21 Cdo 2766/99Rozsudek NS ze dne 28.11.2000

21 Cdo 2766/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátkou, proti žalované U. C., a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 191/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 1999, č.j. 54 Co 137/99-69, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 11.7. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně od 27.6.1997 nedochází do zaměstnání přesto, že nebylo vyhověno její žádosti o umožnění nástupu dovolené, a v tom, že nesplnila příkaz ředitele žalované a ve stanoveném termínu nepředala z titulu funkce účetní ekonomickému řediteli žalované účetní podklady pro zpracování účetní závěrky žalované za rok 1996.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že již dne 30.4.1997 jí žalovaná doručila výpověď z pracovního poměru a ve výpovědní době, někdy koncem května 1997, ústně požádala svého nadřízeného Ing. S. o možnost čerpat dovolenou od 27.6. do 10.7.1997, k čemuž její nadřízený neměl námitky. Přibližně dva dny před nástupem dovolené předala Ing. S. vyplněnou dovolenku k podpisu. Ten ji bez námitek převzal a žalobkyně předpokládala, že ji podepíše a použije jako podklad pro vyplacení náhrady mzdy za dovolenou. Dne 26.6.1997 na žádost Ing. S. pracovala přesčas, a to až do 0.45 hodin následujícího dne a, i když se jí zadaný úkol nepodařilo dokončit pro vyčerpání, bylo dohodnuto, že dohledání chyby (dokončení zadaného úkolu) zajistí její kolegyně Ch. Při odchodu z pracoviště jí Ing. S. popřál hezkou dovolenou a žalobkyně odešla. Je přesvědčena, že okamžitým zrušením pracovního poměru jednala žalovaná účelově, ve snaze vyhnout se povinnosti vyplatit žalobkyni odstupné.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10.11.1998, č. j. 24 C 191/97 - 44, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 3.775,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet\" advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná souhlas žalobkyni k čerpání dovolené v době od 27.6. do 10.7.1997 nedala („respektive se žalobkyni nepodařilo prokázat, že takový souhlas dala\"). Nedocházení žalobkyně na pracoviště od 27.6.1997 do dne okamžitého zrušení pracovního poměru bez povolení dovolené či jiného opodstatněného důvodu považoval soud prvního stupně za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť žalobkyně porušila jak základní povinnosti zaměstnance uvedené v § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce, tak pracovní řád žalované. Další důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 11.7.1997 spočívající v nepředání řádných účetních dokladů pro zpracování účetní uzávěrky žalované za rok 1996 považoval soud prvního stupně za neprokázaný.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.6.1999, č.j. 54 Co 137/99-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil (ve výroku o věci samé) tak, že žalobě vyhověl a (ve výroku o nákladech řízení) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení 4.775,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 2.725,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. Po doplnění dokazování plánem dovolených zaměstnanců žalované pro rok 1997 dospěl k závěru, že žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 11.7.1997 neporušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, jak má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že plán dovolených předložený žalovanou byl vypracován dne 9.5.1997, kdy již žalobkyni běžela výpovědní doba, avšak žalovaná v něm termín čerpání dovolené žalobkyni vůbec neurčila. Z údajů v tomto plánu uvedených je podle odvolacího soudu pouze patrno, že žalobkyně měla dovolenou čerpat zřejmě v měsíci červenci 1997 s tím, že termín sdělí dodatečně. Žalovaná tak ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 zák. práce žalobkyni termín čerpání dovolené neurčila; žalobkyně proto neměla jinou možnost, než čerpat dovolenou v průběhu výpovědní doby. Navíc nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dříve u žalované dopustila porušení pracovní kázně, jež by bylo mezi účastnicemi řešeno.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž náležitě zjistil a vyhodnotil skutkový stav. Vytýká odvolacímu soudu, že své závěry učinil bez toho, aby nejdříve prověřil, zda vůbec a v jakém rozsahu vznikl žalobkyni nárok na dovolenou za kalendářní rok 1997; tento nárok podle dovolatelky činil 13 a půl dne dovolené. Zbytek dovolené mohla žalobkyně bez potíží čerpat v průběhu měsíce července a žalovaná měla též možnost v průběhu měsíce července nástup dovolené žalobkyni určit. Je přesvědčena, že odvolací soud „nepřímo potvrdil\" závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně absencí v zaměstnání v době od 27.6. do 11.7.1997 zvlášť hrubým způsobem porušila pracovní kázeň a změnu rozhodnutí odůvodnil jen tvrzeným nárokem žalobkyně na čerpání dovolené. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému rozhodnutí.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť nesouhlasí s názorem dovolatelky, že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a že napadeným rozsudkem porušil ustanovení občanského soudního řádu. Připomněla, že její nárok na poměrnou část dovolené za rok 1997 činil 14 a půl dne, přičemž její pracovní poměr měl skončit dne 31.7.1997.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je v naší právní úpravě založeno na systému úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot, nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Přichází-li nyní žalovaná s tvrzením, že žalobkyni zbývalo za kalendářní rok 1997 k vyčerpání toliko 13 a půl dne dovolené, jde o tvrzení nové, kterým se nelze věcně zabývat (které by však samo o sobě s ohledem na délku nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání uvedenou v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 11.7.1997 na posouzení věci nemohlo mít vliv), protože sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které odvolací soud nemohl uvažovat.

Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 27.9.1999 - mimo jiné proto, že odvolací soud pro své rozhodnutí nezjistil náležitě skutkový stav věci a „tím zejména vycházel ze skutkových zjištění, které v podstatné části neměly oporu v provedeném dokazování\", tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže roz-hodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skuteč-nosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.

Závěr o tom, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána s účinností od 6.5.1996 ve funkci účetní, že dne 30.4.1997 převzala výpověď danou žalovanou z důvodu „likvidace\" jejího pracovního místa a že v době od 27.6.1997 do 10.7.1997 čerpala dovolenou na zotavenou, převzal odvolací soud od soudu prvního stupně; považoval uvedené skutečnosti shodně se soudem prvního stupně za nesporné. Sám pak doplnil dokazování plánem dovolených ze dne 9.5.1997 předloženým žalovanou. Z tohoto důkazu odvolací soud učinil zjištění, jež přesvědčivě zdůvodnil v odůvodnění napadaného rozsudku. Tato zjištění odvolacího soudu vedla k odlišným skutkovým závěrům oproti závěrům, jež učinil soud prvního stupně, jen v tom, že žalovaná termín čerpání dovolené žalobkyni vůbec neurčila (soud prvního stupně dovozoval, že žalovaná souhlas k čerpání dovolené nedala). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal - jak výše uvedeno - v úvahu jen skutečnosti, který vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků jež vyplynuly z přednesů účastníků není z hlediska závažnosti (důležitosti) zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.

Namítá-li žalovaná, že odvolací soud se odchýlil od závěru soudu prvního stupně v tom, že na rozdíl od soudu prvního stupně nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání v době od 27.6. do 11.7.1997 nepovažoval za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, nenamítá tím nesprávnost skutkových zjištění odvolacím soudem, ale odlišné (a dle dovolatelky nesprávné) právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.].

O případ nesprávného právního posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí.

Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise ze dne 11.7.1997 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel ke skutečnosti, že žalobkyni běžela výpovědní doba, jež měla skončit 31.7.1997, že žalovaná žalobkyni nástup dovolené neurčila, že podle plánu dovolených měla žalobkyně termín dovolené sdělit dodatečně, že nástup dovolené oznámila a dovolenou také čerpala, že neměla jinou možnost než čerpat dovolenou v průběhu výpovědní doby, a že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dříve u žalované dopustila porušení pracovní kázně, jež by bylo účastnicemi řešeno. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud potvrdil nepřímo právní závěry soudu prvního stupně, přičemž nezjistil pro své rozhodnutí náležitě skutkový stav, a že odchýlení se od právních závěrů soudu prvního stupně odůvodnil jen tvrzeným nárokem žalobkyně na čerpání dovolené, přehlíží, že odvolací soud se od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlil jen ohledně jednoho ze závěrů, ohledně něhož ale sám dokazování doplnil tak, že provedl důkaz plánem dovolených zaměstnanců žalované pro rok 1997. Tím skutková zjištění soudu prvního stupně v míře přiměřené odvolacímu přezkumu doplnil (§ 213 odst. 1 a 2 o.s.ř.). V právním posouzení se od závěru soudu prvního stupně odchýlil, což v poměrech úplné apelace, na níž je odvolání v občanském soudním řádu založeno, přezkumný soud učinit může.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, dovolací soud žalované ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2000

JUDr. Mojmír Putna,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová