21 Cdo 2270/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

21 Cdo 2270/2019-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 98, proti žalované Technické služby města Poděbrad s. r. o. se sídlem v Poděbradech – Poděbrady II, Kozinova č. 1, IČO 25798278, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 64/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 390/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2019 č. j. 23 Co 323/2018-162, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kristýny Oberfalcerové, DEA, DESS, advokátky se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 64/3.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019 č. j. 23 Co 323/2018-162 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. n. 21 do 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

K otázce zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, kterou odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, podle kterého se o nevědomou nedbalost jedná, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4387/2007, ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 971/2000 nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2082/2012, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soudy však v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními soudů [namítá-li, že soudy při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností dovolatele nepřihlížely k „výjimečné situaci spočívající především v tom, že oba stromy se nacházely na jednom pozemku, oba stromy byly duby, přičemž právě pokácený strom byl poškozen bleskem (na první pohled zjistitelné poškození)“, že „strom určený k pokácení nebyl označen a dovolatel postupoval podle svého nejlepšího vědomí, když ani jeho nadřízený pracovník, který byl na místě přítomen, mu nevytkl, že kácí jiný než objednaný strom“, že „skutečnost, že byl pokácen jiný než objednaný strom, je tak spíše výsledkem nedorozumění, nedostatečné koordinace mezi objednatelem, vedoucím pracovníkem zaměstnavatele dovolatele J. M., jednatele žalovaného a teprve v poslední řadě špatným uvážením dovolatele při rozhodnutí, který strom pokácet“, a že „objednatel dokonce změnil v důsledku předmětné události svoji předchozí praxi při objednávání kácení stromů tak, že objednávka bude vždy doplněna zakreslením káceného stromu a dalšími konkretizujícími pokyny“, a „kdyby v tomto případě byla objednávka provedena takto, k omylu dovolatele by nedošlo“] a předestírá-li na základě toho své vlastní právní závěry o tom, že „takovéto nesprávné uvážení nemůže však dosahovat intenzity porušení pracovní kázně vyžadované ustanovením § 52 písm. g) z.p.“ a „způsobená škoda pak není v této věci nejdůležitějším kritériem pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně“. Ani tyto námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., proto nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu