21 Cdo 3381/2019Usnesení NS ze dne 16.06.2020

21 Cdo 3381/2019-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé č. 113/24, proti žalované Clarios Plastics Czech spol. s r. o. (dříve JOHNSON CONTROLS INTERNATIONAL, spol. s r. o.) se sídlem v Praze 4 – Chodově, Líbalova č. 2348/1, IČO 43871143, zastoupené JUDr. Ivo Bártou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 767/12, o určení, že pracovní poměr trvá, a o 256 592,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 361/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. května 2019 č. j. 30 Co 262/2018-138, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2019 č. j. 30 Co 262/2018-138 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce a k důsledkům jejího nepodání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 343/2018, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, a při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rovněž rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 5/68 uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980 sp. zn. 6 Cz 8/80 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96 uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001 uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v nich vyjádřený právní názor, že nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce právo na určení neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31. 12. 2015 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 22. 10. 2015, jejíž neplatnost nebyla uplatněna žalobou podle ustanovení § 72 zákoníku práce podanou ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle této dohody skončit, uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu zcela odpovídá.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nedošlo ke konkludentnímu uzavření nové pracovní smlouvy „pro období počínající dnem 1. 1. 2016“, neboť nedošlo „k projevu shodné vůle o základních náležitostech pracovní smlouvy“. K uzavření pracovní smlouvy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013 a v něm uvedený právní názor, že pracovní smlouva vzniká na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, jakož i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2815/2005, podle něhož pro úsudek, zda byla pracovní smlouva uzavřena konkludentním způsobem, je nezbytné, aby bylo možné dovodit existenci mlčky projevené, ale dané vůle shodnout se na esenciálních náležitostech pracovního poměru (tj. na druhu práce, místu výkonu práce a dni nástupu do práce); jestliže takový projev vůle byť na jedné straně chybí (z toho, co vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, jej nelze dovodit), k uzavření pracovní smlouvy nedochází.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely, zejména, že žalovaná po skončení pracovního poměru mezi účastníky ke dni 31. 12. 2015 neprojevila vůli k uzavření pracovní smlouvy se žalobcem, a nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly)].

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelem vymezená právní otázka, zda „má nárok osoba vykonávající práci odpovídající jejímu předchozímu pracovnímu zařazení na odměnu za odvedenou pracovní činnost, pokud pracovní poměr zanikl a nejedná se ani o faktický pracovní poměr, ale o neaprobovaný faktický vztah“, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; soudy se totiž v projednávané věci, v níž byla předmětem řízení – kromě určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá – náhrada mzdy žalobce za dobu od 6. 1. 2016 do 31. 12. 2016 z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, otázkou oprávněnosti nároku na „odměnu za odvedenou pracovní činnost“, kterou měl žalobce podle svého tvrzení vykonávat v době od 1. 1. 2016 do 5. 1. 2016, vůbec nezabývaly (vzhledem k předmětu řízení k tomu ani neměly důvod), a rozhodnutí odvolacího soudu proto nespočívá na právním posouzení věci, které by vyplývalo z jejího vyřešení. Neuplatnil-li žalobce nárok na odměnu za práci, kterou měl pro žalovanou vykonat v době od 1. 1. 2016 do 5. 1. 2016, nemůže ani soudům důvodně vytýkat, že mu tento nárok nepřiznaly.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 6. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu