21 Cdo 1975/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

21 Cdo 1975/2019-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská č. 1053/21, proti žalované Oseva Agri Chrudim, a. s. se sídlem v Kočí č. 159, IČO 47452471, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1007/20, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 229/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2018 č. j. 22 Co 237/2018-102, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 10. 2018 č. j. 22 Co 237/2018-102 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní rozhledy, s. 374, roč. 1999, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k tomu, že zaměstnavatel je oprávněn rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004.

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K významu pohnutky pro právní jednání a pro rozvázání pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014 a v něm vyslovený právní závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit. Opačný názor by znamenal, že nastanou-li u právnické osoby spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost.

Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl, avšak soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (namítá-li, že „považuje organizační změnu za fiktivní, přičemž tato měla zastřít skutečný důvod výpovědi, kterým byla potřeba zbavit se nepohodlného zaměstnance, který dlouhodobě poukazoval a upozorňoval na nedostatky v hospodaření společnosti, na nezákonné postupy či postupy společnosti v rozporu s péčí řádného hospodáře“), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle kterého nebyly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu