21 Cdo 220/2009Rozsudek NS ze dne 27.07.2010

21 Cdo 220/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Prometheus, energetické služby, s.r.o. se sídlem v Praze 4, U Plynárny č. 500, IČ 63072599, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Tyršův dům - Újezd č. 450/40, proti žalovaným 1) M. K., 2) E. K., zastoupenému JUDr. Michaelou Klimentovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Karlova č. 5, 3) M. K., všem jako dědicům po E. K., zemřelému dne 10. srpna 2001, o 261.168,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 232/2002, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2008 č.j. 5 Cmo 246/2008-152, takto:

Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2008 č.j. 50 Cm 232/2002-115 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 3.7.2001 domáhal, aby mu žalovaný E. K., (dále též jen "E. K. starší" nebo "zůstavitel E. K. starší") zaplatil 261.168,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměnu ze směnečné sumy ve výši 870,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména s tím, že uzavřel s E. K. starším jako podnikatelem dne 24.1.2001 smlouvu č. 01/01/2001 o finančním leasingu kogenerační jednotky KJ D-300 se soustrojím DAGGER SDG 300 a že k zajištění "všech jednotlivých leasingových splátek a jejich příslušenství" E. K. starší vystavil žalobci vlastní směnky. Žalobce k žalobě připojil směnku ze dne 25.1.2001 na částku 261.168,- Kč s termínem splatnosti dne 1.6.2001 a navrhl, aby soud o žalobě rozhodl směnečným platebním rozkazem.

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 13.9.2001 č.j. Sm 497/2001-6 uložil E. K. staršímu, aby do 3 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci 261.168,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 2.6.2001 do zaplacení, odměnu ve výši 870,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 46.617,- Kč k rukám "jeho právního zástupce" nebo aby v téže lhůtě podal proti platebnímu rozkazu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.

Po vydání směnečného platebního rozkazu se Městský soud v Praze dozvěděl, že E. K. starší dne 10.8.2001 zemřel, a usnesením ze dne 12.11.2001 č.j. Sm 497/2001-11 řízení přerušil "až do zjištění okruhu dědiců na jisto postavených, s nimiž bude moci být v řízení pokračováno".

Poté, co ze sdělení notáře JUDr. Jana Hofmanna jako soudního komisaře zjistil, že "okruh neodmítnuvších dědiců zůstavitele" E. K. staršího tvoří manželka zůstavitele M. K., syn zůstavitele E. K. a dcera zůstavitele M. K., Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 jednak zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 13.9.2001 č.j. Sm 497/2001-6 pro "jeho nedoručitelnost", jednak rozhodl, že v souladu s ustanovením § 107 odst.1 a 2 občanského soudního řádu v "řízení nastupují na místo původního žalovaného jeho dědici" žalovaní 1), 2) a 3), s nimiž bude v řízení pokračováno.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5.5.2004 č.j. 50 Cm 232/2002-36 znovu řízení přerušil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že dědické řízení po E. K. staršímu dosud nebylo skončeno, že "není najisto postaveno, zda dědické řízení nebylo předluženo" a že proto do skončení dědického řízení nelze v řízení pokračovat.

Městský soud v Praze dalším usnesením ze dne 15.2.2005 č.j. 50 Cm 232/2002-44 rozhodl, že v řízení "bude pokračováno na straně žalovaného" se žalovaným 2). K odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786 byla "schválena dědická dohoda, podle níž dědictví nabyl" žalovaný 2), a že "současně bylo konstatováno, že dědictví je předluženo". Protože žalovanému 2) "připadl veškerý majetek náležející do dědictví", bude s ním ve smyslu ustanovení § 107 odst.1 a 2 občanského soudního řádu nadále pokračováno na straně žalované.

Poté, co žalobce podal návrh na projednání dalšího zůstavitelova majetku v řízení o dědictví, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.6.2007 č.j. 50 Cm 232/2002-105 opět řízení přerušil, a to "do skončení řízení o dědictví" po E. K. staršímu.

Městský soud v Praze, který v řízení pokračoval poté, co se dozvěděl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.10.2007 č.j. 34 D 1880/2006-1238 byl "návrh na zahájení dodatečného řízení o dědictví" po E. K. starším zamítnut, a který nadále jednal jako s dědici po zůstaviteli E. K. starším se žalovanými 1), 2) a 3), rozsudkem ze dne 27.2.2008 č.j. 50 Cm 232/2002-115 žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobci 261.168,- Kč s 6% úrokem ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměnu ve výši 870,- Kč, a žalobu o zaplacení 261.168,- Kč s 6% úrokem ode dne 2.6.2001 do zaplacení a odměny ve výši 870,- Kč proti žalovaným 1) a 3) zamítl; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 47.605,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Pelikána a že "žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 3) na náhradě nákladů řízení 0 Kč". Z výsledků dokazování v první řadě dovodil, že splatnost směnky vystavené E. K. starším dne 25.1.2001, v níž se jako její výstavce "zavázal zaplatit žalobci u Komerční banky Praha 2 dne 1.6.2001 směnečný peníz ve výši 261.168,- Kč", nastala ještě před smrtí výstavce a že proto zakládá nárok nejen na směnečný peníz, ale i "na 6% úrok ode dne splatnosti a směnečnou odměnu". Soud prvního stupně dále zjistil, že dědictví nabyl na základě soudem schválené dohody dědiců žalovaný 2) a že dědictví je předluženo, a dospěl k závěru, že v případě předluženého dědictví zákon (ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku "poukazem na ustanovení občanského soudního řádu upravující likvidaci dědictví") stanoví "přesný postup, jak má dědic či dědicové, kteří nabyli předlužené dědictví, při plnění dluhu postupovat", aniž by to "ponechával pouze na dědici, který dědictví nabyl, zda a jak bude při plnění povinnosti plnit dluhy zůstavitele, které na něj přešly, postupovat", že soud v řízení o dědictví v zájmu ochrany věřitelů má - poté, co vyzve věřitele k oznámení svých pohledávek - nařídit likvidaci předluženého dědictví, není-li ze strany dědiců "projevena vůle k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům", a že není ponecháno pouze na dědici, aby "do výše nabytého majetku uspokojoval pohledávky věřitelů zůstavitele v pořadí daném v ustanovení § 175v odst.2 občanského soudního řádu", neboť "případné nedodržení zákonem stanoveného pořadí uspokojování pohledávek by mohlo věřitelům znemožnit domoci se uspokojení své pohledávky". I kdyby se "názor právě vyslovený lišil od ustáleného postupu soudu projednávajícího dědictví", nelze podle soudu prvního stupně "přehlédnout", že "odkaz ustanovení § 471 odst.2 věty první občanského zákoníku" na "ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví znamená, že dědic pohledávky věřitelů zůstavitele musí uhradit nejen v pořadí stanoveném zákonem, ale pouze ze zpeněžení zůstavitelova majetku, který nabyl", když jakákoliv "jiná interpretace by vedla k potlačení práv věřitelů, jimž by nebyla poskytnuta náležitá ochrana". Námitku žalovaného 2), že dluhy zůstavitele E. K. staršího uhradil na základě dohody ze dne 1.12.2006, uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) a společností Japey, s.r.o, do výše nabytého dědictví v pořadí daném ustanovením § 175v občanského soudního řádu a že proto za jeho další dluhy (včetně dluhu u žalobce) již neodpovídá, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že tato dohoda neprokazuje, že by zůstavitelovy pohledávky "v pořadí uvedeném v ustanovení § 175v odst.2 byly uspokojeny ze zpeněžení majetku zůstavitele, který žalovaný 2) jako dědic nabyl", a že by "bylo dodrženo pořadí pohledávek", uvedené v ustanovení § 175v odst.2 občanského soudního řádu. Žalovaný 2) je podle názoru soudu prvního stupně povinen pohledávku žalobce splnit, protože "při povinnosti plnit pohledávky zůstavitele z předluženého dědictví, které nabyl, nebylo postupováno podle ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku". Proti žalovaným 1) a 3) byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že nejsou dědici E. K. staršího.

K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23.7.2008 č.j. 5 Cmo 246/2008-152 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně "v napadeném rozsahu" ve výrocích "ve vztahu k žalovanému 2)" a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.348,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Pelikána. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého měl žalovaný 2) "uhrazovat pohledávky zůstavitelových věřitelů nejen v pořadí stanoveném zákonem (tj. § 175 odst.2 občanského soudního řádu), ale i z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele, což se nestalo", poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.2.1997 sp. zn. IV ÚS 227/96, které vysvětlují "podstatu a smysl, tedy duch zákonů, upravujících problematiku předluženého dědictví" a které jsou "využitelné i pro rozhodnutí tohoto sporu", i když nález "řešil jinou situaci". Ačkoliv žalovaný 2) vyplatil žalované 1) náklady zůstavitelova pohřbu ve výši 22.788,- Kč a pohledávky věřitelů E. K. staršího zajištěné zástavním právem, čímž měla být vyčerpána cena nabytého dědictví, je podle názoru odvolacího soudu rozhodující, že "nebylo postupováno podle ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku", i když bylo dědictví předluženo, což vedlo k tomu, že žalobce a další věřitelé nebyli vyzváni, aby přihlásili své pohledávky, že se žalobce "nemohl ani vyjádřit k ocenění majetku" a že žalobce "sám nemohl podat návrh na likvidaci dědictví, když jej soud, který ve věci dědické rozhodoval, neseznámil s tím, že dědictví je předluženo"; nenařízením likvidace dědictví nebyla žalobci a dalším věřitelům "zajištěna náležitá ochrana práv", když se "lze důvodně domnívat, že výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí, které žalovaný jakožto dědic nabyl, překročil by jistě cenu, ze které bylo vycházeno při ocenění tohoto majetku pro účely dědického řízení". Podle názoru odvolacího soudu měl soud v řízení o dědictví v zájmu ochrany věřitelů nařídit likvidaci dědictví i bez návrhu, když "z celkového postupu žalovaného 2) je zřejmé, že sledoval jen svůj zájem na tom, aby nemovitosti, které tvořily součást aktiv dědictví, zůstaly v jeho vlastnictví", a když ze všech pohledávek za zůstavitelem E. K. starším vybral "dvě pohledávky, které byly následně původními věřiteli postoupeny na společnost Japey s.r.o., a když je "podivné" i to, že byl zamítnut návrh žalobce "na dodatečné řízení o dědictví, a to s odůvodněním, že nebyl zjištěn dodatečný majetek, neboť cena podniku byla znaleckým posudkem stanovena jako nulová".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že v řízení o dědictví nebyla uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům podle ustanovení § 175p občanského soudního řádu a ani nebyla nařízena likvidace dědictví, i když tak soud "patrně s přihlédnutím k zákonné úpravě" učinit měl, a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, aniž by soud dědice poučil, jaké následky bude mít "převzetí předluženého dědictví" a "vůči komu a v jakém rozsahu jsou povinni plnit dluhy zůstavitele", a že soudy vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 10.2.1997 sp. zn. IV ÚS 227/96, ačkoliv posuzoval zcela jinou situaci (odpovědnost za dluhy v případě, kdy byla nařízena likvidace dědictví). Podle názoru dovolatele není podložena domněnka odvolacího soudu, že by výtěžek zpeněžení zůstavitelova majetku překročil cenu tohoto majetku, z níž bylo vycházeno "pro účely dědického řízení"; dovolatel současně zdůrazňuje, že za dluhy zůstavitele E. K. staršího odpovídá do výše ceny nabytého dědictví, tedy "do výše ceny zjištěné v dědickém řízení ke dni smrti zůstavitele", a že ani zpeněžení majetku nemohlo věřitelům zajistit plné uspokojení jejich pohledávek. Žalovaný 2) má za to, že za řízení prokázal, že vypořádal zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví v pořadí podle ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (podle ustanovení § 175v občanského soudního řádu), a zdůrazňuje, že nemůže "svými úkony nahrazovat procesní postup soudu při zpeněžování" nabytého majetku a ani činit jiné procení úkony a postupovat tak, jak by podle jednotlivých ustanovení o likvidaci dědictví dle občanského soudního řádu postupoval soud v případě likvidace dědictví. Žalovaný 2) uzavírá, že za dluh zůstavitele E. K. staršího vůči žalobci neodpovídá, přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Zdůrazňuje, že žalovaný nepostupoval - jak soudy správně dovodily - při povinnosti plnit pohledávky za zůstavitelem E. K. starším z předluženého dědictví podle ustanovení § 471 odst.2 občanského zákoníku a že proto nemohlo dojít k zániku žalobcovy pohledávky za zůstavitelem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jakým způsobem odpovídá dědic za dluhy zůstavitele v případě, že zůstavitel zanechal více dluhů a že cena děděním nabytého majetku nepostačuje k úhradě všech dluhů v plné výši (tedy že dědictví je "předlužené"). Protože rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá dosud přijatým judikatorním závěrům, protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (§ 107 odst.1 věta první o.s.ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst.5 věta první o.s.ř.).

Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst.2 o.s.ř.); na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (to platí jen tehdy, zemřela-li fyzická osoba v době po 1.1.2005 - srov. zákon č. 554/2004 Sb.). Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší (§ 107 odst.1 věta druhá o.s.ř.). O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst.1 věta třetí o.s.ř.).

V případě, že způsobilost být účastníkem řízení ztratí fyzická osoba, po níž se žalobce (jako její věřitel) v řízení domáhal uhrazení své peněžité pohledávky, a že jde o takový dluh, který přechází na dědice (odpovědnost ze dluh se odvozuje z dědění), může být v řízení pokračováno "ihned" (tj. ještě v době před skončením řízení o dědictví po této fyzické osobě) jen tehdy, je-li zřejmé, komu svědčí dědické právo (za předpokladu, že byl o svém dědickém právu ve smyslu ustanovení § 175i o.s.ř. vyrozuměn a že dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, nebo že dědictví ve smyslu ustanovení § 465 občanského zákoníku nemůže odmítnout), a odpovídají-li dědici nepochybně (s ohledem na výši ceny dědictví a stav pasiv dědictví) za všechny zůstavitelovy dluhy; jinak soud řízení přeruší až do doby, než bude řízení o dědictví pravomocně skončeno.

Usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé (prohlášené za mrtvé) fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

V projednávané věci zemřel za řízení žalovaný E. K. starší, po němž se žalobce domáhal zaplacení směnečného peníze, úroků a odměny ve výši jedné třetiny procenta ze směnečného peníze. Protože povaha předmětu řízení v takovém případě umožňuje pokračovat v řízení (jde o dluh, který přechází na dědice), dospěly soudy ke správnému závěru, že procesním nástupcem žalovaného E. K. staršího v tomto řízení jsou jeho dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali (z důvodu odpovědnosti za jeho dluhy) tento jeho dluh u žalobce.

I když nebylo nepochybné, že by dědici E. K. staršího plně (neomezeně) odpovídali za všechny jeho dluhy, soud prvního stupně usnesením ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 ještě před skončením dědického řízení rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě E. K. staršího se žalovanými 1), 2) a 3), o nichž zjistil, že jim svědčí dědění ze zákona. Poté, co bylo dědické řízení skončeno tak, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786 byla schválena žalovanými uzavřená dohoda o vypořádání dědictví, podle níž celé dědictví nabyl žalovaný 2), a co se tedy změnily okolnosti rozhodné pro závěr, komu jako dědici po E. K. starším svědčí povinnost, o níž v řízení jde, soud prvního stupně usnesením ze dne 15.2.2005 č.j. 50 Cm 232/2002-44 v souladu se zákonem [byť v něm výslovně nevyjádřil, že se tím mění jeho předchozí usnesení ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14] rozhodl, že v řízení "bude pokračováno na straně žalovaného" se žalovaným 2). Soudu prvního stupně je však třeba vytknout, že své usnesení ze dne 15.2.2005 č.j. 50 Cm 232/2002-44 doručil jen žalobci a žalovanému 2) [usnesení proto dosud nenabylo právní moci] a že v rozporu s jeho obsahem v dalším řízení nadále vycházel z předchozího usnesení ze dne 16.4.2002 č.j. Sm 497/2001-14 a pokládal za procesní nástupce E. K. staršího nejen žalovaného 2), ale též žalované 1) a 3); nápravu pak nezjednal [způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.d) a § 221 odst.1 písm.a) o.s.ř.] ani odvolací soud.

Vycházel-li odvolací soud z toho, že procesními nástupci po E. K. starším jsou jako jeho dědici žalovaní 1), 2) a 3), je třeba mu dále vytknout, že věc projednal pouze v rozsahu, v jakém vyplýval z odvolání podaného žalovaným 2). Vzhledem k tomu, že žalovaní v této situaci v řízení měli - s ohledem na to, že jejich účast v řízení byla odvozována z dědění - postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.), nemohl rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odvolání včas podaného žalovaným 2) nabýt samostatně právní moci ani vůči ostatním žalovaným (srov. § 206 odst.2 o.s.ř.) a odvolací soud měl věc projednat a rozhodnout též ohledně žalovaných 1) a 3) [srov. § 212 písm.c) o.s.ř.]; to však - jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku - neučinil.

Ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní řád vychází - jak vyplývá z ustanovení § 470 odst.1 občanského zákoníku - ze zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (pro viribus hereditatis); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. § 470 odst.2 občanského zákoníku).

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem je modifikována v případě, bylo-li v řízení o dědictví zjištěno předlužení dědictví a skončilo-li řízení o dědictví schválením dohody dědiců s věřiteli o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst.1 občanského zákoníku, § 175p a § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.] nebo byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace dědictví (§ 471 odst.2 občanského zákoníku, § 175t až § 175v o.s.ř.). V těchto případech dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem - na rozdíl od postupu podle ustanovení § 470 občanského zákoníku, kdy odpovídá do výše ceny nabytého dědictví nejen zděděným, ale i svým vlastním majetkem - jen majetkem náležejícím do dědictví a k uspokojení zůstavitelových věřitelů tu výlučně slouží buď přenechané věci, práva a jiné majetkové hodnoty z dědictví (podle dohody o přenechání dědictví věřitelům) nebo výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku (při likvidaci dědictví).

Ustanovením § 471 odst.2 občanského zákoníku se tedy neřídí odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem - jak se mylně domnívaly soudy - vždy, je-li dědictví předluženo, ale jen tehdy, byla-li v řízení o dědictví nařízena likvidace předluženého dědictví. V případě, že soud v řízení o dědictví schválil dohodu dědiců, kterou si mezi sebou vypořádali předlužené dědictví, že potvrdí nabytí předluženého dědictví jedinému dědici nebo že potvrdí nabytí předluženého dědictví podle dědických podílů [§ 481, § 482 a § 483 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.a), c) a d) o.s.ř.], odpovídá dědic (dědici) za dluhy zůstavitele vždy podle ustanovení § 470 občanského zákoníku; ostatně, rovněž tato právní úprava se (stejně jako ustanovení § 471 občanského zákoníku) dotýká právě předluženého dědictví, neboť omezení odpovědnosti dědice (dědiců) za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem má svůj význam jen tehdy, převyšují-li pasiva dědictví jeho aktiva, tedy je-li (řečeno jinak) dědictví předluženo.

Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst.1 a 2 o.s.ř.), nemá zůstavitel procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem řízení je dluh, který - obecně vzato - přechází na dědice, povaha věci v takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení; soud proto řízení podle ustanovení § 107 odst.5 věty první o.s.ř. zastaví. V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení § 107 odst.5 věty první o.s.ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení § 107 o.s.ř.), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení). Dospěje-li při zkoumání procesního nástupnictví po zemřelém žalovaném jakožto podmínky řízení soud např. k závěru, že u pohledávky žalobce požadované ve výši 100.000,- Kč je dána odpovědnost dědice dlužníka v rozsahu 60%, usnesením rozhodne, že v řízení bude pokračováno s dědicem dlužníka ohledně pohledávky ve výši 60.000,- Kč (§ 107 odst.1 věta třetí a § 107 odst.2 o.s.ř.) a že v rozsahu dalších 40.000,- Kč se řízení zastavuje (§ 107 odst.5 věta první o.s.ř.).

Jakmile soud rozhodl (pravomocně) o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě dlužníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, může později - vzhledem k tomu, že jde (jak uvedeno již výše) o usnesení vydávané s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) - k omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele cenou nabytého majetku přihlédnout (a řízení z tohoto důvodu zčásti nebo zcela zastavit) jen tehdy, zjistí-li se nebo vyjdou-li jinak najevo nové (další) z tohoto hlediska významné skutečnosti.

V projednávané věci byla žaloba proti žalovaným 1) a 3) zamítnuta s odůvodněním, že nejsou dědici E. K. staršího (a tudíž neodpovídají za jeho dluhy), ačkoliv ve skutečnosti jsou jeho dědici (svědčí jim dědění ze zákona), nicméně podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786) nezdědili žádný zůstavitelův majetek a neodpovídají tedy ani za jakýkoliv jeho dluh, což mohlo být - jak uvedeno výše - pouze důvodem pro rozhodnutí o zastavení řízení.

Odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je omezena - jak se uvádí v ustanovení § 470 odst.1 občanského zákoníku - cenou nabytého dědictví; až do výše ceny nabytého dědictví je dědic povinen k úhradě dluhů a přiměřených nákladů pohřbu použít jak zděděný, tak i svůj vlastní majetek (přechodem zděděného majetku na dědice došlo ke splynutí s jeho dosavadním vlastním majetkem). Již z tohoto důvodu nelze úspěšně dovozovat, že by byl povinen za účelem úhrady zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů spojených s pohřbem zděděný majetek prodat nebo jiným způsobem zpeněžit.

Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení § 470 občanského zákoníku v plném rozsahu, nezáleží jen na úvaze dědice, které z dluhů zůstavitele (nákladů spojených s pohřbem) uhradí, popř. v jaké výši. Vzhledem k tomu, že příčinou omezení odpovědnosti dědice za pasiva dědictví je stav předlužení dědictví, je třeba zájmu ochrany práv věřitelů dovodit (právní úprava účinná do 31.3.1964 to stanovila výslovně - srov. též rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.1961 sp. zn. 9 C 588/60, které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961), že jejich právní postavení nemůže být jiné, než jaké by bylo při uspokojování jejich pohledávek v rámci likvidace dědictví (kdyby byla soudem nařízena), a že dědic je proto povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení § 175v odst.2 písm.b) až f) a § 175v odst.3 o.s.ř. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení § 175n o.s.ř., platí její účinky i mimo rámec dědického řízení; nepřihlášené pohledávky je proto dědic uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení § 175n o.s.ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili. Uvedené mimo jiné znamená, že požadavku věřitele na úhradu pohledávky za zůstavitelem se dědic úspěšně ubrání (zcela nebo zčásti) jen tehdy, prokáže-li, že do ceny nabytého dědictví uspokojil jiné věřitele zůstavitele, jejichž pohledávky měly podle hledisek uvedených v ustanovení § 175v odst.2 písm.b) až f) a § 175v odst. 3 o.s.ř. přednost před vymáhanou pohledávkou, popř. s ní měly právo na poměrné uspokojení, event. že do ceny nabytého dědictví uspokojil věřitele pohledávek přihlášených na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení § 175n o.s.ř., a že uspokojení jiných pohledávek věřitelů ze strany dědice nemůže být na újmu vymáhané pohledávky.

Odvolací soud v napadeném rozsudku dále vyslovuje obavu o zajištění zájmů věřitelů v případě, bude-li jejich uspokojování provádět dědic dlužníka, a naznačuje, že ocenění majetku zůstavitele E. K. staršího "pro účely dědického řízení" nemuselo odpovídat jeho skutečné hodnotě. Názorům (a obavám) odvolacího soudu nelze přisvědčit.

Odvolací soud totiž v první řadě nebere náležitě v úvahu, že usnesení o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví [§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.] anebo kterou bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], je závazné pro každého jen ve výrocích, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), a že v ostatních výrocích (tedy ve výrocích o tom, jaká aktiva a pasiva patří do dědictví a jaká je cena dědictví) je závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (srov. § 159a odst.4 o.s.ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.

V uvedených případech nejsou věřitelé (samozřejmě s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) účastníky řízení o dědictví (srov. § 175b o.s.ř.), a proto usnesení o dědictví je pro ně závazné toliko ve výrocích, které se týkají dědického práva po zůstaviteli. Protože výroky usnesení o dědictví (nebo jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni, mohou o tom v řízení, v nichž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědici, tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví) pravomocně rozhodnuto. Rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a cenou tohoto majetku (v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví nabývá - srov. § 460 občanského zákoníku) na straně jedné a výší zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé; je-li rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení své pohledávky za zůstavitelem proti dědici, žalující věřitel má povinnost tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z výsledků dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z dědického spisu) zpravidla lze v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného.

Pro projednávanou věc z uvedeného mimo jiné vyplývá, že žalobce, měl-li za to, že do dědictví po E. K. starším patří též jiný (další) majetek, než který byl zachycen v soupisu aktiv vyhotoveném v řízení o dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2645/2001, nebo že má jinou (vyšší) hodnotu, něž jaká byla v tomto dědickém řízení zjištěna (stanovena), měl a mohl [kromě podání návrhu (správně jen podnětu) na zahájení dodatečného dědického řízení podle ustanovení § 175x o.s.ř.] před soudy tvrdit a pomocí důkazů prokazovat v tomto směru všechny rozhodné skutečnosti; byl-li nečinný, měl ho o povinnosti tvrzení a důkazní poučit soud prvního stupně (srov. § 118a odst.1, 2 a 3 o.s.ř.), popř. též odvolací soud (za podmínek uvedených v ustanovení § 213b o.s.ř.). Kdyby bylo prokázáno, že zůstavitel E. K. starší zanechal jiný (další) majetek, než jaký byl brán v úvahu v řízení o dědictví, popř. že cena dědictví byla (ke dni smrti zůstavitele) vyšší, než jak ji zjistil (stanovil) Obvodní soud pro Prahu 4 v usnesení ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786, byla by pro závěr o rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy E. K. staršího a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem významná skutková zjištění učiněná v tomto řízení a nikoliv to, co bylo stanoveno v řízení o dědictví. Soudy vedeny chybným právním názorem se věcí z tohoto pohledu nezabývaly a ani neposkytly žalobci potřebná poučení.

Dovolací soud souhlasí se soudy v tom, že soud (soudní komisař) v řízení o dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2645/2001 zřejmě neposkytl věřitelům (a ani dědicům) potřebný prostor k podání návrhu na nařízení likvidace dědictví a že okolnosti případu zřejmě plně odůvodňovaly, aby byla soudem nařízena likvidace dědictví i bez návrhu. Nicméně, řízení o dědictví již skončilo usnesením o dědictví Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786 a dnes již nařízení likvidace tohoto dědictví nepřichází v úvahu. I kdyby se jevil "výhodný" pro dědice, nemůže mít uvedený způsob skončení (výsledek) řízení o dědictví po E. K. starším za následek závěr o tom, že by žalovaný 2) byl povinen bez dalšího uhradit dluh zůstavitele u žalobce (a všechny další dluhy zůstavitele), aniž by byla také dána jeho odpovědnost za dluhy zůstavitele ve smyslu ustanovení § 470 občanského zákoníku. Kdyby žalovaný 2), jenž na základě dohody žalovaných jako dědiců, schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.1.2005 č.j. 34 D 2645/2001-786, nabyl veškerý zůstavitelův majetek a který proto sám odpovídá za dluhy zůstavitele až do výše ceny nabytého dědictví, prokázal, že do (skutečné) výše ceny nabytého dědictví uhradil jiné pohledávky za zůstavitelem, které měly podle hledisek uvedených v ustanovení § 175v odst.2 písm.b) až f) a § 175v odst. 3 o.s.ř. přednost před vymáhanou pohledávkou, byl by také odůvodněn závěr, že za dluh zůstavitele vůči žalobci neodpovídá a že proto zůstavitel E. K. starší nemá vůči tomuto dluhu žádného procesního (a právního) nástupce.

Z právního názoru, uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.2.1997 sp. zn. IV ÚS 227/96, nelze - jak správně uvádí dovolatel - činit pro projednávanou věc jakékoliv závěry. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou práva na dědictví při nařízení likvidace dědictví za řízení o dědictví, o níž v projednávané věci nešlo a ani s ní nemá žádnou souvislost.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí [včetně výroků týkajících se žalovaných 1) a 2), které (zatím) mají v řízení spolu se žalovaným 2) postavení tzv. nerozlučných společníků] a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu