21 Cdo 3419/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

21 Cdo 3419/2019-498

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. W., narozené dne XY, bytem XY, jako dědičky po E. W., zemřelém dne 20. března 2019, posledně bytem XY, proti žalované 2 JCP a.s., se sídlem v Račicích čp. 126, IČO 47286393, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Litoměřících pod sp. zn. 9 C 219/2015, o dovolání žalobkyně (jejího právního předchůdce) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2018 č.j. 8 Co 136/2018-430, takto:

I. I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Rudolfa Axmanna, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně (jejího právního předchůdce) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2018 č.j. 8 Co 136/2018-430 v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13.2.2018 č.j. 9 C 219/2015-369 ve výroku, ve kterém byla žaloba co do částky 470.752,- Kč s úroky z prodlení zamítnuta, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění z titulu pracovního úrazu právního předchůdce žalobkyně ze dne 30.5.2012 je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, uveřejněném pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019, vyjádřil právní názor (který lze - s ohledem na jeho východiska - přiměřeně vztáhnout též na náhradu za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích), že „při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání) se i po 1.1.2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupuje až do 30.9.2015 (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“. K totožnému stanovisku se dovolací soud hlásí i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, ve kterém vyslovil, že „pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví)“. Uvedené právní názory byly přitom dovolacím soudem přijaty poté, co již byly veřejně známy závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 2.2.2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15, na kterých dovolatelka (její právní předchůdce) buduje svůj názor o „neaplikovatelnosti zastaralé vyhlášky“.

Z citované judikatury je přitom zřejmé, že posouzení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění právního předchůdce žalobkyně podle ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a použití nezávazné „Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“, která byla uveřejněna pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014 (ve znění redakční opravy uveřejněné tamtéž v č. 1/2015), je v projednávané věci vyloučeno o to spíše (argumentum a minori ad maius), že výše uvedený právní názor dovolacího soudu byl vysloven ve vztahu k pracovním úrazům (nemocem z povolání), k nimž došlo po 1.1.2014 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zatímco k pracovnímu úrazu právního předchůdce žalobkyně došlo již dne 30.5.2012, tedy více než rok a půl před tím, než nabyl účinnosti právní předpis, k němuž byla metodika vypracována.

Rovněž v otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v případech hodných mimořádného zřetele je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2011 sp. zn. 21 Cdo 2327/2010 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010; ke vztahu přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady škody a způsobenou škodou na zdraví srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2011 sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. 21 Cdo 1590/2012 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29.9.2005 sp. zn. III. ÚS 350/03).

Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pak dovolatelka (její právní předchůdce) namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) „nerespektoval“ odborný závěr soudem ustanoveného znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, o tom, že právní předchůdce žalobkyně „je omezen v dosavadní práci svářeče i v důsledku pracovního úrazu, a nikoliv pouze v důsledku poškozeného ramene“. Zde ovšem dovolatelka (její právní předchůdce) přehlíží, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – nepochyboval o tom, že právní předchůdce žalobkyně pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní (původní) práci zámečníka – svářeče také pro následky pracovního úrazu; v souladu se závěry jmenovaného znalce však důvodně akcentoval, že „výrazněji“ (i kdyby následků pracovního úrazu nebylo) vylučuje právního předchůdce žalobkyně z výkonu dosavadní práce samo o sobě obecné onemocnění levého ramenního kloubu, jímž rovněž trpí.

S tímto závěrem přitom není – jak se dovolatelka (její právní předchůdce) mylně domnívá – v rozporu posudek vyhotovený mimo řízení znalcem Ing. Vladimírem Kudělkou, Ph.D., neboť – jak bylo uvedeno výše – o tom, že právní předchůdce žalobkyně je neschopen dosavadní práce (také) pro následky pracovního úrazu, není v projednávané věci pochyb. Nejde tedy o situaci (rozpor mezi dvěma znaleckými posudky), která by vyžadovala „spolupráci dalšího znalce“ či vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010). Rozhodující v projednávané věci je –ak tomu se znalec Ing. Kudělka, Ph.D., nevyjadřoval – že právní předchůdce žalobkyně, i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci zámečníka – svářeče pro obecné onemocnění levého ramenního kloubu. Jestliže odvolací soud za tohoto skutkového stavu, který – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, dovodil, že „nelze k tíži žalovaného ukládat povinnost k peněžitému odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, jde o závěr, který je konformní s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k otázce příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku v případě, kdy právní předchůdce žalobkyně není schopen pro obecné onemocnění již vykonávat původní práci, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2013, sp. zn. 21 Cdo 1968/2012, podle kterých je vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a pracovním úrazem vyloučen, jestliže zaměstnanec – i kdyby zde nebylo následků pracovního úrazu – je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti (příp. omezen v jejím výkonu), protože jeho pracovní uplatnění vylučují (omezují) sama o sobě obecná onemocnění, jimiž (rovněž) trpí, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněného pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, podle něhož zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo], na níž dovolací soud neshledává důvod cokoliv měnit.

Předestírá-li žalobkyně (její právní předchůdce) ve prospěch svých opačných úvah vlastní skutkový závěr, že z obecného onemocnění levého ramene byl právní předchůdce žalobkyně „vyléčen“, ačkoli znalec doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA, označil toto onemocnění za „trvalého rázu“, jde o námitku, která představuje ve své podstatě nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel při svém úsudku o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Touto výtkou však dovolatelka (její právní předchůdce) uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolací soud nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně (jejího právního předchůdce) o absenci poučení „ve smyslu ust. § 118 o.s.ř.“, čímž došlo k „porušení předvídatelnosti soudního rozhodnutí a porušení práva dovolatele na spravedlivý proces“. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně (jejího právního předchůdce) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu