnuti na podstatných náležitostech pracovní smlouvy ústně a že bylo jejich vůlí, aby žalobkyně pro žalovanou vykonávala závislou práci určitého druhu“, naopak „bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovanou závislou práci nevykonávala“. Celkově byla takto žalobkyni proplacena v období od srpna 2008 do září 2013 částka 1 773 790 Kč.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 905/2014 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017). Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci, ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2029/2009).

Pakliže je tedy skutkovým zjištěním, že „nebylo prokázáno, že bylo jejich (účastníků) vůlí, aby žalobkyně pro žalovanou vykonávala závislou práci určitého druhu“ a naopak bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovanou žádnou závislou práci nevykonávala, je závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah nevznikl, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a námitky žalobkyně k této problematice, koncentrované v bodě II., druhá odrážka, přípustnost dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani žalobkyní namítané zneužití práva (výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ze strany žalované, neboť i z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním číslem 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004)]; žádná ze skutečností, pro které by bylo možno výkon práva žalované shledat nemravným (contra bonos mores), skutkově shledána nebyla.

Z odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů vyplývá, že touto námitkou se podrobně zabývaly (srov. bod 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jestliže akcentovaly, že to byla žalobkyně, která zfalšováním pracovní smlouvy (resp. podpisu jednatele na této smlouvě) a jejím předložením žalované jako pravé spor iniciovala, že si byla nedůvodnosti svého nároku proti žalované dobře vědoma, že jednání obou manželů (tedy žalobkyně a společníka žalované P.) byla oboustranně problematická (vzájemné osočování, dělání naschválů, podávání trestních oznámení apod.) a že za takové situace ochrana žalobkyně pod hlavičkou dobrých mravů by byla pouze jednostranná. Závěr odvolacího soudu, že v této situaci výkon práva dobrým mravům neodporuje, je v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a nelze takové úvaze odvolacího soudu vytknout zjevnou nepřiměřenost. Ostatně dovolání v této souvislosti nepřináší jinou argumentaci, než tu, která byla použita v nalézacím řízení (dlouhodobost stavu, vědomost jednatelů o tomto stavu, existence manželství žalobkyně a jediného společníka žalované), a tedy která již byla vzata v úvahu. Pakliže v této souvislosti žalobkyně opětovně poukazuje na dlouhodobost stavu a vědomost žalované o jeho existenci, lze poukázat na to, že uvedené bylo důvodem pro posouzení námitky promlčení k ochraně žalované, která za uvedených okolností také nebyla shledána soudy jakožto námitka učiněná v rozporu s dobrými mravy. Ostatní námitky je nutno posoudit jako takové, jimiž žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zpochybňující skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a předestírající vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Jde o námitky, že „…bylo plněno do SJM …“, že „…manželka za tuto mzdu živí děti a hradí společné výdaje…“, že „…společníka (manžela žalobkyně) nestojí manželka, děti a domácnost ani korunu…“, a že „…skutečným leitmotivem je šikana žalobkyně a potrestání za rozpad manželství…“, tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Námitky žalobkyně k této problematice, koncentrované v bodě II., třetí odrážka, přípustnost dovolání nezakládají.

Ze stejného důvodu nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky, že „…mzdu žalobkyně vyplácela jiná společnost…“, neboť opětovně předestírá vlastní, od odvolacího soudu odlišné, skutkové závěry a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky žalobkyně, koncentrované v bodě II., čtvrtá odrážka, též přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 492 432 Kč s příslušenstvím, proto dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu (jak vyplývá i z jeho odůvodnění) však bezprostředně závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro interpretaci obsahu procesního úkonu účastníka pro účely posouzení stavení promlčecí doby, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyně zavázána k zaplacení dalších 51 600 Kč s příslušenstvím, přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti uvedenému výroku je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že počátek běhu promlčecí doby je třeba stanovit před den 1. 1. 2014 (srov. ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a dále podle o. s. ř.

Podle ustanovení § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1399/2013 k problematice možností interpretace procesních úkonů účastníka mimo jiné zdůraznil, že ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012). V již uvedeném usnesení ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle jejich obsahu vyjádřená v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání

– všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu.

Pro posouzení otázky, od kdy je třeba uvažovat o stavení promlčecí doby, jsou významná dvě podání žalované, a to jednak podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 3. 11. 2014 a které je založeno na čísle listu 42 a následujících spisu, a podání, doručené soudu prvního stupně dne 13. 11. 2014, které je založeno na čísle listu 62 a následujících spisu. Obsahem podání žalované, doručeného dne 3. 11. 2014, je především reakce na vyjádření žalobkyně ze dne 21. 8. 2014 (tak, jak je podání i uvozeno), a to pod body I. až VI. podání; pouze v bodě VII. je zmínka o skutečnosti, že „žalobkyni byla za období od srpna 2008 do září 2013 vyplacena na údajnou mzdu žalobkyně částka 1 773 719 Kč … veškerá tato finanční plnění považuje žalovaná při absenci pracovního poměru za bezdůvodné obohacení ze strany žalobkyně…“ a dále (v bodě VII. /2.) žalovaná uvádí, že „…žalovaná se tak bude muset domoci vydání bezdůvodného obohacení soudní cestou. K tomu dojde pravděpodobně vzájemným návrhem…pokud žalobkyně nebude reagovat ani na nedávnou opakovanou výzvu.“. Z uvedeného podání je zřejmé, že žalovaná (doposud) žádný návrh, jímž by došlo k zahájení řízení ve věci samé, nečiní, pouze jeho podání avizuje, což však, z hledisek posouzení stavení promlčecí doby, nemůže postačovat; opačný výklad by znamenal nepřípustné „domýšlení“ těch náležitostí podání (návrhu na zahájení řízení), které podání neobsahuje. Je také zřejmé, že teprve až podání, doručené dne 13. 11. 2014, obsahuje jednoznačný návrh ve věci samé (vzájemnou žalobu) na zaplacení 1 787 570 Kč příslušenstvím.

Na základě uvedeného rozboru dospěl dovolací soud k závěru, že právní posouzení podání doručeného dne 3. 11. 2014 odvolacím soudem není správné, eo ipso není správné posouzení počátku stavení promlčecí doby a rozsahu promlčeného nároku.

Pakliže je tedy skutkovým zjištěním, že „…o existenci této pracovní smlouvy, jakož i o skutečnosti, že žalobkyni je podle ní měsíčně vyplácena mzda, věděli (od samého počátku) oba jednatelé (Z. a P.)“ - k vědomosti právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017 - a „uvedený stav tolerovali, ačkoliv věděli, že žalobkyně ve skutečnosti pro žalovanou žádnou práci podle pracovní smlouvy nevykonává…“, a je-li dále shledán přiléhavým právní závěr odvolacího soudu o neexistenci pracovněprávního vztahu mezi účastníky (srov. výše), je aplikace ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., podle nějž právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil [a neuplatní se tak zvláštní promlčecí doba, uvedená pro pracovněprávní vztahy v ustanovení § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21Cdo 5285/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 31/2019)], zcela namístě. Vzhledem k nespornosti skutkového zjištění, že k výplatě „mzdy“ za měsíc říjen 2012 došlo v hotovosti dne 6. 11. 2012, je nutno dovodit (s ohledem na výše zjištěné datum podání vzájemné žaloby dne 13. 11. 2014) promlčení i této platby ve výši přiznané odvolacím soudem (51 600 Kč); ve vztahu k tomuto výroku, jakož i výrokům akcesorickým, je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně správné.

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně jak v odvoláním napadeném výroku III. ohledně částky 51 600 Kč s příslušenstvím, tak i ve výrocích IV., V. až VII. o náhradě nákladů řízení jakožto výrocích akcesorických, potvrdil[§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř.

V odvolacím řízení, s ohledem na skutečnost, že odvolání podaly obě strany a žádná nebyla se svým požadavkem na revizi rozsudku soudu prvního stupně úspěšná, lze úspěch žalobkyně vyjádřit cca 70% (492 432/1 773 790), úspěch žalované potom 30%, podle pravidel ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. přísluší žalobkyni za odvolací řízení 40% podíl nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila.

V dovolacím řízení, s ohledem na skutečnost, že dovolání podala pouze žalobkyně, a to v rozsahu přísudku 544 032 Kč, lze její úspěch poměřit pouze 10% (51 600/544 032), úspěch žalované potom 90%, podle pravidel ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. přísluší žalované za dovolací řízení 80% podíl nákladů, které v dovolacím řízení účelně vynaložila.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastoupení advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení v jednom stupni paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů dále - jen vyhláška) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] pro účely odvolacího řízení ve výši 70 000 Kč (s využitím pravidla uvedeného v ustanovení § 3 odst. 1, bod 8. vyhlášky) a pro účely řízení dovolacího potom ve výši 22 500 Kč (s využitím pravidel uvedených v ustanovení § 3 odst. 1, bod 8. a v § 18 odst. 1 vyhlášky a s přihlédnutím k tomu, že v dovolacím řízení je „ve hře“ již menší nárok a že není již řešen tak rozsáhlý okruh otázek, jako v řízení odvolacím).

Žalobkyni proto přísluší za odvolací řízení náhrada nákladů v celkové výši 34 170 Kč, kdy kromě paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 600 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); 40 % z částky 70 600 činí 28 240 Kč, a vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5930 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalované proto přísluší v dovolacím řízení náhrada nákladů v celkové výši 22 070 Kč, když kromě paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); 80 % z částky 22 800 Kč činí 18 240 Kč, vzhledem k tomu, že zástupce žalované též osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 830 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu